Článek
Hybatelem celé plánované akce byl zřejmě Miloslav Jebavý, o kterém jsem psal nedávno:
Miloslav Jebavý na vazební fotografii
Od mládí byl vojákem cizinecké legie, za druhé světové války agentem britské Secret Inteligence Service, nasazovaným v Maroku, Alžíru, Lybii i okupované Francii. Po návratu do řad cizinecké legie byl v březnu 1945 v Porýní těžce raněn a déle než rok se léčil. Demobilizoval a vrátil se do vlasti, kde pracoval v obchodní firmě svého bratra. Na veřejnosti stále vystupoval jako „major“, což byla hodnost údajně mu propůjčená v řadách SIS.
Poměrně těžce pak nesl komunistický převrat a totalitu, která vzápětí po něm nastala. Spolu s několika dalšími lidmi se rozhodl emigrovat. Ne ale obvyklou pozemní cestou: pro útěk chtěli použít letadlo z vojenského letiště v Žatci. Z pokusu nakonec sešlo, ale Jebavý se touto cestou seznámil s dalšími odpůrci komunistického režimu. Ještě předtím se seznámil i s britským vicekonzulem a vedoucím britské složky Military Permit Office (vojenského pasového úřadu) v Praze, kapitánem Philipem Cedricem Thomasem Wildashem. Jebavý na úřad docházel kvůli obnovení propustky pro pohyb v západních okupačních zónách Německa. Wildasch jej přesvědčil, aby z republiky neodcházel, ale naopak v ní ilegálně pracoval proti režimu.
S tím měl Jebavý dlouholeté zkušenosti z doby války. Nepracoval proto zpravodajsky, jak si asi Wildasch představoval, ale začal dávat dohromady lidi, kteří byli ochotni vystoupit proti režimu se zbraní v ruce a znovunastolit v republice demokracii. Informoval o těchto plánech Wildasche s tím, aby informoval generála Aloise Lišku, bývalého velitele československé samostatné obrněné brigády ve Velké Británii, který po únoru 1948 emigroval a na něhož (ovšem marně) spoléhali různí organizátoři protikomunistických skupin jako na potenciálního vůdce odboje.
Karel Sabela
Jebavý byl ve výstavbě pučistické skupiny dost úspěšný. Nejsilnější podporu získal v Žatci, kde jeho přítel, momentálně restauratér, ale jinak válečný veterán Jiří Voves získal pro převrat velitele 4. roty 21. tankové brigády „Volyňských Čechů“, Karla Sabelu. To byl veterán československé obrněné brigády ve Velké Británii. V roce 1946 sice vstoupil do KSČ, ale s její totalitní politikou nesouzněl. V té době navíc řešil i soukromé problémy, spojené s rozpadem manželství, a zřejmě i proto byl odvážnější, než by byl v případě, kdyby jeho rodina fungovala.
Voves získal i důstojníky pražského Hlavního štábu armády – podplukovníky Viléma Soka-Siegera, Josefa Gonice a další. Jebavého skupina se napojila na další již existující malé skupinky nespokojenců s politickým vývojem. Do přípravy převratu bylo zapojeno také mnoho civilistů, např. zámožný pražský obchodník s barvami Bohuslav Hubálek., student Vladimír Struska nebo štábní strážmistr SNB Václav Šimák. Puč měl podle původního plánu vypuknout na výročí puče komunistického, 25. února 1949, ale Jebavý termín odsouval v zájmu toho, aby byl lépe zajištěn a proběhl co nejméně krvavě. Po několika odkladech Jebavý stanovil datum puče na noc 8. března. Heslem pro akci měla být věta „Fazole jsou vařeny“.
Bohuslav Hubálek na vazební fotografii
Skupina byla v kontaktu s vojenskými posádkami v dalších městech v okolí Žatce – v Bílině, Lounech, Plzni, Podbořanech, Milovicích a v Chomutově, pokoušela se zajistit si spolupráci posádek v Berouně, Litoměřicích a Kralovicích. Podle obvinění StB měla v plánu nejprve obsadit 20 Sabelovými tanky Cromwell Žatec a potom vyrazit na Prahu, kam měly tou dobou dorazit další tanky z Kralovic při přesunu ze cvičení v Mladé. Pro tanky sice chyběly vycvičené osádky (jednotka na ně přezbrojila relativně nedávno) a hlavně střelivo, Jebavý byl ale toho názoru, že střelivo nebude potřeba, protože tanky mají mít hlavně psychologický účinek.
V Praze chtěla skupina obsadit letiště v Ruzyni, Ministerstvo obrany, budovu Hlavního štábu a další klíčová místa. Těsně před vypuknutím puče, 4. března, začala ale jeho účastníky zatýkat jak StB, tak armádní OBZ. Odhalení bylo zřejmě dílem náhody. Původní malá skupina kolem Bohuslava Hubálka byla napojena na odbojovou skupinu bývalého zástupce okresního velitele SNB v Praze, poručíka Františka Voborského. Ta byla pro změnu napojena na odbojovou zpravodajskou skupinu profesora Karla Nigrina, která byla infiltrovaná agentem StB a sledována v rámci akce „Norbert“. Když se spustilo zatýkání Nigrinovy skupiny, postupně se StB a OBZ (respektive v té době již nazývané 5. oddělení Hlavního štábu) dostaly dominovým efektem na Voborského skupinu, potom na Hubálkovu a nakonec na skupinu Jebavého.
Vilém Sok-Sieger
Tu tvořilo podle StB celkem 15 lidí – Miloslav Jebavý, Jiří Voves, Bohuslav Hubálek, Václav Šimák, František Řepa, Vladimír Struska, Jan Seifrt, Vilém Sok-Sieger, Jan Krátký, Karel Sabela, Josef Gonic, František Šlajs, František Ouřada, Stanislav Körner a Antonín Vinš. Všichni byli obžalováni z hrdelních zločinů velezrady a vyzvědačství. Kromě nich bylo zatčeno a souzeno dalších 36 vojáků žatecké posádky a další vojáci z posádek v Plzni a v Chomutově. Celá bilance Akce Březen je 307 zatčených, z toho 122 vojáků, 33 příslušníků SNB,10 kriminalistů. Ze zatčených bylo 47 členů KSČ. Výslechy doprovázelo samozřejmě mučení a naučené výpovědi, díky nimž je dnes velmi těžké říci, co byla pravda, a co konstrukt StB a OBZ.
Josef Gonic v mladém věku
Státní soud v Praze soudil hlavní viníky v budově soudu na Pankráci mezi 30. květnem a 9. červnem 1949. Tou dobou již dva týdny běželo vyšetřování dalšího pokusu o puč, tzv. Prokešovy skupiny, o niž jsem psal zde:
Soud probíhal za účasti veřejnosti, ale v určitých pasážích výpovědí byla veřejnost z důvodu probírání utajovaných skutečností vyloučena. Komunistický (tedy tou dobou už všechen) tisk využil proces k silné propagační kampani. Rozsudek byl mimořádně tvrdý, padlo pět trestů smrti (Miloslav Jebavý, Bohuslav Hubálek, Vilém Sok-Sieger, Karel Sabela, Josef Gonic), osm doživotí a dva tresty 25 let vězení, osvobozen nebyl nikdo.
Žádosti o milost soud nedoporučil. Odvolání byla zamítnuta, stejně jako žádosti o milost. Odsouzenci byli popraveni 18. července 1949. Jejich ostatky skončily v neoznačeném hromadném hrobě v Ďáblicích. Poslední Sabelova slova byla: „Odsoudila nás lůza, která se domohla násilím moci a v mezích zákonů, které si sama dala, loupí, krade a vraždí.“ Týden po popravách započal další proces, tentokrát se skupinou Prokešovou.
Šance na případný úspěch puče byly s největší pravděpodobností, stejně jako u dalších podobných plánovaných akcí, mizivé. Pučistů bylo příliš málo, neměli zajištěné reálné síly, jejich plány se většinou omezovaly na verbální rovinu a jejich představa, že po jimi realizovaném impulsu povstane celý národ byla značně iluzorní. Proti nim stál již velmi silný bezpečnostní i vojenský aparát, který byl schopen smést i podstatně silnější opozici. To ovšem odhodlání a odvahu spiklenců nijak nesnižuje.
Zdroje:
