Článek
Bohumil Šimon se narodil v roce 1920. Od roku 1951 byl pracovníkem ÚV KSČ, od roku 1965 vedoucím jeho ekonomického oddělení. Od roku 1966 byl členem Ústředního výboru. V roce 1968 patřil k progresivnějším, reformním členům strany, byl spoluautorem Akčního programu KSČ a patřil spolu s Otou Šikem k ekonomickým reformátorům. Jeho zásluhou bylo např. zavedení pětidenního pracovního týdne. Od dubna 1968 do června 1969 byl předsedou MV KSČ v Praze a od srpna 1968 do dubna 1969 členem předsednictva ÚV KSČ. Byl iniciátorem svolání vysočanského sjezdu strany v srpnu 1968. V den invaze „bratrských“ vojsk 21. srpna 1968 byl spolu s ostatními stranickými představiteli internován sovětskými vojsky, převezen do Moskvy k „jednání“ a tam se stal spolusignatářem tzv. moskevského protokolu. V roce 1969 byl vyloučen z KSČ.
Šimonovy vzpomínky na srpnové dny jsou vzpomínkami beznadějně přesvědčeného, věřícího komunisty. Největší tragédií pro něj je, že došlo ke vstupu vojsk na území jejich spojence, který byl vždy loajálním a věrně bojoval za socialistické ideály a „nesčetnými skutky prokázal hloubku svého internacionálního smýšlení, který své zájmy, tužby a cíle vždy spojoval s úkoly, zájmy a cíli světového socialistického hnutí a nerozpakoval se pro to přinášet jakékoli oběti“. V jeho úvahách není ani stopa po myšlence, že cizí státy prostě nemají jakékoli oprávnění vojensky zasáhnout na území jiného suverénního státu a nemají právo vnucovat mu svou představu o jeho politickém směřování. Šimon jen prostě nechápe, proč se to stalo. Podle jeho názoru náš národ „po celé své kulturní dějiny vzhlížel k velkému ruskému národu, blízkému rodem, řečí, kulturou, jako k nejnadanějšímu a nejpřirozenějšímu spojenci“. S tímto naivním panslavistickým hodnocením by se jistě dalo polemizovat, ale to již za nás učinili mnohem dříve jiní, například František Palacký nebo Karel Havlíček Borovský.
Šimonovy vzpomínky začínají v momentě, kdy je, spolu s ostatními komunistickými pohlaváry, vezen obrněným transportérem na letiště, přeplněné invazními letadly, z nichž jedno je má odvézt k podání raportu do Moskvy. To zajatci ale ještě v daném momentě nevědí a přemítají o tom, jestli nebudou oběťmi klasického syndromu revoluce, požírající své děti. V této chvíli se Šimon vrací v čase o jeden den a popisuje svoje pocity z fungování stranického aparátu.
Kritizuje především skutečnost, že na zasedáních předsednictva ÚV se málokdy něco zásadního vyřešilo, protože na zásadní věci prostě nikdy nedošlo. Místo řešení problémů bylo v módě řečnění, a projednání věcí, připravených na schůze, bylo odsunováno. Příčinu viděl Šimon ve strachu. Ve strachu lidí, kteří se živili řečněním o vymoženostech dělnické třídy, z toho, že vypadnou z kola a budou se do té zbožšťované dělnické třídy muset zařadit. Šimon dokonce uvažoval o tom, zda tato neschopnost není úmyslem, nebo záměrnou sabotáží. Výsledkem byla každopádně nehybnost a nemohoucnost předsednictva ÚV, která se projevila zvláště v noci ze 20. na 21. srpna 1968.
Bohumil Šimon
Tuto noc, třebaže na zasedání předsednictva původně nemířil, se na něm Šimon, díky právě započaté invazi, přece jen ocitl. Poté se zúčastnil schůze předsednictva MV KSČ. Události osudné noci tedy líčí pohledem zevnitř strany. Pro tento pohled byla charakteristická snaha nedopustil jakýkoli konflikt, uklidnit situaci, vysvětlit sovětské straně, že došlo k „nedorozumění“ a pokud možno nic zásadního nepodnikat. Podle Šimonových slov byl v tomto přístupu velmi aktivní lidový hrdina Dubček, který chtěl v době, kdy už dávno byla v běhu vojenská operace, karty byly rozdány a Rubikon byl dávno překročen, stále ještě čekat a naivně doufal v jakési vyjednávání. Šimon se Dubčeka jménem MV KSČ marně dotazoval na nějaké pokyny, co v danou chvíli dělat. Dubček vyčkával, a kolem probíhalo vojenské obsazení země. Jediný Dubčekův pokyn nakonec zněl: „Dělejte, co uznáte za vhodné…my musíme vyčkat“.
Dubček stále očekával, že přijede někdo z Moskvy a nastane jednání. Někdo z Moskvy skutečně přijel, ale jednalo se pouze o oddíl námořních pěšáků a výsadkářů, kteří obsadili budovu ÚV, internovali přítomné, vytrhali ze zdi telefonní linky a o jednání nejevili sebemenší zájem. Po chvíli dorazili reprezentanti „revolučního výboru ministerstva vnitra“, kteří přítomné nejvyšší stranické funkcionáře zatkli.
Postupně je rozdělili a obrněnými transportéry rozvozili jinam. V letadle na ruzyňském letišti se Šimon setkal s Dubčekem a předsedou vlády Černíkem. Všichni byli převezeni letadlem na jiné letiště, a teprve napodruhé absolvovali dlouhý let na Ukrajinu. Tam byli několik dní internováni v ústraní, zcela bez informací. Poté byli, opět letecky, převezeni do Moskvy, kde se opět setkali s několika ostatními zadrženými.
Sovětské vedení se na separátních jednáních se skupinkami zadržených snažilo získat od nich politická prohlášení a podpisy pod dokumenty, dokladující souhlas se sovětským postupem, a odmítnutí závěrů vysočanského sjezdu KSČ. Když se to nezdařilo, bylo zorganizováno rozšířené jednání se všemi zadrženými zástupci KSČ a národní fronty, právě přicestovavší delegací prezidenta Svobody a sovětským vedením. Teprve od některých členů této delegace se internovaní dozvěděli, co se po dobu jejich nepřítomnosti v Československu stalo. Že proběhl vysočanský sjezd, který zvolil nový ÚV, že byl učiněn pokus o ustavení „revoluční dělnicko-rolnické vlády“ v čele s Aloisem Indrou a že president odmítl této vládě propůjčit svou autoritu a starou vládu nerozpustil. S prezidentskou delegací přicestovalo do Moskvy také množství těch, kteří se v nové „revoluční“ vládě hodlali angažovat.
Přímo v Moskvě nakonec proběhla schůze předsednictva a sekretariátu ÚV KSČ, která měla projednat, jak se postavit k sovětským požadavkům. Otázka zněla, jestli mají přítomní rezignovat na své funkce a dát tak Sovětům a jejich souputníkům volnou ruku k dalším krokům, nebo zda mají se Sověty vyjednávat ohledně podoby případného protokolu a riskovat, že budou nuceni odsouhlasit něco, co by šlo za meze jejich přesvědčení.
Šimon detailně popisuje diskusi, která se v Moskvě začala odvíjet a názory a argumenty jejich jednotlivých účastníků. Popisuje, jak se postupně zjistilo, že adepty na účast v dělnicko-rolnické vládě, tedy technicky vzato lidi, kteří se postavili proti legálně zvolené vládě a snažili se podpořit okupanty, do Moskvy vlastně nikdo nepozval, ale že se jaksi pozvali sami. V této situaci pretendenta na předsedu kolaborantské vlády, Aloise Indru, „rozbolela hlava“ a jednání opustil. Zdeněk Mlynář, který přijel s prezidentskou delegací z Československa, referoval o situaci v zemi, o tom, že národ okupaci nepřijal a vstoupil do morálního boje. Jeho hodnocení je ovšem opět zcela v intencích komunistického chápání: podle něj se do čela tohoto morálního boje postavily závody a Lidové milice a resistence je vedena dělnickou třídou. Pro ty ostatní, kteří mu do jeho myšlenkového schématu nezapadají, má Mlynář označení antisovětské a antisocialistické živly. Mlynář dále referoval o vysočanském sjezdu a o jeho podpoře stranou. Dále mluvil Švestka, který sice konstatoval vlastenectví hnutí odporu proti okupaci, ale jedním dechem dodal, že rozhlas vytváří hysterické nálady, útočí na nervy a svědomí lidí a zopakoval tezi o protisovětských a kontrarevolučních živlech. Dochází k volání po vyhlášení neutrality a vystoupení země z Varšavské smlouvy, dokonce zazněly ojedinělé hlasy, žádající rozdělení státu a odtržení Slovenska. Celá situace působí dojmem, že se strana snaží kontrolovat nastalou situaci, ale ne vždy se jí to zcela daří. Jakékoli názory, které straně nekonvenují, jsou tak nazývány kontrarevolučními a antisocialistickými. V názorech, pronesených různými stranickými představiteli v Moskvě, se dobře odráží jejich postoj k okupaci a míra reformity, nebo naopak rigidity jejich myšlení. Například z příspěvku předsedy vlády Černíka je cítit snaha o uchránění výsledků reforem, ale i skutečnost, že národ a strana není vlastně totéž, a že si to někteří komunisté dobře uvědomují: prohlásil, že „komunisté cítí s národem. Musí s ním cítit, jinak by se izolovali. Nejtěžší bude zjednat teď nápravu, udržet spojenecké svazky a rozvíjet dál společnost v duchu marxismu-leninismu…národ si bude rozbíjet hlavu o tuto zeď, ale politik tak nesmí postupovat“. Jednou věcí tedy byla starost o budoucnost národa a země, ale druhou, důležitější věcí, byla starost o osud socialismu a o to, aby národ vůbec ještě o nějaký socialismus stál. Podle Černíka je v tuto chvíli připravováno prohlášení vlády k přijetí organizačních a kádrových opatření, na kterém pracuje Gustáv Husák. Toto prohlášení by mělo být základem pro plnění dříve uzavřených dohod se Sověty a stabilizace situace v zemi a od něj se bude odvíjet dohoda o postupném odchodu vojsk. Černík současně prosazuje, že vláda musí navrhnout „…řadu opatření k usměrnění tisku, rozhlasu a televize. Organizace K 231, KAN, sociální demokracie musí být ihned zlikvidovány“. Tedy jinými slovy – navrhuje zavedení cenzury a okamžitou likvidaci nekomunistických organizací, které získaly v národě v poslední době velkou popularitu a prostřednictvím nichž lidé prosazovali myšlenky a principy, pro komunisty nepřijatelné.
Nakonec Černík uvádí, že Dubček (na jednání nepřítomný) prosí o uvolnění z funkce prvního tajemníka KSČ. K tomu se ostatní přítomní vyjadřují v tom smyslu, že to nepřichází v úvahu. V následné debatě probírají přítomní, co dělat dál v nastalé situaci. Názory se různí: Mlynář konstatuje, že je jasné, že Akční program se v některých bodech nepodaří naplnit, ale že pokud má současné vedení strany prosazovat nějakou politiku, musí být posvěcena i ze sovětské strany a musí být podpořena např. odchodem vojsk ze země. Účastníci schůze se dohadovali o tom, zda uznat či neuznat vysočanský sjezd a jeho výsledky. Ve svých názorech byli rozděleni, např. Mlynář byl zastáncem uznání, Husák, Lenárt a Švestka byli radikálně proti. Špaček uvedl, že sovětské straně se nový ÚV, zvolený ve Vysočanech, silně nelíbí, a že by bylo potřeba přesvědčit zvolené adepty, aby na svém zvolení netrvali. Sjezd pak samozřejmě může pokračovat, ale měl by se dále věnovat jen kádrovým nebo obsahovým otázkám.
Někteří významní členové politického vedení se jednání neúčastnili: „Indru bolela hlava a ležel, Bilak někudy chodil a něco zajišťoval, Kolder byl v Praze a pracoval v budově ústředního výboru KSČ, Kriegel byl v izolaci. Dubček měl natlučenou hlavu. Císař byl doma-kdesi v Čechách-v ilegalitě…“
Po skončení schůze dostal Šimon na starost sepsat závěry jednání do patnácti bodů protokolu, předběžně dohodnutých se sovětskou stranou. Již během formulování protokolu byl ale Šimon předvolán před Sověty a sepsut, že jím formulované body vyznívají pro sovětskou stranu jako vydírání, a že jsou neakceptovatelné. Následně začala sovětská strana pracovat na své vlastní verzi protokolu.
Nad připraveným zněním protokolu se posléze sešly dvě tříčlenné komise z obou stran. Členem té československé byl i Šimon. Konečné znění protokolu prošlo oboustrannými úpravami podle dohod; byly vypuštěny pasáže o kontrarevolučnosti situace v Československu před srpnem, československá strana se naopak zavázala anulovat výsledky vysočanského sjezdu. Doba jednotlivých etap odchodu okupačních vojsk dohodnuta nebyla. Dohoda byla sjednána a došlo na podepisování. Kriegel odmítal cokoli podepsat, protože nebyl připuštěn k jednáním, a Dubček vyhrožoval, že při podpisu protokolů k tomu řekne své. Dubček byl tedy Svobodovým lékařem nadopován sedativy, ale to situaci nevyřešilo.
Při jednání k podpisu protokolu způsobil první faux pas Černík, který mluvil česky. Sovětská strana navíc neočekávala žádné projevy, ale prostě jen podpisy bez průtahů. Čechoslováci si ale nemohli odpustit alespoň vyjádření svého názoru. Po Černíkovi náhle vstoupil do debaty nadopovaný Dubček, od kterého už nikdo žádné myšlenky neočekával. Po něm zaníceně mluvil Brežněv. Podle Šimona měli pravdu oba, ale každý měl bohužel tu svoji. Jen byl problém, jak přiblížit Dubčekovu pravdu Sovětům, a jak na oplátku přesvědčit Čechoslováky o tom, že svou část pravdy má i Brežněv.
Schvalovaný protokol obsahoval slovo normalizace. Šimon si nedokázal vysvětlit, co toto slovo znamená. Mezi oběma delegacemi nastalo naprosté neporozumění, které vrcholilo odchodem Sovětů. Po čase se Sověti na prosbu zdeptaných Čechoslováků na jednání vracejí a protokol je konečně podepsán. Po odmítnutí československé verze je vzat za podklad jednání sovětský návrh a Šimon o ostatními přemýšlí, jak vysvětlit národu, že podepsali to, co podepsali. Po návratu se v Praze rozbíhá horečná aktivita, Je třeba sehnat lidi, zvolené vysočanským sjezdem, přesvědčit je o nové situaci. Je třeba započít s normalizací. Pro reformní komunisty bylo to, čeho dosáhli, maximum možného v dané situaci. Pro mnohé ostatní to byla kapitulace. Nakonec i Šimon sám cítí celou situaci tak, jako by tlačil Sysifův balvan na horu. Balvan se utrhl a zavalil ho…
Šimonovy vzpomínky jsou přínosné v tom, že popisují – samozřejmě z jeho pohledu – dění v Moskvě, názory jednotlivých aktérů sovětsko-československého jednání a proces, ve kterém vznikal tzv. moskevský protokol. Šimonův pohled na celkovou situaci a na samotnou skutečnost invaze je ale stále jen pohledem komunisty, pohledem člověka, který připouští jen dvě možné varianty vývoje: jednou je invaze a vnucení následného vývoje Sovětským svazem, druhou je socialistický reformní proces, který byl nastartován na jaře a jehož byl Šimon spolutvůrcem. Šimona vůbec nenapadá možnost, že by nějaká část národa měla zájem jít jinou cestou než cestou socialismu, ať už rigidního, nebo reformovaného. Stejně tak ho nenapadá, že by reformní cesta socialismu nemusela skončit jen takovými reformami, které by si strana přála a na kterých by se shodla, ale že by se jí vývoj mohl vymknout z rukou a že by národ možná začal vyžadovat i takové reformy, které by se vůbec neslučovaly se samotnými principy socialismu. Nechápe, že socialismus jakožto totalitní ideologie reformovatelný není, aniž by došlo k jeho dezintegraci a destrukci. V tomto smyslu se velmi blíží naivnímu pohledu Alexandra Dubčeka. Socialismus ale buď je, se všemi jeho markanty a důsledky, nebo prostě není.
Zdroj: Bohumil ŠIMON: Takoví jsme byli, in:Srpen 1968. Práce, Praha 1990, s. 170-196
