Článek
Tchyně se jednoho sychravého zářijového rána rozhodla, že houby letos prostě budou. Nevadí, že venku lilo jak z konve, že teplota připomínala spíš listopad a že tchán chtěl zůstat doma s novinami a televizí. „Na houby se nechodí, když svítí slunce! To chodí amatéři!“ pronesla hrdě, balíc termosku s čajem, dvě plastové krabičky a mapu, kterou naposledy použili někdy v devadesátém osmém.
A tak se vydali. Já, coby zeť, jsem o tom všem věděl jen díky sérii dramatických SMS od tchyně („Tvůj tchán mě chce zabít!“) a později i telefonátu od tchána („Kdybych tu měl motorovku, už jsme oba doma“). Ale pojďme popořádku.
Podle tchyně měli jet do „toho jejich lesíka, co tam rostou hřiby jak talíře“. Jenže realita ukázala, že les se od jejich poslední návštěvy poněkud změnil — zřejmě o pár desítek hektarů a tři nové paseky. Pršelo sice docela jemně, vzduch byl dost sychravý, foukalo a bláto se lepilo na boty. Tchán se pokoušel zachovat humor.
„Miláčku, já si myslím, že ty hřiby letos vynechaly. Možná jsou někde na dovolené.“
„Nechytrač! Ty nikdy nic nenajdeš, protože koukáš pod nohy, ne na zem!“, usadila ho jeho žena.
„To dává naprostý smysl,“ utrousil tchán suše, ale jen tak potichu, aby ho neslyšela.
Asi po dvou hodinách pochodu už měli oba promáčené ponožky a v košíku přesně dva malé hříbky a tři listy, které tchyně omylem považovala za lišky. Když tchán navrhl návrat, dostalo se mu pohledu, který by rozmrazil i ledničku.
„My nejsme přece z cukru!“ zvolala tchyně. „Když už jsme tady, najdeme aspoň něco, ať to nebyla zbytečná cesta!“
A tak šli dál.
A dál.
A ještě dál.
Po dalších dvou hodinách se ukázalo, že „ten lesík“ má rozlohu skoro menšího okresu a signál na mobil tam funguje asi jako empatie na úřadě. Tchán se začal rozhlížet po orientačních bodech. „Vidíš ten pařez? Ten jsme už před nějakou dobou míjeli.“ Jeho prohlášení spustilo lavinu dohadování, jak u dětí v mateřské školce:
„Nemíjeli!“
„Míjeli.“
„To byl jiný!“
„Stejný.“
„Já ti říkám, že jiný!“
A v tu chvíli začal příběh o ztracených tchánech nabírat grády.
Tchán navrhl, že půjdou zpátky podle kompasu v mobilu. Tchyně oponovala, že ukazuje špatně, protože „je vlhký“. Když tchán řekl, že kompas nepozná, jestli prší, tchyně mu odpověděla, že kdyby tolik nepil pivo, měl by mozek jako GPS. Následoval dusný klid, přerušovaný jen kapáním vody ze stromů.
Kolem čtvrté odpoledne se začalo dělat až nepříjemné přítmí. Tchyně seděla na pařezu, zničená, a proklínala manželství i lesní porosty.
„Já se s tebou nechám rozvést. Naposled jsem s tebou někam jela, to ti přísahám! To není život, to je peklo! Hned zítra volám právníkovi!“
Tchán se pokusil situaci odlehčit: „Ber to pozitivně miláčku, alespoň jsi v přírodě, na čerstvém vzduchu..“, načež po něm jeho žena hodila stále téměř prázdný košík.
Nakonec zahlédli světýlko, ne od nebes, ale od cyklisty, který na ně civěl, jako by spatřil přízrak. Když se ho tchán zeptal, kde je parkoviště, odpověděl, že „tamhle, čtyři kilometry tím směrem“.
Tchyně ztuhla. „Čtyři kilometry?! Já nikam nejdu! Já tu radši umřu! Ty si pro to auto doběhni!“
„Dobře, jak si přeješ drahá,“ řekl tchán. A šel. Vlastně běžel. Po cestě několikrát uklouzl, vylil si čaj a přísahal, že příští rok pojede místo houbaření raději do lázní.
Když se konečně vrátil autem pro tchyni, seděla pod stromem zabalená v igelitové pláštěnce, rudá jako semafor a kýchající jak kulomet. Její první věta byla:
„No, tys mě tu teda nechal krásně samotnou!“
Tchán ji pohledem přejel a odpověděl:
„Já věděl, že tě najdu. Takovou bouři by ani les nepřežil.“
Odvezl ji domů, přikryl dekou a týden ji léčil nachlazení. A přestože celou dobu mezi smrky zněly výkřiky typu „rozvod“ a „s tebou už nikdy nikam nejdu“, následující víkend tchyně pronesla:
„Příště vezmeme i tebe, Karle. Aspoň nebudeš jen vyprávět historky, jak jsme se ztratili.“
Příběh byl napsán na základě vyprávění autorova kamaráda, jehož tcháni podobnou zkušenost zažili. Jména a postavy jsou v příběhu smyšlené.
