Článek
Toho si ovšem jeho jednotliví účastníci zřejmě nebyli vědomi, pokud ovšem o akci vůbec věděli, jak vyjde záhy najevo.
Prokeš byl důstojníkem z povolání, po okupaci emigroval a ve Velké Británii působil od srpna 1940 jako přednosta evidenčního oddělení a také jako sportovní a propagační důstojník. V listopadu 1941 byl pro nadbytečnost důstojníků převelen do velitelské zálohy. Jako problémovému člověku mu byla kladně vyřízena žádost o vstup do jednotek Svobodných Francouzů, jako major pak velel od ledna 1943 do listopadu 1944 motorizovaným jednotkám v Libanonu, Palestině a Sýrii.
Boje se příliš neúčastnil, většinou byl opět pověřen dohledem nad sportem. Jeho následná žádost o zpětné přijetí do československé armády zůstala nevyřízena, na vlastní pěst proto odjel do Bukurešti. Československá ani sovětská strana na jeho nabídky služby nadále nereagovaly. Nakonec se počátkem dubna dostal do Košic, ani tam o něj zpočátku ale také nikdo zájem nejevil. Byl hodnocen jako „svéhlavý, neukázněný, nezodpovědný, lehkovážný, neseriózní, přisvojující si pravomoci, které mu v žádném případě nenáležely, se závažnými charakterovými vadami, špinící dobré jméno čs. důstojníka“. Nakonec byl ale znovu zařazen a přidělen ke štábní rotě MNO. Po válce byl jako západní důstojník samozřejmě sledován a po komunistickém převratu vyhozen z armády.
Květoslav Prokeš
Prokeš, krycím jménem Květa, se v únoru 1949 rozhodl údajně z pověření armádního generála Aloise Lišky (bývalého velitele čs. obrněné brigády ve Velké Británii, tou dobou již v emigraci) zorganizovat převrat, který by obnovil demokratické poměry ve státě. O skutečnosti, že by podnět k akci dal Liška, lze s úspěchem pochybovat, pravděpodobně se jednalo o konstrukt StB. Příprava a provedení akce ovšem zcela odpovídaly Prokešově nátuře a pověsti, dokonce se později vynořily nepodložené spekulace, že byl provokatérem Státní bezpečnosti. Spíše byl ale prostě jenom arogantním hochštaplerem, který znatelně přeceňoval vlastní schopnosti a možnosti.
JUDr. Jaroslav Borkovec
Prokeš dal dohromady skupinu více než sta lidí, většinou bývalých důstojníků, policistů a odbojářů. Patřil k nim třeba bratr policisty Zdeňka Borkovce, bývalý odbojář JUDr. Jaroslav Borkovec, škpt. Vratislav Janda a další aktivní důstojníci, nebo JUDr. Rudolf Hrbek, kriminální rada ve výslužbě. Akce měla být zahájena 17. května 1949 ve tři hodiny ráno. Velitelem měl být jmenován tehdy již zatčený a souzený generál Karel Kutlvašr, bývalý vojenský velitel Pražského povstání, který ovšem přirozeně o ničem nevěděl. Stejně tak měli být v povstání angažováni generálové Vladimír Přikryl, bývalý velitel čs. 2. paradesantní brigády v SSSR, František Hrabčík a již věznění generálové Josef Bartík, Karel Lukas a Heliodor Píka. Ani jeden z nich ovšem také o ničem nevěděl.
škpt. Vratislav Janda
Skupina měla obsadit Krajské velitelství StB Praha v Bartolomějské ulici, poté budovu Rozhlasu (obojí měl s padesáti samopalníky, které měl zajistit aktivní důstojník, škpt. Vratislav Janda z pelhřimovské posádky, provést Rudolf Hrbek), generální štáb armády, některá ministerstva, hlavní poštu, kasárna, telefonní ústřednu, letiště v Ruzyni a ve Kbelích a některé důležité vojenské posádky mimo Prahu. Puč měl být posílen osvobozenými politickými vězni z Pankrácké věznice.
Počítalo se s rozhlasovou výzvou, aby se „vyakčnění“ státní zaměstnanci, důstojníci a příslušníci SNB neprodleně dostavili na svá původní působiště. Na puči se měli podílet i členové Sokola, Orla a Junáka. Převrat měl zároveň proběhnout i na Slovensku, kde byl Prokešovým exponentem generál Samo Korbel, který ovšem v dubnu emigroval. Následovat měla internace vlády a prezidenta Klementa Gottwalda, rozehnání Lidových milicí, SNB a komunistických institucí a moc měla dočasně převzít armáda. Prokeš měl pro puč přislíbeno nasazení tanků a dělostřelectva z mimopražských vojenských posádek, poptával pancéřové pěsti a miny.
JUDr. Rudolf Hrbek, kriminální rada v. v.
Někteří účastníci puče to nepochybně mysleli smrtelně vážně, ale celá věc, spočívající převážně v rovině rozhovorů a debat, již jen díky člověku, který ji vymyslel a organizoval, neměla šanci na úspěch. Ne všichni účastníci byli přesvědčení, jiní byli, ale neměli reálné prostředky, mnoho věcí bylo iluzorních a spíše virtuálních, vařilo se z vody a z nepodloženého přesvědčení. Především Prokeš stavěl vzdušné zámky o tom, kolik lidí a vojenských posádek se převratu spolehlivě zúčastní. Prokeš s Borkovcem měli teoreticky detailně vymyšleno, kdo usedne po převratu na jaké ministerstvo, aniž o tom dotyční samozřejmě věděli, ale jestli mají k dispozici reálné, spolehlivé lidi, a jestli ti lidé mají reálné zbraně, už je řešit nenapadlo. Hrbek s Borkovcem připravili rozhlasový projev, kterým chtěli vyhlásit stanné právo.
Celá akce je dodnes poněkud záhadná, jak bylo již konstatováno, mnozí obvinění o ní vůbec nevěděli a Prokeš s jejich účastí počítal jaksi automaticky. Státní bezpečnost na to ovšem nebrala zřetel a celou věc pravděpodobně řádně nafoukla a využila k monstrprocesu. V úvahu připadá i poměrně reálná možnost, že ji vlastně od začátku vyprovokovala a naivní Prokeš jí k tomu jenom posloužil.
Jelikož skupina oslovovala stovky lidí, věc se samozřejmě neutajila. Těsně před zahájením puče zatkla StB v rámci „akce Anton“ nejméně 58 osob, další putovali do vazby následně. Po dvouměsíčním vyšetřování bylo již 25.-30. července 1949 souzeno 42 z nich v hlavním procesu „Květoslav Prokeš a spol.“, dalších třicet lidí stálo před soudem ve třech vedlejších procesech. Tribunálu ve hlavním procesu předsedal pplk. justice JUDr. Jiří Štella, přísedícími byli soudci z povolání JUDr. František Picek a JUDr. Vl. Trnka a soudci z lidu pplk. Antonín Kohout a Anna Součková. Prokurátorem byl pplk. justice JUDr. Juraj Vieska.
V Prokešově procesu padly celkem tři tresty smrti (Prokeš, Borkovec a Janda), tři doživotí a další tresty vězení od 1,5 roku až po 25 let v celkovém trvání 244 roků. V následném procesu s organizací Zvon, která plánovala vlastní puč na tentýž den, jako Prokeš, stály v srpnu před soudem další desítky lidí. Obě skupiny o sobě zřejmě vůbec nevěděly, třebaže se je StB snažila při vyšetřování propojit. Z organizace Zvon byli k smrti odsouzeni Emanuel Čančík, Vratislav Polesný a Josef Charvát, Podle rozsudku státního soudu byli obžalovaní odsouzeni k smrti proto, „že se činu dopustili v době, kdy pracující lid věnuje všechny síly budovatelskému úsilí“.
Popravy provazem všech šesti odsouzených proběhly ve věznici na Pankráci 5. listopadu 1949. U tří odsouzených z Prokešovy skupiny konstatoval lékař smrt udušením po deseti minutách po výkonu popravy. Ostatky popravených byly zpopelněny a urny dopraveny do pankrácké věznice, kde byly zřejmě zničeny, respektive popel z nich byl pravděpodobně zakopán na dvoře. Všichni popravení byli v roce 1990 soudem rehabilitováni.
Zdroje:
MALLOTA, Petr a kol.: Popravení z politických důvodů v komunistickém Československu. Svazek I-IV. Academia a ÚSTR, Praha 2024.
