Článek
ČULUT - život v Mongolsku na okraji pouště Gobi
Když se dnes dívám na tuhle fotografii, nevypadá nijak světoborně. Několik unimo buněk, pár aut, kus holé stepi, v dálce kopce a nad tím obloha tak nízko, že si na ni můžeš šáhnout a v Mongolsku zabírá snad půl světa. Jenže právě tohle byla v letech 1987 až 1990 moje adresa. Československá základna v Čulutu, necelé dvě stovky kilometrů od Ulanbátaru, u fluoritového lomu společného podniku Mongolčechoslovakmetal.
Na fotografii vypadá základna skoro větší, než ve skutečnosti byla. Ubytovací buňky měly dohromady jen dvaadvacet lůžek, k tomu kuchyň, jídelna a dvě jurty. Nás Čechů a několika Slováků bývalo kolem pětadvaceti. Jednoduchá matematika tedy říkala, že pro všechny postele nebyly.
A tak tam fungoval zvláštní pořadník, který nikdo nemusel psát na nástěnku. Když přijeli dva nebo tři nováčci, šli bydlet do jurty. Ti, co už měli něco odslouženo, se posunuli do buněk a po nějakém čase je vystřídali další. Jurta byla taková mongolská přijímací kancelář československého pracovníka. Člověk přijel z Evropy, vyfasoval postel, kamna a kulatou střechu s dírou na sledování hvězd nad hlavou a mohl začít poznávat, kam se to vlastně upsal.
Československá parta v Čulutu počtem nekonkurovala Mongolům. Těch bylo kolem sto padesáti a měli svou vlastní základnu. My jsme tvořili spíš technické jádro provozu. Vedoucí lokality, dva mistři lomu, dva řidiči, soustružník, kuchař, čtyři chlapi, kteří se starali o dva obrovské lodní motory vyrábějící elektřinu pro celý areál, a potom servisáci opraváři a parťáci u mongolských osádek.
Ty dva lodní motory byly vlastně srdcem celé lokality. Když běžely, svítilo se, vařilo, opravovalo, fungovala dílna i technologická linka. Čulut byl uprostřed stepi malý ostrov, který si musel elektřinu vyrobit sám.
Já měl pracovní zařazení poněkud pružnější. Dnes bych tomu říkal asi univerzální pracovník, tehdy bych spíš řekl Chuck Norris.
Původně jsem měl jít do Maanitu, na vlakovou vlečku - 60 km od Čulutu, kde pracoval Pepa Kozák, také z Valmezu. Seděl tam na nakladači KNB a nakládal fluorit z Čulutu do železničních vagónů. Pepa si ale smlouvu prodloužil o rok a tak jsem místo Maanitu skončil na bagru DH 103. Přitom soustružna, Avia a nakonec i kuchyň. V Čulutu člověk někdy zjistil, že jeho pracovní náplň je to, co je zrovna potřeba udělat.
Samotný lom byl od základny jiný svět. Vrtačky, odstřely, bagry, náklaďáky a ruda. Těžil se fluorit, neboli kazivec, surovina důležitá především pro hutnictví. Přidával se do strusky jako tavidlo, aby byla tekutější a lépe se s ní pracovalo při výrobě železa a oceli.
Vytěžený materiál nekončil rovnou na autě do Československa. Čekala ho ještě velká drticí a třídicí linka zabudovaná do svahu. Na délku mohla mít kolem sta metrů, asi patnáct metrů na šířku a kolem deseti metrů výšky. Materiál šel shora dolů a gravitace tam odváděla kus práce zadarmo.
Z linky vycházely tři frakce. Hlušina šla stranou. Kvalitní ruda byla určená rovnou k expedici. A potom byla třetí frakce, něco mezi. Ta se ukládala bokem a ve dnech, kdy nebylo dost čerstvé rudy z lomu, se znovu nabrala a pustila celou linkou ještě jednou. Nic se zbytečně nezahazovalo.
Kvalitní fluorit potom nakládali Mongolové na ZILy a vozili ho do Maanitu. Tam ho vysypávali na velkou hromadu a Pepa Kozák ho svým KNB znovu nabíral a sypal do železničních vagónů. Odtud už ruda pokračovala po kolejích přes Sibiř směrem do Československa.
Lom jel na dvě směny. Od šesti do dvou a od dvou do deseti večer. V noci stroje stály. Těžební sezóna začínala někdy v březnu a běžně končila v listopadu. Každý rok byl stanovený plán a plán byl v socialistickém podniku skoro přírodní zákon. Když chybělo pár tun, těžilo se dál.
Začátkem prosince už ale Čulut uměl člověku vysvětlit, kde končí plánování a začíná fyzika.
Teplota spadla k minus čtyřiceti a hydraulický olej v bagrech přes noc zhoustl tak, že ráno stroje sotva chtěly poslouchat. Mongolové si s tím uměli poradit po svém. Pod hydraulickými válci rozdělali oheň a čekali, až se železo i olej trochu proberou k životu. Dnes by nad tím možná bezpečák omdlel, ale tehdy šlo hlavně o to, aby bagr ráno vůbec zvedl lžíci.
Zvláštní kapitolou byly mongolské svátky. Na ty jsme se svým způsobem těšili. Mongolové měli volno a v provozu zůstali hlavně Čechoslováci a asi tři mongolští řidiči. Práce najednou běžela bez brzd a plán se dokázal během několika dnů posunout citelně dopředu.
Mongolská strana přitom musela mít v podniku početní převahu. Tak jsme to tehdy chápali jako jednu z podmínek, aby vůbec těžební podnik mohl fungovat s požehnáním jejich úřadů. Výsledkem bylo, že nás bylo pár desítek a Mongolů několikanásobně víc, přestože velká část technické odpovědnosti ležela právě na československých pracovnících.
Člověk si při tom všem začal všímat i věcí, které s těžbou zdánlivě nesouvisely. Mongolové měli zvláštní vztah k půdě. Jurta se postavila na zem, bez základů, bez betonové desky a když se odstěhovala, step si místo časem vzala zpátky. Tradiční mongolské boty mají špičky zahnuté nahoru a jeden z výkladů říká, že je to právě proto, aby člověk při chůzi zbytečně nepřevracel kamínky.
A o pár kilometrů dál jsme tu samou zemi vrtali, odstřelovali, bagrovali, drtili a nakládali do vagónů.
Mongolsko umělo podobné paradoxy servírovat bez komentáře.
A pak byla naše základna. Těch několik unimobuněk z fotografie. Po směně se člověk vrátil, umyl ze sebe prach, něco snědl a život se smrskl na pár metrů jídelny, postele, známých tváří a televize s jedním mongolským a jedním ruským programem.
V kuchyni jsem nakonec skončil i já. A právě tam se potkával svět český s mongolským možná víc než v kancelářích.
Na obědy k nám totiž pravidelně chodili čtyři Mongolové. Ředitel a jeho tři náměstci.
Seděli u stejného jídla jako ostatní, však u jídla mlaskali a krkali - prý jako výraz, poděkování kuchaři se spokojenosti s dobrým jídlem. Mně to však nijak nelichotilo.
Venku pracovaly bagry, drtička ukusovala další tuny horniny, někde směrem k Maanitu rachotily ZILy s fluoritem a v kuchyni se řešilo, co bude zítra k obědu.
Když se dnes podívám na fotografii české základny, vidím pár plechových buněk uprostřed ničeho.
Tehdy to ovšem byl náš přechodný domov.
Bydleli jsme tam. Opravovali stroje, vyráběli elektřinu, těžili fluorit, honili plán, mrzli při minus čtyřiceti, lili si v bagru vodu na hlavo při letních + 40°C, bydleli po příjezdu v jurtách a čekali, až nás další nováčci posunou o jednu postel blíž k civilizaci.
Na tři roky to byl náš malý československý ostrov v Mongolsku.
A fungoval.
