Článek
Měl ruce mozolnaté od dřeva a srdce, co se zatím ještě nezamotalo do žádné holky.
V létě, když dohasl červenec a přišel srpen jako slunce v plné palbě, ho kamarádi přemluvili, že pojedou na týdenní vandr na západ.
Kdosi povídal, že u Skutče je zatopený lom, voda tyrkysová jako oči zamilované víly a večer prý bývá tancovačka na hradě Košumberk.
Vyrazili s batohem, kytarou a bez plánu.
Když pak dorazili k lomu, voda opravdu svítila, jako kdyby v ní spalo samo nebe.
A tam, na břehu, si Tadeáš poprvé všiml Aleny.
Stála ve vodě po kolena, vlasy měla tmavé a dlouhé, jako by je právě vyčesala z hvězdné noci a oči tak šibalské, že by mu v nich shořela celá dědina. A prsa - mladá, pevná, s drzým odleskem slunce, co se ho skoro styděl sledovat, ale nešlo přestat.
Zasmála se něčemu, co jí kamarádka pošeptala a ten smích byl jak první doušek malinovky při žních.
Večer šli na zábavu na Košumberk.
Místní kapela hrála spíše srdcem, podlaha restaurace duněla pod tancem a pivo teklo jako rozpuštěné zlato. Tadeáš se opíral o zábradlí, když ji spatřil znovu. Alena měla krátké šaty, co dělaly divy s gravitací i s jeho sebevědomím.
Nakonec ji oslovil, trochu v opilosti, trochu zázrakem.
„Tancuješ?“ zeptal se a tvářil se, že ví, co dělá.
„Tancuju,“ usmála se. „Ale šlápni mi na nohu a letíš z hradu.“
Tancovali, smáli se, vypili dvě kofoly a tři piva, Tadeáš jí složil verš o tom, že má prsa jako dva karamelové bochníky - a divil se, že se smála místo facky.
Kolem půlnoci seděli na hradbách, dívali se na hvězdy a líbali se tak dlouho, že kdyby někdo v tu chvíli hodil granát, nejspíš by si toho ani nevšimli.
Dny utekly jako voda z děravého kýblu. Ráno koupání, odpoledne guláš, večer zase tancovačka. A láska - ta nejkrásnější, letní, neopakovatelná a trochu bláznivá.
Když jí řekl, že voní jako louka, kde nikdy nebyl traktor, zasmála se a políbila ho.
A pak přišlo poslední ráno. Tadeáš musel zpět domů, Alena měla jet s rodiči do Chorvatska. Objali se, naposledy. Nechtělo se jim loučit, ale taky nechtěli kazit to kouzlo.
„Napíšeme si,“ řekl Tadeáš a nevěděl, že kecá.
„Určitě,“ řekla Alena a měla v očích lesk, co nepřichází jen od slunce.
A nikdo si nenapsal adresu.
Odjel a říkal si, že si ji najde.
Ale pak přišla sklizeň, nový školní rok a čas, ten lump, vzal všechno s sebou.
Alena se ztratila jako sen po ránu - zůstala jen chuť malinovky, prsty ve vlasech a vzpomínka na léto, kdy ho poprvé bolela láska.
Občas večer si Tadeáš sedne u kamen, otevře pivo a řekne:
„Košumberk .. tam mi spadla čelist i srdce.“
A když se někdo zeptá, co to bylo za holku, jen se usměje.
„Taková, co se směje jako bouřka v dálce .. a už se nevrátí.“
Ale stálo to za to. I bez adresy ..
Po létech .................................................................................
Byl srpen. Dusno viselo nad krajinou jako těžká závěsová deka a Tadeáš, teď už padesátník s vlasy prokvetlými šedí a bříškem, co nešlo zatáhnout ani vůlí, ani páskem, seděl v kavárně ve Skutči. Zastavil se tam cestou z pracovního školení.
Doba se změnila - místo kytary teď vozil notebook, místo malinovky pil espresso bez cukru a místo nočních koupání řešil, jestli má syna pustit na Erasmus do Španělska.
Kavárna byla moderní, s dlaždicemi imitujícími beton a s obsluhou, co říkala „flat white“ s takovou vážností, jako by šlo o diagnózu. Tadeáš seděl u okna, přemýšlel, jestli si má dát dortík, když uslyšel hlas .........
„Nezlobte se .. jsme se někdy potkali?“
Zvedl hlavu a naproti stála žena. Tak čtyřicet osm, možná padesát, ale s těma očima, co mu okamžitě podlomily srdce. V očích ten samý šibalský lesk jako tehdy. A v koutcích úsměvu něco, co patřilo jen jí.
„Ty .. jsi Alena?“ zeptal se, jako by si právě vzpomněl na sen, co se mu tehdy zdál.
„A ty jsi Tadeáš z Valašska,“ usmála se. „Tys mi složil báseň o karamelových bochnících.“
Oba se rozesmáli. Bylo to trapné, krásné, absurdní a dojemné zároveň.
„Víš, že jsem na tebe myslel každý srpen?“ přiznal tiše.
„Já se tě pokusila najít na Facebooku, ale bylo toho moc. A navíc - vdaná, dvě děti, víš jak ..“
Sedli si. Objednali víno. Mluvili hodinu, dvě, pět. Tadeáš jí řekl, jak se stal makléřem, že má rád rock i metal a že ho semtam pořád bolí koleno z jednoho tance na Košumberku.
Alena mu vyprávěla o knihovně, kde dělá, o rozvodu (čistý, bez krve) a o tom, jak si každý rok slibuje, že se zas půjde podívat k tomu lomu.
„Už tam nesmíš skákat z těch skal. Je to zakázané. A voda není tak modrá, jak bývala.“
„A prsa nejsou tak pevná, jak bývala,“ řekla se smíchem a on se rozesmál tak, že mu vytryskly slzy.
„Ale pořád máš ten smích. Ten, co mi jednou zachránil léto.“
Venku se stmívalo. Nezůstali spolu, neobjímali se dlouho jako kdysi. Nepotřebovali to. Vyměnili si čísla. Tentokrát si je opravdu uložili.
Když odcházel, otočil se naposledy a zavolal:
„Tancuješ ještě?“
„Jenom když mi nešlápneš na nohu,“ zasmála se.
A když pak doma seděl na zápraží s pivem, zavřel oči a slyšel v dálce kapelu z Košumberku, věděl, že někdy na zázraky stačí jen trochu počkat. Třicet let? No a co. V některých příbězích je zpoždění jen styl.
A pak jí napsal zprávu:
„Léto je zpátky. Zajdem k lomu?“
Odpověď přišla hned:
„Ale jen jestli mi složíš novou báseň .....“
