Článek
Cesta z Ulánbátaru směrem na Altaj v létě roku 1990 byla spíš výprava než dovolená.
Zhruba sedm set kilometrů jsme se tři dny kodrcali stepí, prachem a suchem, krajinou bez silnic a téměř bez orientačních bodů. Evropan by řekl pustina. Mongol prostě step.
My jsme tomu tehdy často říkali Gobi, i když geograf by nás nejspíš opravil.
S trochou nadsázky se dalo říct, že jsme se sunuli napříč kontinentem podle občasného stáda koz, jurt rozházených po krajině jako zapomenuté korálky a podle hustoty prachu ve větru. Mongolský průvodce se ovšem vyznal. Ve hvězdách, ve slunci i v siluetách vzdálených hor.
A hlavně věděl, kam jede.
Byl rok 1990. Starý svět se právě rozpadal a nový ještě pořádně nezačal. Sovětské posádky se stahovaly, hranice se pomalu otevíraly a Mongolsko žilo v podobě, kterou už dnes člověk sotva zachytí.
Na mapách zůstávaly bílé plochy a v hlavách lidí ještě dinosauři dějin. Všechno bylo možné a máloco zaručené.
Naším cílem bylo Cagán núr - Bílé jezero.
Dnes je známé jako Terchijn Cagán núr, velké sladkovodní jezero v pohoří Changaj, přibližně 670 kilometrů od Ulánbátaru. V jeho okolí leží další menší jezera a vodní plochy, krajina nesoucí stopy dávné vulkanické činnosti.
Geologie nás ovšem zajímala podstatně méně než štiky.
Těch tam bylo požehnaně.
V menších jezírkách a ramenech kolem hlavního jezera jsme narazili na zvláštní rybí svět, kde podle místních štika téměř neměla konkurenci a hlad ji občas donutil obrátit se i proti vlastnímu příbuzenstvu.
Štika žrala štiku.
Rybaření v takovém světě připomínalo spíš vyjednávání s místní mafií. Jen druhá strana měla zuby.
Na břehu stály balvany rozházené jako stádo kamenných vepřů a voda pod nimi skrývala svoje malé predátorské království.
Jenže největší štikou celé výpravy nakonec žádná ryba nebyla.
Byla to naše Pavlínka.
Tehdy jí byly čtyři roky a měla mimořádný talent lézt mezi koně, psy, lidi a všechno ostatní, jako by svět žádné hranice nevymyslel.
Usměvavé dítě, které si člověk nedokázal představit jinak než v pohybu. Usadit ji na jednom místě prakticky nešlo a vlastně k tomu nebyl ani důvod.
Když jsme cestou k jezeru přijeli do jurtové osady, kde se právě chystal Naadam, byla samozřejmě první, kdo zmizel mezi koňmi.
Naadam - eriin gurvan naadam, tedy „tři mužské hry“ - je tradiční mongolská slavnost zápasu, lukostřelby a koňských dostihů. Právě dostihy mají k evropskému závodišti hodně daleko. Koně běží krajinou dlouhé tratě a v sedlech často sedí děti, které s nimi vyrůstají prakticky od kolébky.
Velký Naadam v Ulánbátaru má tribuny, fanfáry a slavnostní ceremonie. Po celém Mongolsku se však konají stovky menších slavností - rodových, provinčních, zaprášených a mnohem obyčejnějších.
A právě proto možná opravdovějších.
Ten náš patřil mezi ně.
Step, tráva, koně, stařešinové a děti v čapkách, kabátcích a rozhalených košilích, které by v Evropě možná někdo považoval za karnevalový kostým. Tady to byl běžný život.
Pavlínka se motala mezi jezdci a pořád natahovala ruce k hřívám.
Chtěla na koně.
Pro ni to byl nejspíš takový mongolský traktor na pouti.
Mongolský kůň je však malý, tvrdý bojovník. Ve tváři má věčnost a v očích podezření, zda mu náhodou nechcete sebrat kus stepi.
Jeden z chlapců přesto Pavlínku zvedl před sebe a posadil ji na koně tak samozřejmě, jako by posazoval vlastního sourozence.
Já už ji jen jistil.
Pavlínka se smála tak, že se na ni lepili lidé i vzduch.
Kolem nás se postupně shromáždili mladí jezdci. Jeden měl kulatý modrý baret, druhý vysoký černý klobouk, další zdobenou pokrývku hlavy. Koně funěli, hřívy se jim lepily na krky a stepní prach se držel nízko nad zemí.
Pak přišel stařešina.
Rozhodce závodu a zároveň člověk, kterému očividně nikdo neměl potřebu odporovat.
Nízký muž s tváří, kterou snad celé Mongolsko brousilo několik generací jako nůž.
Ukázal na Pavlínku a něco krátce řekl.
Kolem se ozvalo hluboké souhlasné zabručení.
Mladší Mongol nám to přeložil do ruštiny:
„Ona udělá start. Ona bude štěstí.“
V Mongolsku to nebyla metafora.
Byla to diagnóza.
Přinesli šátek - khadag, hedvábný šátek spojený s úctou, požehnáním a štěstím.
Pája ho vzala do rukou tak opatrně, jako se bere motýl.
A najednou zvážněla.
Před závodem se z jezdců ozvalo táhlé volání, které jsme tehdy neuměli pojmenovat. Dnes už vím, že se mu říká Giingoo.
Je to tradiční zpěv mladých jezdců spojený s koňskými závody Naadamu, táhlá melodie, která má koně povzbudit, naladit a uklidnit.
Ten zvuk slyším dodnes.
Step, vítr, funění koní a nad tím dětské hlasy táhnoucí se krajinou, jako by tam byly dávno před námi a měly tam zůstat dávno po nás.
Koně se seřadili. Děti se předklonily, sevřely koleny boky koní a ruce položily na uzdy. Zvířata začala netrpělivě přešlapovat.
Step voněla senem, prachem a horkým kovem.
Stařešina kývl.
Pavlínka se postavila na špičky, zvedla šátek .. mávla.
A svět se rozběhl.
Start se v jediném okamžiku změnil ve výbuch. Koně vyrazili, prach šel vzhůru a děti se přitiskly ke koňským krkům.
Za chvíli celý závod zmizel v plochém horizontu, kde se tráva mění v horko, horko v prach a prach v nic.
Step byla jejich návod, jejich závodiště i jejich domov.
My zůstali s Pavlínkou. Držela šátek a dýchala, jako by těch několik desítek kilometrů právě jela s nimi.
Kolem stáli kolegové rybáři, kterým už bylo jasné, že štiky dnes chvíli počkají.
Po nějaké době se jezdci začali vracet.
Vítězem byl klučina v černém klobouku.
Přijel s klidem, bez velkého triumfálního gesta, jaké známe z evropského sportu. V jeho tváři byla spíš jistota, že o něm step toho dne chvíli věděla víc než včera.
Dojel až k Pavlínce, seskočil z koně lehce, jak to umí jen někdo, kdo na něm vyrůstá od kolébky, a něco jí řekl.
Nerozuměli jsme ani slabice.
Celku jsme však rozuměli dokonale.
Bylo to poděkování.
A možná jí vracel kousek štěstí, které mu před závodem půjčila.
Celý okamžik měl ještě jednu krásnou vlastnost - psal se rok 1990 a Instagram byl pořád hudbou vzdálené budoucnosti.
Ten děj tak zůstal hlavně ve vzpomínkách čtyřletého dítěte, několika dospělých, mongolského stařešiny a pár desítek koní.
Já u toho jen zadržoval slzičku.
K večeru jsme pokračovali směr - jezero.
Cagán núr leželo tiše pod horami a čas tam běžel úplně jinak než v Evropě. Občas se hladina roztrhla po záběru štiky a zase se zavřela, jako by se nic nestalo.
Pavlínka seděla vedle nás a pozorovala ryby i lidi se stejnou samozřejmostí, s jakou před pár hodinami odstartovala mongolský dostih.
Večer jsme štiky pekli na kameni.
A v té večeři bylo všechno.
Závod, šátek, prach, Giingoo, stařešina, černý klobouk, koně i hluboká voda Bílého jezera.
Jedno s druhým.
Všechno dohromady.
Dnes, po více než třiceti letech, si uvědomuju, že to byl jeden z nejsilnějších svátků, jaké jsem kdy zažil.
Tribuny, konfety ani sportovní komentátor k němu nebyly potřeba.
Stačily děti, koně, step, pradávný rituál a kus lidského štěstí.
A Pavlínka, která mávla šátečkem, jako by to byla nejpřirozenější věc na světě.
Možná že i byla.
