Článek
Jmenuju se Ivan a chci vám vyprávět příběh, který se u nás v rodině stal před pár měsíci – a který nás všechny naučil, že věk rozhodně neznamená neschopnost
Stalo se to na oslavě babiččiných osmdesátých narozenin. Velká rodinná sešlost – čtyři generace u jednoho stolu, štrúdl, kafe, smích a vzpomínky. A moji dva synovci, Štěpán a Matěj, oba puberťáci, samozřejmě s mobilem v ruce, jako by to byla součást těla. Každou chvíli cvakli selfie, každou druhou si něco šeptali a řechtali se, jak „děda zase kouká, jak z jiný planety“.
„Dědo, ty ani nevíš, jak ten telefon odemknout, že?“ rýpl si Matěj, sotva si děda přisunul svůj hrnek čaje.
„No jo, dědo,“ přidal se Štěpán s úšklebkem, „hlavně na nic neklikej, ať si to nezničíš!“
V místnosti se ozvalo pár rozpačitých smíšků. Babička je hned napomenula:
„Nechte dědu, vy všeználci! On má ten chytrej telefon taky, víš?“
Jenže kluci se jen uchechtli:
„Jo jasně, tlačítkovej bude mít, co umí sotva volat.“
Děda – bývalý strojní inženýr, klidný a přemýšlivý chlap – se jen pousmál. Položil čaj, sáhl do kapsy a vytáhl moderní chytrý telefon. Elegantní, s ochranným sklem, přehledně uspořádanými ikonami.
„No tak, hoši,“ řekl s mírným úsměvem, „pojďme to vyzkoušet.“
Začal klikat, s naprostou jistotou.
„Tady,“ ukázal, „mám aplikaci, která mi hlídá spotřebu elektřiny v domě – když jsem minule zjistil, že nám mrazák žere víc než televize, vyměnil jsem těsnění a ušetřil osm stovek měsíčně.“
Kluci se přestali smát. Děda pokračoval.
„Tady sleduju pohyb akcií, mám malý portfolio – nic velkého, jen pár technologických titulů. Když šly dolů, dokoupil jsem. Letos jsem vydělal skoro dvanáct tisíc.“
„Cože?“ vyhrkl Štěpán. „Ty obchoduješ na burze?“
„No, jen tak pro zábavu,“ usmál se děda. „A tady mám appku, co mi připomíná léky, a tady mapu tras, kam chodím s Fidoušem na procházky. Ten mi díky ní uběhá skoro pět kilometrů denně.“
Vnuci seděli s otevřenou pusou.
„A tohle?“ ukázal děda na další ikonku. „To je aplikace pro rozpoznávání hvězd. Večer si s babičkou ukazujeme souhvězdí. Chcete vědět, kde je teď Saturn?“
Klukům spadla čelist.
„Ehm… my… no… to ani neznáme,“ zamumlal jeden z nich.
Děda se ze široka usmál a zaklapl telefon.
„Vidíte, kluci, já si na rozdíl od vás instaluju aplikace, které mi k něčemu jsou. Ne ty vaše… jak se to jmenuje? Tik Toky?“
Celá rodina propukla v smích. Babička málem převrhla šálek, strýc si utíral slzy. Pubertální výtečníci zrudli jako rajčata.
Od té doby má děda v rodině přezdívku „TechMaster“ a kluci za ním občas sami přijdou, když si neví rady s nějakým nastavením.
Ten den nám všem však připomněl jedno:
Nikdy nepodceňujme starší lidi. Možná nevyrůstali s dotykovými obrazovkami, ale zato se naučili adaptovat celý život. A když chtějí, dokážou být o krok napřed – i před těmi, co se s telefonem v ruce narodili.
Příběh byl napsán na základě zážitku autorova známého. Je psán z pozice vypravěče, jména a postavy jsou v příběhu smyšlené.
