Článek
Zažil jsem za svůj život hodně krát, když někdo politicky odcházel. Pro vzpomínku uvedu, že jsem byl i přítomen premiéře filmu Odcházení od pana Václava Havla, kde jinde než v pražském kině Lucerna.
Viděl jsem tam jeden zvláštní obrázek, a to když pan bývalý prezident k půlnoci odcházel a šel po schodech s červeným kobercem, co vedou do haly paláce. Měl vedle sebe jednoho ochránce, který mu pomáhal – ten však musel odběhnout a já netuším, zdali to takový ochránce může vůbec udělat. Ale kdo ví, o co šlo, a kolem nebyl nikdo, kdo by panu prezidentovi chtěl ublížit. Tedy v Lucerně nebyl nikdo takový.
Pan prezident na schodech na malý okamžik osaměl. Stál na schodech a rozhlížel se. Všichni zůstali v sále, v blízkosti velkých oken z kavárny. Těmi jsem pana prezidenta viděl. Pan prezident byl sám. Byl už starý a v té chvíli mu zbývalo devět měsíců života. Ani se nesnažil shody sejít. Byl už mírně shrbeným stařečkem a jenom čekal, co s ním bude. Možná toho věděl víc než my – což by u něj nebylo pro nás ničím zvláštním. Potom přiběhl ochranka a pan prezident se do něj zavěsil a opatrně kráčel po schodech dolů blíž k nedaleké věčnosti.
Současnost a minulost běžného odcházení
Zažil jsem i jiná odcházení. Dokonce odcházení velké strany. Nebyl jsem sice nejstarší, a tedy ne nejzkušenějším, ale po uplynulých letech mi spoustu věcí dávalo smysl a já už tenkrát pochopil, že jenom tak odejít prostě není jenom tak.
Když si komunisté uvědomili svůj konec, soudruzi zrychlili mimo jiné mnoho stavebních projektů, aby se za jejich Vlády dostavěly a patřily vlastně zadavateli stavby, tedy jim. U nás ve Vysočanech tak nedaleko náměstí Lidových milicí (později přejmenované trefně na náměstí OSN) vyrostla nová budova pro soudruhy, později sídlo Komerční banky a dnes centra pro válečné uprchlíky. Původní datum dostavby 1990. Kdepak, stihlo se to mnohem dřív, ostatně jako i jiné budovy.
Je přirozeným jevem, že pokud někdo končí na místě, díky němuž má vliv, který odchodem ztratí, snaží se právě oním vlivem dopady odchodu pro sebe zmírnit.
Co může být pro někoho přirozené, druhým může připadat (nebo připadá) jako zneužívání situace. V takových případech se těžko vysvětlují kroky, při nichž na jedné straně vidíte zvyšování mezd, zatímco jiným se přidává pouze málo, nebo vůbec, a to i bez ohledu na inflaci a situaci okolo. Možná si v takové chvíli položíte otázky, kde se některé peníze berou, když je jejich nepřítomnost vysvětlována pro absenci jiných kroků.
Vadí mi, že se současná Vláda na sklonku volebního období chová jako kdysi přísloveční opilí milionáři, co rozhazují jedním směrem společně s velkoústými projevy o prospěchu lidstva – zatímco jiným je bez peněz oznamováno, že s ohledem na inflaci, která je vyšší než přidaná částka, jsou na tom vlastně lépe než dřív.
Třebaže mi takové chování vadí, nijak mě nepřekvapuje. Přeci jenom pro mě není ničím novým, co by politik předváděl nehledě na dobu, v níž politikem je. Nevím však jediné, a to zdali je takové chování vysvětlitelným „živočišným“ instinktem, nebo se objevuje až později společně s politickými funkcemi.
Tak či onak, děje se. Obyčejný člověk s ním nic neudělá – ostatně jako s jinými věcmi, jež mu jsou vzdálené a může na ně mít pouze názor. Možná jde skutečně o vrozenou lidskou záležitost a každý na stejném místě by se zachoval zcela totožně.
Možná díky tomu bychom mohli v politické sféře najít jednu vzácnou schodu nehledě na politické názory a politické vyznání - a to že každý politik se na konci své nejvyšší politické kariéry chová úplně stejně a jeho chování by nás s ohledem na to naše nemělo nijak překvapovat.
