Článek
Když mi doktor oznámil, že musím na kolonoskopii, nejdřív jsem si myslel, že je to nějaký nový taneční styl. Možná něco mezi salsou a japonským popravčím rituálem. Ale nebyl. Byl to jen další způsob, jak si nechat zasunout hadici do prdele a přitom ještě platit pojištění.
Řekli mi, že musím držet dietu. „Jemná dieta,“ říkali. Jemná jak smirkový papír na hemeroidech. První den jsem jedl jako modelka na odvykačce - vývar, voda a sen o guláši. Druhý den už jsem neměl co zvracet a tak jsem se naučil plakat potichu, s hlavou v ledničce. Zhubnul jsem o šest kilo a o čest. Dokonce i moje hov.. se odstěhovalo do bezpečnější čtvrti.
Ráno před výkonem jsem si připadal jako mnich na popravě. Čistý, vyprázdněný, duševně připravený, s igelitkou plnou podepsaných souhlasů, prášků a důstojnosti naložené v roztoku Fortransu. Fortrans - to není jméno elfa z Pána prstenů, to je atomová bomba na střeva. Vypil jsem ho litry a pak běžel na záchod rychleji než myšlenka. Bylo to, jako by mi v břiše otevřeli Nouzový východ.
V čekárně nás sedělo pět - já, dva důchodci, jedna paní co vypadala jak šéfka sektoru „klystýr a bič“ a jeden kluk, co si to zjevně spletl s castigem na gay porno. Ten byl celý rozechvělý a šeptal: „Už aby na mě přišla řada ..“
Pak mě zavolali. Lehl jsem si na bok, koukal do bílé zdi a přemýšlel, jestli tohle je ten okamžik, kdy člověk ztratí poslední kousky iluzí. Cítil jsem se jako dobře upravený stejk před tím, než ho kuchař rozpitvá na střed.
Doktor mi potřepal pedálem a řekl: „Nebojte se, všechno uvidíme na obrazovce.“
Dodal jsem: „Tak to si k tomu ještě objednám popcorn.“
Zavedli mi trubku tak hluboko, že jsem měl pocit, že mi někdo šťourá v minulých životech. Viděl jsem tam svoje dětství, školní obědy, i to, jak jsem kdysi polknul pětikorunu. Všechno se tam pořád ještě točilo, v tom vesmíru střev.
Po výkonu jsem se cítil prázdnější než bankovní účet před výplatou. Doktor řekl, že všechno vypadá dobře čisté, zdravé, průchozí. Kdybych byl dálnice, otevřeli by mě hned do provozu. Na odchodu mi opět potřepal pravicí a symbolicky na mne mrknul - nevím proč.
Na chodbě jsem potkal toho mladého - vypadal zklamaně.
„To už je všechno?“ ptal se sestry. „Myslel jsem, že to bude .. delší.“ Sestra jen pokrčila rameny a dala mu jogurt.
A tak jsem se vrátil domů. O šest kilo lehčí, o jeden zážitek bohatší a s hlubokým vědomím, že v životě si každý musí aspoň jednou sáhnout na dno - i svého konečníku.
A doma?
Nalil jsem si panáka a napsal na ledničku:
„Život je jako kolonoskopie - dlouhý, bolestivý a když už si myslíš, že to končí, někdo ti v hlavě zatočí hadicí ..
