Článek
Já osobně nejsem s ČT zadobře a nemám ani dobré zkušenosti s lidmi z ČT, s nimiž jsem musel kdy jednat. Míra jejich arogance v tomto případě převyšovala hranici normálu, ale zase byla úměrná lidem, kteří vědí, co si mohou dovolit, a já je jako lůza musím poslouchat.
O ČT a problémech jsem psal několikrát a vždycky šlo pouze o jediné – poplatky. O peníze. Já si za sebe myslím, že ČT (a Rozhlas) je firma, které kdysi do klína spadly nejen možnosti a technika, ale i trh, který mohla ovládat. Nestalo se a trh ovládly jiné televizní stanice. Na vině byla samotná ČT, která nepochopila možnosti tvorby, a hlavně nepochopila svého diváka.
Jako příklad uvedu vzpomínku na rok 1994, jakých způsobů se stále držela dramaturgie zpravodajství ČT a schéma zpravodajských pořadů. Zatímco mladičká NOVA začínala své hlavní zpravodajství akční zprávou o události s příchutí senzace, ČT jako obvykle uvítala diváky reportáží (a to připomínám ještě v roce 1994) o přistání delegace ze zahraničí na ruzyňském letišti. Pro ty, kteří si nepamatují tolik jako já, když existovaly v dobách socialismu pouze dva programy, zprávou o zahraniční delegaci začínalo devět z deseti relací hlavního večerního zpravodajství.
ČT postrádá nejen mnoho let koncepci do budoucna, ale hlavně pružnost a s ní i nové tvůrce s nápady. Je třeba si přiznat, že ani jedno jakýkoli poplatek nezachrání. Poplatek ČT je peníz vhozený do podivné spirály možností, u níž nevíte, kde skončí a jestli je s penězi dobře hospodařeno. Pokud za něj po dvacáté vidíte Angeliku nebo Nemocnici na kraji města, je s vašimi penězi a jejich koncepcí něco špatně.
ČT měla prostředky a s nimi obrovskou šanci být televizí evropského formátu. Nestalo se. Není složité vědět proč. Staří se drželi starého a mladí radši rychle zestárli, než aby si své místo v televizní kultuře vydobyli a ukázali něco nového. Za program nerozhodovaly peníze, nýbrž vyjeté koleje pořadů a peníze každý měsíc na účtu. Kdo by se za takových podmínek o víc staral.
Poplatky za ČT je hloupost a jsou důkazem a prostředkem arogance platby někomu, kdo si vaše peníze nezaslouží. Lidé poplatky obhajující však mluví o historii a kultuře, v níž by ČT měla dál žít a být zachovávána. To samozřejmě – ale ať se i toto zachovávání řídí pravidlem, že o své místo musíte bojovat, nebo budete přežívat, či rovnou padnete.
Lidem, kteří milují ČT – a já věřím, že jsou to všichni, kteří i platí poplatky (neplatičů je však kupodivu dle ČT hodně) – by neměla vadit varianta televize s předplatným. Myslím si, že v naší demokratické společnosti bych právě ve jménu demokracie neměl být žádnou z politických stran nucený sledovat určitý program – a když ne sledovat, tak ani za něj platit. Ať platí ti, kteří se dívat chtějí - to zní rozumně.
(Platím za službu, i když mi bylo vysvětleno (a já to považují za geniální stejně jako za velké svinstvo), že neplatíte za tu či onu službu, ale za přístroj, který umožňuje její sledování. Zní to logicky – a neměl bych dle tohoto vysvětlení mít proti poplatkům nic – ovšem ČT udělala chybu, že na svých webových stránkách nedovoluje sledovat celý její program, třebaže platíte za přístroj, který jeho přehrání umožňuje. Tudíž jde o chybu ČT, kterou však nijak svým plátcům nekompenzuje.)
ČT by měla opustit model diktátora televizních stanic (dávno poraženého) a vyrazit novou cestou, v níž se zbaví toho starého a opotřebovaného a začne budovat nový model zábavy a poučení, který by odpovídal dnešním divákům. Zatím ČT dělá pravý opak, a navíc dělá k tomu onu obrovskou chybu, že tuto variantu obhajuje stávkami.
Stávkami, které jsou jen další žebrotou o peníze, které posléze jenom tak směrem od vás zavíří a někam zmizí a vy si pak pustíte Angeliku. Pokud bude ČT natolik schopná ji na všech přístrojích pustit.
(PS: Angelika nakonec šla, ale po ní dávali starého Drákulu od Coppoly a to jsem utřel nos. Napsali na obrazovku prohlížeče, že na tohle (jako i na mnoho jiných programů) se můžu dívat jen v televizi, jinak mám smůlu. Tak jsem zaplatil poplatky a šel si radši číst.)
