Článek
Jenže jedno odpoledne změnilo všechno. Tam, kde jsem čekal vlídnost, přišla arogance. A kde měla být úcta, objevilo se pohrdání.
Babička byla vždycky trochu svérázná. Uměla být přímá, měla svůj suchý humor, ale především – vždycky byla laskavá. Po smrti dědy se z ní stal člověk, který žije pro své blízké. Kdykoli jsem přijel, čekaly na mě buchty, kafíčko, a její věčné: „Tak co, Luďánku, jíš pořád jako vrabec?“
Když jsem jí volal, že přivedu svoji snoubenku, byla nadšená. „Tož, to je krásné! Aspoň ať vidím, komu ses upsal,“ smála se do telefonu. Celý den pekla koláče – s povidly, makové, tvarohové. Měla z toho svátek.
Já jsem byl nervózní. Klára působila někdy dost sebevědomě, až moc. Ale říkal jsem si, že to zvládne – že přece v jádru má dobré srdce.
Hned po příchodu se mi však žaludek stáhl. Babička otevřela dveře v zástěře, s úsměvem a roztaženýma rukama:
„Vítej, děvče! No, ty jsi ale hezká, jak panenka!“
Klára se usmála – tak napůl. „Dobrý den,“ odpověděla a přešla kolem ní, aniž by jí podala ruku.
Babička na okamžik ztuhla, ale nic neřekla. Jen se obrátila na mě: „Pojďte, já vám uvařím kávu.“
V kuchyni to vonělo pečením, na stole bylo prostřeno, hrníčky s růžičkami, které pamatuju od dětství. Klára se rozhlédla a povídá:
„To máte všechno ještě po dědovi? Trochu… retro, že?“
Babička se pousmála. „No, já už to měnit nebudu, mně to tak vyhovuje.“
„Já bych to teda vyhodila,“ odvětila Klára s ironickým smíchem. „Aspoň by tu nebylo tolik kýče.“
Zrudl jsem. Babička se snažila zachovat klid, přesto v jejích očích bylo vidět, že se jí dotkla. A pak přišel moment, který ve mně zlomil něco, co už se nikdy nespravilo.
Babička položila na stůl talíř s koláči a s laskavostí v hlase řekla:
„Tak, ochutnejte, tohle jsem dělala poprvé pro vás.“
Klára se na ně podívala, jako by to bylo něco podezřelého. „Já teda sladké nejím,“ řekla suše. „A hlavně, takový ty starý recepty, to je samý cukr a máslo… to se nedivím, že dneska mají lidi cholesterol.“
Nastalo ticho. Takové to ticho, které tě bodá pod kůži. Já se snažil změnit téma, babička se zvedla a povídá: „Tož, nevadí, Luďánku, ty si dej aspoň ty.“
Ale já už měl v hrdle knedlík.
Když jsme odcházeli, babička mě pohladila po ruce. „Něco si promysli, hochu,“ řekla tiše. „Ne každé srdce je měkké, i když se leskne.“
Cestou domů jsem mlčel. Klára se rozčilovala:
„To bylo příšerný! Ta tvoje babička mě pořád hodnotila pohledem! A ty jsi tam seděl jak pecka!“
„Kláro,“ přerušil jsem ji, „ona tě jen chtěla poznat. Chovala ses k ní hrozně.“
„Prosím tě! Já jsem byla upřímná. Nechci se přetvařovat kvůli nějaké staré paní, co žije v minulém století!“
Zabočil jsem k parkovišti a zastavil. Hlas se mi chvěl.
„Víš, co je smutné? Že ty ani netušíš, jak strašně si jí právě ublížila. A že kdybys uměla mluvit s ní trochu s úctou, viděla bys, jaká opravdu je.“
„Ty to přeháníš,“ odsekla. „Já jsem taková, jaká jsem. Když se ti to nelíbí…“
Díval jsem se na ni dlouho. Na její tvrdý pohled, který ještě včera považoval za jistotu. A pochopil jsem, že v té jistotě není láska, ale pýcha.
Ticho mezi námi trvalo celý zbytek cesty.
Večer jsem sundal z jejího prstu prsten, který jsem jí před pár měsíci s takovou vírou navlékal, a položil ho na stůl.
„Láska bez pokory neexistuje,“ řekl jsem jen.
A věděl jsem, že to je konec.
Ten den jsem se vracel k babičce. Seděla u stolu, vedle hrníčku s nedopitou kávou. Když mě uviděla, jen se pousmála.
„Já vím,“ řekla tiše. „Ale neboj se, hochu. Jednou přijde ta, co si tě i mě bude vážit.“
A já věřím, že měla pravdu.
Příběh byl napsán na základě zkušenosti autorova kamaráda. Je psán v 1. osobě z pozice vypravěče. Jména a postavy jsou v příběhu smyšlené.
