Článek
Beton, kanceláře, kravaty, papíry a hluk tramvají mi lezly krkem. Na Valašsku to bylo jiné - míň řečí, víc hlíny pod botami a člověk aspoň věděl, odkud fouká vítr.
Vzal jsem práci ve firmě, kde neřešili, co jsi zač, ale co umíš a jaké máš papíry. A já jich měl dost. Na Tatru, na jeřáb, na bagr, na válec, zkrátka na všechno, co má motor, dělá rámus a občas se to pokouší člověka zabít.
Dostal jsem za to malý byt. Garsonku. V podstatě kutloch, ale byl můj. A hlavně zadarmo.
Teplá voda, záchod, vana, sporák a okno na východ. Člověk tehdy nepotřeboval kuchyňský ostrůvek, dvě koupelny a výhled na golfové hřiště. Stačilo, že mu na hlavu nepršelo a nikdo mu ráno neříkal, kam má dát ponožky.
Milenu jsem potkal na tancovačce v kulturáku.
V rohu žhavá železná kamna, že by sis na nich mohl ohřát polévku nebo si opálit obočí. Stál jsem u nich s půllitrem, nasával ledové pivo a poslouchal kapelu, která hrála Zímu, Hegerovou a Šulákovou. Kucí se snažili, jako by hráli naposled a podle basáka to tak možná opravdu bylo.
Milena se objevila jako fatamorgána.
Vlnivé boky, hnědé oči hluboké jako Macocha. Trochu smutné, ale pořád v nich bylo něco, co chtělo žít. Vzala mě za ruku, vytáhla doprostřed parketu a než jsem si stačil zapálit další cigaretu, byl jsem v tom až po uši.
Při ploužáku se ke mně přitiskla. Já jí pohladil ušní lalůček. Zachvěla se a já pochopil, že ten večer ještě neskončí poslední písničkou.
Šli jsme ke mně.
Byt byl studený, ale ona ho vytopila během pár minut. Smála se, poskakovala radostí a kousala mě do krku, jako bych byl nedělní řízek. A já ji nechal.
Byli jsme dva lidé, kteří si rozuměli i beze slov.
Naše milování nebylo žádné divadlo. Spíš modlitba o druhou šanci. O život. O tu jednu noc, která možná neměla nic změnit, ale změnila skoro všechno.
Milena zůstala pár dní. Potom pár týdnů.
Vařili jsme si kávu, kouřili na balkoně, v noci se milovali a ráno pili mléko přímo z pytlíku. Občas plakala, ale vždycky jen chvíli, jako by na delší pláč neměla čas.
Jednou mi řekla, že má doma dvě malé sestry. Máma těžce onemocněla. Rakovina nebo nějaký jiný podobný prevít. Milena se musela vrátit, pomáhat, starat se a stát se mámou dřív, než si vůbec stačila pořádně užít, že je mladá.
Nosil jsem jim občas chleba a pomáhal s uhlím.
Holky měly Milenu rády. Mě taky. Možná proto, že jsem jim nic nesliboval. Jen jsem přišel, nanosil uhlí, něco opravil, chvíli poseděl a zase odešel.
Pak přišla nabídka práce v Mongolsku.
Tři roky. Těžká technika, doly, prach a peníze, jaké se doma nevydělávaly. Váhal jsem asi pět minut.
Jel jsem. Bohužel.
Milena zůstala.
Napsal jsem jí jeden dopis. Krátký a strohý, jak to chlapi dělají, když nechtějí přiznat, že je něco bolí.
Neodepsala.
Po několika měsících mi přišel pohled. Bez známky. Na druhé straně její písmo a jen tři slova:
Všechno je jinak.
Po návratu jsem šel k jejich starému domu.
Okna byla zatlučená prkny. Na zápraží stál rezavý kočárek bez kolečka. Dvůr zarůstal plevelem a ze všeho, co tam kdysi žilo, zůstal jen starý kocour. Seděl u dveří a díval se na mě, jako by si mě ještě pamatoval.
Sousedka mi řekla, že jejich máma nemoc nepřežila.
Milena si potom vzala nějakého vdovce se dvěma dětmi. Prý kvůli jistotě. Pracovala v pekárně, později u pokladny. A pak zmizela. Nechala mu i své sestry.
Jednoho dne se prostě sebrala a odešla. Nikdo nevěděl kam.
Zůstala mi po ní jen jedna fotografie. Vystřihl jsem ji z maturitního tabla.
Díval jsem se na ni dlouho. A brečel jsem.
No nic.
Když dnes večer sedím na balkoně, zavřu oči a jsem sám, napadá mě, že některé ženy člověku neutečou proto, že by nemilovaly.
Odejdou proto, že na ně život naložil víc, než dokázaly unést.
A ty sis zrovna balil kufr.
Ony tě přitom potřebovaly tehdy .. teď a tady.
Je mi to líto, Mileno. Moc líto.
