Článek
Filip Vojtášek je zkušeným autorem i spoluautorem. V minulých letech vydal obsáhlou knihu Pod palbou hloubkařů, jejíž druhé, doplněné vydání, se chystá do tisku. Ve spolupráci s Michalem Plavcem napsal také knihu Bomby na květnou neděli, zabývající se leteckou válkou nad Prahou v březnu až květnu 1945, a především pak březnovým náletem na zbrojovky ve Vysočanech a Libni.
Popeleční středa se věnuje dřívějšímu pražskému náletu, tedy tomu, který na město neočekávaně dopadl 14. února 1945. Několik desítek amerických bombardérů se tehdy díky silnému větru a problémům s navigací ocitlo místo nad Drážďany, které spojenecké svazy již druhým dnem ničily, nad hlavním městem protektorátu. Někteří z navigátorů sice měli pochybnosti, jestli je svaz tam, kde má být, ale hlavní navigátor vydal rozkaz odhodit pumy na příležitostné a skrze mraky viditelné cíle – nádraží, mosty a továrny. Většina pum ale bohužel dopadla vlivem větru a špatné viditelnosti do civilní zástavby.
Vojtášek především vyvrací notoricky opakovanou tezi, že Američané bombardovali Prahu úmyslně, že věděli, kde se nacházejí. Praha dokonce nebyla ani záložním cílem, jak se často tvrdí. Jako velké město na území protivníka (i když okupované) byla ale tzv. Target of opportunity, příležitostným cílem, který bylo možno napadnout právě v takovémto případě, který tehdy nastal, pokud by ovšem osádky letounů věděly, kde jsou. S tím si ale letci příliš hlavu nelámali, město leželo spolehlivě na nepřátelském území, bylo dopravním uzlem, nacházely se zde vojenské objekty a zbrojní i jiné továrny.
Titulní strana knihy
Vojtáškova práce je nesmírně precizní, rozebírá americký útok na úroveň jednotlivých letounů a jejich rolí ve formaci, konkrétních členů posádek a jejich svědectví, dalo by se říci, že má spočítanou každou bombu, která z letounů vypadla. Autor vychází především z amerických archivů, z hlášení o zásahu i leteckých fotografií následků. Věnuje se ale rozsáhle i obětem. Koriguje původní údaj o 701 obětech náletu, kdy dochází již k číslu kolem osmi set. Konkretizuje zasažené domy, škody v nich a padlé, ale i přeživší. Kniha přináší také velké množství dosud nepublikovaných fotografií, jak zničených a poškozených domů, tak obětí bombardování.
Kniha přináší ale především konkrétní příběhy. Autor hovořil s velkým množstvím jak přímých pamětníků náletu, tak jejich příbuzných. V knize jsou tak zaznamenány desítky svědectví o tom, jak lidé nálet prožívali, jak jej někteří přežili, a jiní bohužel ne. Mnoho Pražanů situaci podcenilo, v podstatě nikdy nebombardované město uvěřilo povídačkám, že Prahu spojenci jako spojenecké město nikdy bombardovat nebudou. Málokdo tak spěchal do krytu, lidé se dívali na přilétající letadla se zájmem a pocitem zadostiučinění. Mnozí pak zahynuli přímo v ulicích.
Vojtáškovu knihu mohu jednoznačně doporučit. O autorově preciznosti již řeč byla. Vojtášek se navíc zásadně nepouští do spekulací. Pokud se mu něco nepodařilo zjistit nebo potvrdit, nemá problém s tím to přiznat. To se týká právě zmíněné fámy, že Američané dobře věděli, že bombardují Prahu, a že nálet byl na naše hlavní město cílený. Autor se k tomu vyjádřil, že se mu nepodařilo v archivech nalézt ani písmeno, které by podobnou fámu potvrzovalo. Druhým takovým případem je tradovaná urban legend o nálezu tří desítek obětí náletu ve druhém patru sklepa domu na Vinohradské ulici někdy v sedmdesátých letech. Opět, jakkoli se jedná o silný příběh, pravděpodobně se nikdy nestal a je založen na chybné interpretaci různých informací, majících původ již v týdnech těsně po náletu.
VOJTÁŠEK, Filip: Popeleční středa ´45. Nálet na Prahu 14. února 1945 ve vzpomínkách a fotografiích. Academia, Praha 2025
