Článek
Psal se rok 1987. Komanči ještě zvesela práskali bičem a v rámci bratrské pomoci spřáteleným zemím RVHP jsem byl vyslán do exotického Mongolska jako strojník kolového nakladače KNB, řidič Avie, soustružník a kuchař v jedné osobě.
Chybělo už jen, abych po večerech vedl kulturní kroužek, opravoval zuby a dojil jaky.
Dnes to tedy nebude o kamionech ani o pohodovém ježdění po evropských dálnicích. Dnes sa kukneme do mongolských stepí a pouští, kde silnice nebyly, dopravní předpisy byly spíš doporučením a nejspolehlivější navigací bývala kostra velblouda.
Po třináctihodinovém letu do Ulanbátaru jsme se posunuli o několik hodin proti slunci. Tam bylo jedenáct dopoledne, zatímco u nás v Československu ještě noc. Tělo chtělo spát, hlava nevěděla, kde je a socialistická vlast už nás měla úspěšně daleko z dohledu.
Byli jsme tři nováčci a jako první nás poslali k našemu doktorovi na vstupní prohlídku. Doktor nás ovšem neprohlížel. Jen nám oznámil, že relativní vlhkost vzduchu je v Mongolsku asi třicet procent, žádné viry ani bacily tam prý dlouho nepřežij a tudíž tam údajně neznají ani pohlavní choroby.
Něco nám tím asi chtěl naznačit.
Možná to ani nebyla lékařská prohlídka, ale stručné školení bezpečnosti práce pro svobodné muže.
Vyfasovali jsme pytlík prášků do vody pro případ, že budeme nuceni pít z neznámých zdrojů. Tady trochu odbočím. Jediný, kdo je poctivě užíval, byl vedoucí těžby Péťa Hašlerka. A také on jediný se po roce, když přijel domů na dovolenou, už do Mongolska nevrátil. Lékaři mu našli v břiše nějaké červy.
Od té doby jsme tvrdili, že je těmi prášky poctivě krmil, aby mu nepošli.
Musel jsem si také udělat mongolský řidičák. To obnášelo dvě hodiny posedět na přeškolení a potom zaškrtnout dvacet odpovědí, které už byly předem správně zaškrtnuté.
Takové zkoušky by u nás zvládl i průměrně inteligentní ministr dopravy. Možná napodruhé.
Domluva s Mongoly nebyla žádný velký problém. My i oni jsme měli ve škole povinnou ruštinu, takže jsme se bez potíží dorozuměli. Pravda, někdy jsme každý mluvili trochu jinou ruštinou, ale když se k tomu přidaly ruce, nohy a názorná ukázka, pochopil nakonec každý všechno.
Ruština tehdy nebyla jazykem lásky. Byla jazykem RVHP, Tatry 148 a společného hledání ztraceného klíče číslo sedmnáct.
Jezdit náklaďákem - teď Avii trochu lichotím – po Mongolsku bylo hlavně o vůli vydržet věčné poskoky, rány a natřásání na cestách, jaké u nás známe jen z lomů, lesních staveb a příjezdových komunikací k JZD.
Jediná pořádná asfaltka vedla tehdy od letiště do Ulanbátaru a přes město. Délkou asi jako Zlín–Malenovice–Otrokovice. Všude jinde byly jen vyjeté koleje ve stepi a poušti.
Dopravních značek bylo pár, převážně v centru Ulánu. Označovaly křižovatky a přednost v jízdě. Jenže když vám z vedlejší ulice vycválal Mongol na koni, stejně vám přednost nedal.
Kůň totiž mongolský řidičák nepotřeboval a Čingischán žádnou vyhlášku nepodepsal.
Mongolové o sobě tvrdili, že jsou po Američanech nejlepší šoféři na světě. Pod nakladačem mi jezdili čtyři Mongolové s Tatrami 148. Ráno zařadili malou čtyřku a na tu pak jezdili celý den. Naložení od bagru, prázdní ze skládky, do kopce, z kopce, přes díry i přes menší geologické útvary.
Spojky se na některých Tatrách měnily skoro denně. Mongolský řidič totiž spojku nepovažoval za součást auta, ale za běžný spotřební materiál, něco jako cigaretu nebo ponožky.
Prvních pár dnů mi dalo hodně práce nesmát se, když jsem viděl mongolského šoféra v délu – dlouhém plátěném kabátě až po zem, s dlouhými špičatými rukávy – a v koutku úst cigaretu přilepenou ve stylu vlka z kresleného seriálu Jen počkej, zajíci!
Později jsem zjistil, že špičaté rukávy délu mají univerzální využití. Utírala se jimi pusa, nos, čelo a podle potřeby i zadek.
Jednoduché, praktické a ekologické. Žádné papírové kapesníky, žádné vlhčené ubrousky, žádná Evropská komise.
Cigarety si balili z novin. Tabák se prodával v kilových cihlách, které bylo třeba nasekat sekerou a potom podrtit kladívkem. Chuťově byl ale výborný – čistý a silný. Člověk po něm sice chvíli neviděl, ale věděl, že kouřil.
Jednoho rána mi jezdila pod nakladačem jen jedna Tatra. Zeptal jsem se Bátara, kde jsou ostatní.
„Jeden opravuje, druhý marodí a třetí medituje.“
„Co dělá?“
„Medituje. Až pojedeme na oběd, ukážu ti ho.“
Byl jsem zvědavý. Meditující Sargasjan seděl opřený o stěnu své jurty, v puse měl kouřící fajku a nepřítomný pohled upřený kamsi do stepi. Takto dokázal meditovat i několik dní. Žena mu jen občas nacpala do fajfky nový tabák a znovu mu ji rozkouřila.
Za pár dnů přijel Sargasjan zase do práce. Vysmáty, zdravý a dokonale odpočatý.
Tohle bych zavedl i u nás. Každý řidič by měl mít zákonný nárok několik dní v měsíci meditovat opřený o kabinu, s fajfkou v hubě a bez telefonu.
Ovšem za předpokladu, že mu manželka bude pravidelně doplňovat tabák a dispečer nebude každých deset minut volat, jestli už náhodou domeditoval.
Jednou jsem v Ulánu optimisticky čekal na autobus směrem do centra. Zachtělo se mi vodky a tance, a tak jsem se rozhodl navštívit mezinárodní hotel Izvestija.
Jenže další dva lidé čekající na zastávce vypadali, že také meditují. Jednoho jsem probral a zeptal se, kdy autobus pojede.
Vysvětlil mi, že můžu klidně meditovat s nimi, protože autobus jezdí jen občas a nikdo neví kdy. Do centra to bylo asi dvanáct kilometrů, pěšky na tři hodiny.
Naštěstí jel kolem jakýsi taxík. Zastavil mi a odvezl mě na požadované místo.
V hotelu Izvestija se vodka nalévala minimálně po sto gramech. To byl malý stakan. Velký stakan byl náš hořčičák – dvě deci.
Dva nebo tři velké stakany a juj, to se potom tančilo! Člověk sice nevěděl s kým, proč a na jakou hudbu, ale tančil oddaně a v duchu mezinárodní spolupráce.
Dovnitř mohli jen cizinci a šikovné Mongolečky.
Ráno jsem se vzbudil bez záznamu obrazu.
Mongolská vodka byla totiž úplně čistá, výborně se pila, ale mozek nedokázal zaznamenat hranici, kdy končí společenská zábava a začíná archeologický výzkum vlastní paměti.
Jinak mají Mongolové jednu úžasnou schopnost, kterou jsme my civilizací téměř ztratili – přirozenou orientaci v obrovském prostoru.
Mongolsko je rozlohou více než desetkrát větší než tehdejší Československo a jet odněkud někam třeba sedm set kilometrů bylo skutečné umění. Orientovali se podle hvězd, slunce a záchytných bodů v poušti. Třeba podle kostry velblouda, nápravy ze Zilu nebo kopce neobvyklého tvaru kdesi v dálce.
Navigace tehdy nehlásila: „Po dvě stě metrech zahněte doprava.“
Mongol vám řekl:
„U mrtvého velblouda doleva, za třetí dunou rovně a u převrácené cisterny sa zeptej.“
Něco málo jsem se od nich naučil. Ještě dnes, když se v noci vzbudím v kamionu, mozek mi velí vylézt ven a zorientovat se v prostoru. Dokud nevím, kde je sever, dálnice a nejbližší záchod, znovu neusnu.
Viděl jsem také v zimě, při minus čtyřiceti stupních, jak Mongol ve stepi rozebíral do posledního šroubku benzinový motor Zilu. Druhý den, když jsme jeli kolem, měl motor zase složený a startoval.
Obdivuhodné.
Bez dílny, bez diagnostiky, bez telefonu na asistenční službu a bez čtyř servisních techniků, kteří by nejdřív tři hodiny hledali správný kabel k počítači.
O pomoc nás nežádal. Asi správně tušil, že socialistická bratrská pomoc je dobrá věc, ale opravený motor je lepší.
A tak skončil můj první vstup do Mongolska – země, kde se šoféři řídili podle hvězd, autobusy podle nálady, vodka podle velikosti sklenice a nemoc se léčila několika dny meditace u jurty.
Čingischána jsem tehdy sice osobně nepotkal. Ale podle způsobu jízdy místních řidičů jsem měl často pocit, že jede hned za mnou.
Toť pro dnešek jako úvod do Mongolska.
Pokračování příště. V druhém dílu vás zavedu do údolí plného bílých Alpských protěží.
Pavel Klanica
Autor příběhů z Mongolska, Valašska a života. Kamioňácké povídky píše také pod jménem Olaf Tydýt, recepty jako šéfkuchař Prokop Buben.
