Článek
Opravuji – chtěl jsem služeb České televize za poslední rok využít dokonce třikrát, a dvakrát jsem i využil. Dvakrát v případě sledování zahájení a ukončení olympijských her a třetí (co mi tedy nevyšlo) sledování předávání Oscarů. Olympiádu jsem sledoval u otce, Oscary jsem viděl doma přes internet – ale nakonec díky konkurenci, jelikož ČT přenos nevysílala online.
Televizní a rozhlasové poplatky bude nyní platit i občan ČR, přestože nevlastní televizi nebo rádio. Bude je platit, neboť vlastní internet či počítač nebo chytrý telefon. Ne asi vše bude moci na těchto přístrojích sledovat nebo poslouchat, ale k tomu se vrátíme.
Televizi nevlastním přes deset let. Nepovažuji její odmítání za anachronismus, jak by se mnozí domnívali, pouze mě přestala zajímat nabídka programů a její sledování, tedy toho, co vysílala na obrazovce, jsem považoval ve většině případů promarněný čas. Nikomu nenutím svůj postoj a každý ať se svým časem naloží, jak jemu vhodno – já jsem se rozhodl, že si svůj čas rozložím jinak. Ke štěstí nepotřebuji vidět stejné věci pořád dokola.
Od doby doslova vyhození televizního přijímače a odhlášení poplatků začal můj boj s Českou televizí. S Českým rozhlasem nikoli. Rozhlasu stačilo pouze čestné prohlášení, že nevlastním přijímač k poslechu – který jsem vlastnil naposledy v době walkmana.
To my bylo kolem jednadvaceti. Později můj discman rádio neměl, obdobně jako ještě o něco více později přehrávač MP3. Na mobilech před dvaceti lety jste rádio nikdy pořádně nenaladili a poslech byl rušený. Později se dalo poslouchat přes internet. Ale poslouchat Český rozhlas mě nenapadlo.
Česká televize však dělala od začátku potíže. Česká televize totiž nemá ráda, když přijde o svou platící ovečku. Spojení s ovečkou a náboženstvím je na místě, jelikož moje korespondence a později telefonické rozhovory s jejími zaměstnanci potvrdila, že se celá ČT považuje za Boha.
Nejprve mě ČT zkoušela donutit k platbě pomocí dopisů, v nichž až s pokusem o jistý patos popisovala tvorbu svých pořadů a já na chvíli propadl pocitu, jak moc musí být ČT časově a finančně vytížená, když sponzoruje všechny světové sportovní události, produkuje zahraniční velkofilmy a občas splácá seriály jako Neviditelní, či děsivá pokračování původních úspěšných seriálů Sanitka nebo Nemocnice na kraji města.
Pokud se ptáte, jakým podílem je ČT spojena s velkými sportovními svátky a velkými zahraničními produkcemi, tak vězte že pouze v té míře, v jaké je dostanou na vaši televizní obrazovku. Hollywood se zásahem ČT nijak bohudík neotřásl.
Nenechal jsem se tenkrát dopisem více dojmout a podepsal přiložené prohlášení, že televizi nemám a nesleduji. Televizi jsem neměl, a tak to druhé jsem v rovnici logiky nechápal – asi že se nemám dívat z okna na televizi u sousedů odnaproti.
Peripetie s prohlášeními
Dva roky mě ČT nechala být a pak přišla s ostřejším dopisem, v němž už nevypisovala svoje projekty, ale rovnou oznámila, že nemá ode mě prohlášení o „nevlastnictví“ televizního přijímače. Odepsal jsem, že jsem ho posílal, a i přesto podepsal a odeslal nové.
Za další dva roky ČT napsala to samé, a to už mě namíchla. V té chvíli jsem přestal s komunikací písemnou a přešel na telefonickou.
Kdo čeká milé pracovníky, kteří se vám ozvou, když vám něco nutí, pozná drsnou realitu svého omylu. Arogantnost telefonních zaměstnanců mě zaskočila.
Snažil jsem se paní nejprve vysvětlit, že jsem potvrzení posílal dvakrát. Operátorka řekla, že nic nemají. Já jim naznačil, že v tom tam musí mít nepořádek. To jsem ještě nebyl vytočený, ale už se to blížilo. Operátorka se ptala, jak jsem prohlášení posílal – já že poštou. Ona chtěla potvrzení, já že žádný nemám, jelikož nejsem povinen posílat takové potvrzení doporučeně. Ona řekla, že musím, já že ne, a vysvětlil, že pokud někdo po druhém chce písemnou odpověď, je slušnost mu poslat ofrankovanou obálku.
V ten moment jako by paní na drátě pookřála a skoro vyhekla vítězné, že je zákon nenutí takto nepostupovat. Já řekl, že zákon mi nevelí odpovídat nedoporučeně. Paní řekla, že mi nerozumí, a já odpověděl, že je to vzájemné.
Pak jsem se už naštval a oznámil, co provedu. Napíšu nové prohlášení, pošlu ho doporučeně, načež dalším doporučeným dopisem pošlu kopii podacího lístku od prvního doporučeného dopisu, a pokud si bude ČT přát, pošlu i kopii druhého lístku ve třetím dopisu. Operátorka se mi vysmála.
Jak jsem řekl, tak jsem udělal. ČT však nemá ráda rebely, a tak mi naúčtovala jeden měsíc poplatků a poslala ve speciálním doporučeném dopisu. Kopii podacího lístku v druhém mi již neposlali.
Na tomto základě jsem absolvoval další telefonický hovor, v němž jsem se tázal, proč mám platit za něco, co nemám, o čemž jsem i několikrát informoval vlastnoručně podepsaným prohlášením. Operátorka, a já si nemyslím, že ta samá co prve, mi oznámila zpoždění. Podle ČT jsem nestihl (třetí) prohlášení poslat včas, a proto mi účtují jeden měsíc. Zeptal jsem se, zdali by mi nemohla vyprávět jakýkoli díl z libovolného seriálu tento měsíc vysílaného, jelikož jsem ho pro nepřítomnost přijímače vidět nemohl. Operátorka řekla, abych si z ní nedělal legraci.
Oznámil jsem jí, aby se celá Česká televize mými asi sto padesáti korunami udávila, poněvadž je to země zázraků, kde nikdo neví, co dělá ten druhý, ale i tak si myslí, že to dělá blbě.
Tím moje osobní peripetie skončily – na následujících několik let.
Nové poplatky, nové pořádky
ČT mě nakonec dostala. Že i Český rozhlas bych až tak neřešil, ten se ke mně choval slušně. ČT mě dostala pomocí Parlamentu a budu platit. Asi si někteří řeknete, abych se náhodou nepokálel za těch pár korun, které bych stejně pro… (doplňte vyhovujíc sloveso). Ale já se nepokálím. Mně vadí, že za svoje peníze i tak nedostanu, co chci.
(Případně pokud má někdo stále pocit, že se peru o malou částku, poprosil bych každého občana v této zemi, aby mi poslal deset korun. Nic víc – a jen jednou.)
Silně pochybuji, že by ČT i s novými financemi jakkoli změnila svou vysílací politiku a určitě nebude vyřizovat drahá práva na internetové vysílání některých pořadů. Viz již zmíněné předávání Oscarů. Namísto přenosu se objeví prázdná obrazovka a zpráva o ne vlastnictví práv a možnosti sledování přenosu pouze na televizních přijímačích. Takových pořadů bude víc. Tím nastane paradox.
ČT dosáhlo povinnosti dostávat zaplatit i od těch, kteří ji mohou sledovat pouze po internetu, ale nijak tím nevznikla povinnost po internetu vysílat. Jako bych znovu slyšel hlas první operátorky, která mi oznamuje, že je zákon nenutí nevybírat peníze za vysílané programy.
Platit za něco, co nemáte, nebo co nechcete, je hloupost. Ale pokud někdo schválí o tom zákon, že to i tak platit musíte, už zavání formou diktatury, v níž na něco přispíváte, ať už chcete, nebo ne. Je to úplně to samé, jako by vám zákon nakazoval platit jakékoli platformě zprostředkovávající jakoukoli formu zábavy, aniž ji sledovat chcete.
Bývá zvykem, že člověk si platí to, co chce. Daně bych do toho nepletl, ty jsou společně se smrtí už dlouho životní jistotou. V ostatním případě má člověk možnost volby – nebo by měl mít, pokud žije ve společnosti, která se holedbá přídavným jménem „demokratická“.
Možná si pořád říkáte, že o nic moc tolik nejde – ale všimněte si, jak se množí položky, o nichž moc nejde. Televize, rozhlas, paní ministryně obrany Černochová nám kdysi vyprávěla, jak málo nás všechny dohromady budou stát nové stíhačky. Tuhle přidáme málo, tuhle taky.
Znáte rčení, že stokrát nic umořilo osla? Tohle může být onen případ. Budeme hromadit nic a další nic, a to nic budeme táhnout, až jednoho dne zapřažení před vozem nebudeme moci.
Třeba se pak objeví někdo, kdo vám v telefonu řekne – ale zákon nás nenutí, abychom vás při tažení břemena nebičovali.
