Článek
Odkaz na článek.
Nejde však o úpadek zaviněný samotnými učiteli, ale spíše o úpadek přístupem orgánů, co o školství jako o způsobu vzdělání rozhodují, a to v tomto případě ne zrovna na jedničku. Po pravdě, je to na propadnutí.
Já jsem školní roky absolvoval ještě v období, které by se dalo směle považovat za zlatý věk vzdělání, kdy samotné vzdělání, byť tomu nevěříte, bylo na světové úrovni, aniž bych tím zamýšlel jakoukoli ironii.
Není s podivem, jak málo stačilo na úpadek našeho školství na všech stupních, neboť úpadek byl vždycky taktikou soukromých sektorů, jak začít vydělávat na něčem státním. Není to pouze školství. Jenom málo nám zbylo z našeho pokladu vlastnictví mnoha směry, který jsme měli střežit jako oko v hlavě, ale ve skutečnosti je ze všech možných stran rozkradený a skončilo z něj jenom žalostné torzo.
Zažil jsem školství, které učilo samostatně myslet. Opakuji pro neznalé – myslet. Ne opakovat data a poučky a hesla a citace, ale společně s nimi si vytvářet vlastní obraz, řekněme onen lepší obraz, co vás dostane v čemkoli o kousek dál. O tom je myšlení – zjednodušeně vytvářet obrazy pokroku: dostat se k nim logickou cestou, a ne nereálnou fantazií, a probudit je k životu.
Dnešek je o něčem jiném. Nejvíce jiným pro školství je paradoxně důvodem něčím, co se školstvím přímo nesouvisí, a to je výchova rodičů, která má fungovat od počátku života dítěte, a ne že se s ní čeká až na učitele při školní docházce.
Zatímco moji generaci (1978) a generace kolem rodiče vychovávali, to jest že jsme věděli o mantinelech, které nesmíme opustit, dnešní výchova ony mantinely nezná, a naopak je bortí a ukazuje dítě jako jedince s vlastní nezaměnitelnou povahou, jež nesmí být pozměněna. Někdo tomu říká „americká výchova“ – asi podle toho, že byla okoukaná z amerických seriálů. Nesmíme se proto divit, že co mají ve scénářích „americké seriály“, budeme mít brzy i my tady v reálu.
Dítě díky téhle výchově samo sebe považuje za polovičního boha, čímž u něj vzniká neschopnost řešit vlastní problémy vzniklé z prožité reality kolem, která pro něj kupodivu není podle jeho přání. Díky takové neschopnosti narůstá jeho agresivita a přirozeně i nechuť vnímat autority (protože autorita je on sám).
Výchova není jednoduchá věc – a není jednoduchá dneska, kdy jako rodičové jste pod drobnohledem okolí, a hlavně pod optikou srovnávání. Dneska se už tolik nehraje na to, jestli je dítě chytré, hloupé, nebo přímo blbé, neboť samo vám často oznámí, že na tom zase tolik u něj nezáleží, když bude mít značkové hračky, oblečení, techniku a dobré připojení k internetu. Všechno ostatní se už nějak v budoucnu vyřeší. Že se tak nestane, je už pak jedno.
Před několika lety jsem byl navštívit svoji paní učitelku českého jazyka ze základní školy. Ptal jsem se, jak vychází s dětmi, a hlavně jejich rodiči. Jestli si rodičové na ni stěžují, že je k dětem přísná (ačkoli nikdy nebyla). Odpověděla, že si nestěžují, ale že ji kolikrát prosí, aby jejich dítěti, když bude drzé, vrazila facku.
Tohle není rodičovská zoufalost. To je alibismus. Rodič chce být dneska tím nejlepším rodičem na světě – a pravděpodobně to dělá proto, aby dítě o něm jednoho dne hezky psalo na nějaké nové verzi sociální sítě nebo později v dospělosti rodičům alespoň jednou týdně zavolalo a řeklo, že je má rádo.
Rodiče jako by si nechtěli s výchovou pálit prsty. Chtějí být skvělí, a chtějí být skvělí tak, aby o tom jejich děti věděly, a taky to o nich říkaly. Dřív rodiče prezentovalo vychované či nevychované dítě – dneska dítě prezentuje rodiče tím, co o nich říká – podle hesla: „Jsem s rodiči spokojený, chovají se tedy dobře.“
Čtu si po sobě text a koukám, že jsem se k učitelům moc nedostal, ale to nevadí. Tohle téma je na myšlenky bohaté a určitě se k němu vrátím. Obzvlášť se těším na téma inkluze, kterou už nyní zpracovávám do článku v rovině sociální sci-fi.
Ale abych dal učitelům nějakou naději, že je frustrace a deprese brzy opustí, tak jednu mám. Záchrana se blíží v podobě youtuberů, neboť ti se podle všeho stanou budoucími učiteli národa, a to i přes často za plus uváděný fakt, že toho moc ve skutečnosti neví. Ne že neumí, ale neví.
Že děti učitelům nevěří, je známý fakt. Nevidí v nich autority, jak jsem psal na začátku. Jsou pro ně cizími lidé, kteří nechápou jejich svět, a hlavně pravidla, které ony nastavily. Děti však přestávají věřit i rodičům, a přestože je vnímají mnoha způsoby, uvadá v nich snaha vidět v nich mentory a osobnosti, ale vidí je jako někoho, kdo děti mnohdy potřebuje pro své vlastní zájmy. Není nic zvláštního, že v mnoha rodinách je dítě hlavním způsobem, jak se vypořádat s nesouhlasem partnera. Dítě tohle brzy pozná a začne svoje postavení zneužívat pro své vlastní zájmy.
Ale to je taky na další článek a já bych to rád dokončil s těmi youtubery. Ti mají u dětí velkou budoucnost. Jsou pro ně pravými vzory, kteří na první pohled mají úplně všechno, po čem lidé-děti touží, a jsou hlavně samostatní. To s tou samostatností je sice klam, ale na dítě je to nejúčinnější zbraň nebo metoda, když mu chcete cokoli vnutit. Řekněte, že je to a to udělá samostatnými, a máte je na lopatě.
Youtuber dětem řekne, jak se co má, jak se co dělá, jak si co má myslet – a jelikož má u toho kamarádský výraz spojený s výrazem hlubokého pochopení (plus žádost o odběr), dítě mu uvěří. Tohle je kamarád, pravý přítel – ne někdo, kdo mi něco zakazuje nebo nakazuje, jako to dělá rodič nebo učitel.
(Pokud vám tohle připomíná paralelu se zlatým věkem televize, o níž se říkalo, že má na rozdíl od rodičů na děti vždycky dost času, připomíná vám to situaci dobře. Pouze youtubeři mohou přesněji mířit na typy dětí a být s nimi v bližším kontaktu. Jinak v tom moc ve srovnání s televizí rozdíl není.)
Youtubeři jsou učitelé budoucnosti. Má to však jeden háček. Youtuber odebírá znalosti pouze kolem sebe, kam dohlédne, protože už patří do generace žáků, kteří se tolik nenaučili samostatně myslet. Takový učitel bude mít rychlé závěry, aniž by si lámal hlavu s jejich ověřováním. Stejně tak budou reagovat děti. Nebudou pátrat kolem a bude jim stačit, že to a to říkali na youtubu. Rodiče a skuteční učitelé s tím nic neudělí. Těm děti neuvěří.
Už před rokem jsem psal, že tím se můžeme za několik let dostat do paradoxní situace, ve které se bude vykládat nejen jinak historie – ale jinak se budou i z ní vyvozovat závěry.
Vezměte si dnešek. S ohledem na různé rovnosti mezi lidmi, rasami a pohlavími jsme v současné v kultuře na tom tak, že v ní jsou si všichni rovni, přičemž počet takových je vyvážen počtu jiných, a nehledě na historické nesmysly ukazujeme příběhy v souladu s diktátem dnešní doby.
A teď si představte, že za několik let nějaký youtuber (a nemusí to být tak daleko v budoucnu) položí otázku, proč se tady pořád dokola vlastně bojuje za nějaká práva toho a toho. Proč je tolik povyku pro nic. Proč se nám někdo snaží vykládat, že věci byly tak a tak. Vždyť se stačí přeci podívat na filmy, a to třeba historické, z nichž je jasné, že rovnost platila od pradávna a že nikdo nebyl nikdy šikanován, ponižován – že pořád platila rovnost, a dokonce i třeba mezi šlechtou a významnými osobnostmi byli ti a ti – tak proč někdo pořád volá po nějaké rovnosti?
Děti tomu uvěří. Nebudou mít důvod nevěřit, jelikož nebude nikdo, kdo by jim o tom něco víc řekl. Rodiče je pohladí a zeptají se, jestli o nich hezky mluví, a učitelé…
A učitelé? No, jestli ještě nějací zbydou, kteří tak budou sami sebe nazývat, pravděpodobně budou dělat jinou práci. Třeba řídit tramvaj.
