Divize SS-Totenkopf jde do války

Oficiální označení jednotky bylo „SS-Totenkopf-Division (motorisiert)“. Sestávala z pěších SS-Totenkopf-Regimentů 1, 2 a 3, dělostřeleckého pluku, průzkumného oddílu, protitankového oddílu, ženijního praporu, spojovacího oddílu a zásobovací jednotky s opravárenským oddílem, hospodářským praporem a zdravotnickým oddílem. Velitelem divize se přirozeně stal budovatel SS-Totenkopfverbände, Theodor Eicke, v té době v hodnosti SS-Gruppenführera, který už do samotného výcviku vojáků vnesl tvrdé tresty za sebemenší prohřešek.

Výložka divize se také změnila, z vertikální vzhledem k uzavřenému límci polní uniformy na horizontální, stejně koncipovanou, jako runová výšivka SS, již užívaná v té době ostatními vojenskými jednotkami SS. Mnozí vojáci - zvláště důstojníci - si nicméně starou vertikální verzi ponechali. Veškeré doplňkové číslice či písmena na výložkách byly v tu dobu zakázány. Po krátký čas byly v roce 1940 důstojníky nošeny tzv. mirror image, zrcadlové výložky s lebkami na obou stranách límce. Jakmile se ale zjistilo, že v případě použití maskovacích převlečníků není možné z jimi skrytých nárameníků zjistit hodnost, tato praxe byla zrušena. Divize obdržela současně i rukávovou pásku se svým názvem, která se nosila, jako všechny pásky SS, na levém rukávu.

„Vojáci“ Totenkopfstandarten byli ovšem původně vlastně zaměstnanci v pracovním poměru a velmi často se jednalo o muže dávno za ideálním odvodním věkem. Stav SS-Totenkopfverbände ale stoupl před válkou asi na 22 000 mužů. Všichni museli mít árijský původ, výšku nejméně 170 cm a věk alespoň 22 let. Mnohdy jim ovšem bylo přes 40. Vzhledem k letité kasárenské praxi jednotky, ale také dobrému a relativně dlouhému výcviku měla divize aspiraci stát se jednou z nejlepších jednotek Waffen-SS. Podle Eickeho byli muži Totenkopfstandarten jediní vojáci, kteří se dokonce i v období míru dnem i nocí střetávají s nepřítelem – s nepřítelem za ostnatým drátem. S přihlédnutím k tomuto původnímu určení jejích vojáků se ale divize stala i jednotkou, který se vyznačovala silnou brutalitou. Podílela se na válečných zločinech, jako byl třeba masakr britských zajatců u Le Paradis v roce 1940 a později na mnoha zločinech na východě.

Jako kompaktní a semknutá divize se jednotka zúčastnila západního tažení v Belgii a Francii. Divize byla zpočátku vyzbrojena ve značné míře československými zbraněmi, které jakožto trofejní a „méněcenné“ vyžadovaly od SS při nákupu od státu nižší náklady, a navíc byly k dispozici bez nutnosti handrkování se SS s Wehrmachtem o výrobní kapacity zbraní německých. Fakticky šlo ovšem o zbraně nikoli méněcenné, ale v mnoha případech kvalitnější, než jejich německé ekvivalenty.

Divize bojovala v Le Cateau, u Cambrai, Arrasu, Dunkirku, na Loiře, v Lyonu a Charente. Tvrdost, fanatismus a dobrý výcvik ovšem nestačily nahradit bojové zkušenosti a divize byla, přinejmenším zpočátku, brána samotnými Waffen-SS, jejichž součástí se stala, jako druhořadá. Jednotka, vycvičená v rychlých odhodlaných útocích bez náležitého krytí, které měly nepřítele snadno smést, utrpěla přirozeně vysoké ztráty. Jedním z jejich následků byl právě například masakr zajatých Britů na farmě v Le Paradis, kdy velitel roty, SS-Obersturmführer Fritz Knöchlein, vysoké ztráty psychicky neunesl a zajaté asi stovce vojáků pluku 2nd Royal Norfolks se pomstil tak, že je nechal svými vojáky postřílet. V Chasselay povraždili vojáci divize (ovšem spolu s vojáky divize Wehrmachtu Grossdeutschland) asi stovku zajatých černošských vojáků pluku senegalských tirailleurů.

Po vítězství nad Francií trávila divize čas okupační a posádkovou službou. Začátkem léta 1941 byl v divizi Totenopf sestaven protiletadlový oddíl a doplňovací prapor. Z jednotky se stala elita postupně ale až na východní frontě, kde většina z postarších strážných koncentračních táborů padla nebo byla raněna a jednotka byla posléze doplňována z odvodů. Při invazi do SSSR směřovala SS-Totenkopf-Division z Východního Pruska na Litvu, kde bojovala v okolí Vilniusu a Lugy, a poté zamířila na Leningrad, kde se dostala do bojů jižně od Ilmeňského jezera. Sověti ale Němce od Leningradu odrazili a divize uvázla, spolu s dalšími německými jednotkami, po ústupu začátkem února 1942 v obklíčení v Demjanském kotli. Tam utrpěla obrovské ztráty ve výši asi 60 % stavu. V dubnu 1942 německé jednotky obklíčení prorazily a vedly po většinu roku jen obranné boje.

Divize Totenkopf byla průběžně posilována. Od roku 1942 přestaly být Waffen-SS, a tím i divize Totenkopf, závislé na řídkých zdrojích, po kterých nesáhla armáda, protože nově bylo možné povinně odvádět nejen do Wehrmachtu, ale i do SS. Navíc dostaly SS po jejich úspěších na frontě prioritu ve zbrojním i materiálním zásobování. V létě 1942 tak vznikl tankový oddíl a na podzim oddíl samohybných děl Totenkopf. 9. listopadu byla divize přejmenována na „SS-Panzergrenadier-Division Totenkopf“. Koncem října následoval odpočinek, doplnění a opět posádková služba ve Francii.

Začátkem února 1943 se divize, již o síle 19 000 mužů, vrátila na východ. Spolu s divizí SS Leibstandarte SS Adolf Hitler a divizí SS Das Reich se v únoru a březnu podílela na tzv. třetí bitvě o Charkov, tedy znovudobytí města. Všechny tyto divize tvořily sbor, II. SS-Panzer-Korps, jemuž velel jeden z nejlepších generálů Waffen-SS, SS-Obergruppenführer Paul Hausser. Během úvodní fáze této bitvy byl 26. února 1943 velitel divize, Theodor Eicke, zabit, když jeho pozorovací letoun Fiesler Storch sestřelila sovětská protiletecká palba. Velení divize převzal SS-Gruppenführer Hermann Priess. Ten jí pak velel s krátkou přestávkou až do 20. června 1944. Divize bojovala v prostoru Pereščepino, Vlasovka a Losevo, také u Čugujeva a jako boční zajištění útoku ostatních jednotek západně a severně od Charkova.

Pro nás je tato bitva významná především tím, že její součástí, i když významově okrajovou, byla bitva u Sokolova, tedy první bojové nasazení československé vojenské jednotky na východní frontě. Českoslovenští vojáci ovšem bojovali s Wehrmachtem, nikoli s jednotkami SS. Při dobytí Charkova se pak vojáci SS dopustili vraždy několika set raněných vojáků Rudé armády v nemocnici. Byli mezi nimi i ranění Čechoslováci.

Pro Čechy stojí toto bojové nasazení divize za povšimnutí ještě z jednoho důvodu: bylo to první bojové nasazení syna protektorátního ministra školství a veřejné osvěty a vrchního kolaboranta Emanuela Moravce, Igora, v té době čerstvého vojáka SS-Panzergrenadier-Division Totenkopf. Igor Moravec se narodil 28. srpna 1920 v Českých Budějovicích otci Emanuelovi a matce Heleně, rozené Bekové. V roce 1939 maturoval na vojenském reálném gymnáziu v Hranicích, poté se odebral k otci do Prahy. Otec mu zařídil místo zemědělského praktikanta na statku v Ludwigshafenu, kde setrval do února 1940. Následovala měsíční praxe na Českomoravském filmovém ústředí, poté místo úředníka a překladatele v nakladatelství Melantrich. Od července 1941 do ledna 1942 Igor pracoval u nakladatelství Deutsche Verlag v Berlíně, poté do října 1942 jako nakladatelský lektor v pražském nakladatelství Orbis.

Igor silně podléhal otcovu vlivu. V květnu 1942 požádal o přiznání říšské příslušnosti, jelikož chce vstoupit do Waffen-SS s tím, že jeho matka je Němka. Nebyla to pravda (jeho matka byla ruské národnosti), ale otcův vliv měl samozřejmě navrch a žádost byla vyřízena kladně během tří neděl. Igor byl posouzen jako Němec. Prošel výcvikem u SS divize Das Reich a koncem zimy 1943 jej převeleli právě k divizi Totenkopf.

Po bitvě u Charkova s ní prošel i bitvou u Kurska a další anabází až do podzimu 1944, kdy byl Sověty zajat. V zajateckém táboře v bývalém Polsku nedaleko Lvova byl do listopadu 1945, kdy se mu podařilo utéct a protlouct se do Československa. Zde se skrýval po příbuzných a pracoval jako pomocný dělník v zemědělství. Nakonec na něj ale padlo podezření a při pokusu o zatčení Igor Moravec jednoho příslušníka SNB zastřelil a druhého těžce zranil. Za členství v SS a zločin vraždy a pokusu vraždy byl Igor jako německý příslušník, ale národností Čech, odsouzen Mimořádným lidovým soudem v Praze 4. května 1947 k trestu smrti a ztrátě občanské cti navždy. Popravili jej oběšením za dvě hodiny.

V červenci se SS-Panzergrenadier-Division-Totenkopf účastnila v rámci tankového sboru SS po boku divizí LSSAH a Das Reich bitvy u Kurska. Toto byla jediná akce, při které nenesla vozidla divize notoricky známý a Sověty nenáviděný znak lebky, asociovaný s koncentračními tábory. Z důvodu utajení měly tanky i automobily divize Totenkopf jako rozlišovací znak tři svislá břevna, většinou spojená dole jedním břevnem příčným. Ofenzíva u Kurska svých cílů nedosáhla, sovětská obrana, stojící na výborných zpravodajských informacích, byla příliš silná a rozmístěná přesně na směrech německého útoku. Západní spojenci navíc ve stejnou dobu spustili invazi na Sicílii a mnohé jednotky z východní fronty byly vzápětí převeleny do Itálie. Ne tak Totenkopf.

Do začátku roku 1944 následovaly obranné boje kolem Izjumu, opět u Charkova, který Sověti znovu dobyli, na Dněpru a u Krivého Rohu. 22. října 1943 posílenou a reorganizovanou divizi znovu přejmenovali, tentokrát na 3. SS-Panzer-Division „Totenkopf“. Divize teď sestávala jen ze dvou pluků pancéřových granátníků, SS-Pz. Gren. Rgt. 5 „Thule“ a SS-Pz. Gren. Rgt. 6 „Theodor Eicke“, pojmenovaným po padlém veliteli. Součástí divize byl ale teď samozřejmě i tankový pluk, SS-Panzer Rgt. 3, pluk pancéřového dělostřelectva SS 3 (těžká samohybná děla), oddíl samohybných děl SS 3, protiletadlový oddíl SS 3, pancéřový průzkumný oddíl, protitankový oddíl, pancéřový ženijní prapor, spojovací oddíl, polní záložní prapor a divizní zásobovací oddíl, vše přirozeně s označením SS a pořadovým číslem 3.

Dobrovolnost byla nicméně minulostí, od roku 1942 bylo možné odvádět nejen do armády, ale i do SS. Také kvalita rekrutů postupně upadala, o nějakých „árijských ideálech“ přestala být řeč. Totenkopf byla ale stále třetí ze „starých“ elitních divizí, tvořících tvrdé jádro Waffen-SS. Z podřadné divize hlídačů koncentráků se postupně stala elitní jednotka. Během války obdrželi její členové 45 rytířských křížů, přičemž ikonická 1. divize Leibstandarte jich obdržela 53 a nejvýkonnější 2. divize SS Das Reich 72. Oběma starším divizím šlapal Totenkopf na paty i co se týče počtů zničených (převážně) sovětských tanků.

Obranné boje podstupovala divize i v následujícím roce – nejprve ji čekal rumunský Târgu Frumos, potom běloruské Grodno, pak boje na Narvě, v Modlinu a ve Varšavě. Divize SS byly v té době doplňovány už nejen odvody mladých rekrutů, ale i převelením vojáků Luftwaffe nebo Kriegsmarine, pro které už nebyla letadla nebo lodě, nebo kompletních jednotek např. požární policie. S dobrovolností vstupu do SS to již nemělo nic společného. Poté byla divize nasazena při posledním zoufalém útoku k vyproštění obklíčené Budapešti, následně podstoupila ústupové boje v Maďarsku u Stoličného Bělehradu (Székésfehérvár, Stuhlweissenburg). Zbytky divize – velitele SS-Brigadeführera Hellmutha Beckera, méně než 1000 mužů a šest tanků –zajali Američané po bojích v okolí Vídně v Rakousku a předali je podle dohody, jakožto jednotku, která v podstatě celou druhou světovou válku bojovala na východní frontě, Sovětům.

Koncentrační tábory v říjnu 1939 ale neosiřely, ani nebyly zrušeny, naopak. S vypuknutím války došlo k jejich obrovské expanzi. Z původních pěti táborů v Německu se systém rozrostl na okupovaných územích na tisíce lágrů a jejich poboček. V letech 1939-1940 bylo zformováno deset nových Standart SS-TV, které dostaly tábory na starost. A neskončil ani odliv příslušníků SS-Totenkopfverbände z koncentračních táborů do bojových jednotek. Na jaře 1941 byla z SS-Totenkopfstandart 6, 7 a 9 sestavena horská 6. SS-Gebirgs-Division Nord. Pohotovostní brigády SS-Totenkopverbände byly i základem Jezdecké brigády SS, která vznikla v dubnu 1941 ze dvou Totenkopf-Reiter-Standarten. V jedné z nich sloužil například Gustav Wendrinsky, mladík napůl německého a napůl slovenského původu, pozdější držitel rytířského kříže.

Podobný původ měla třeba i 1. a 2. pěší brigáda SS. Tyto tři brigády vytvořily v červenci 1941 dohromady tzv. Kommandostab Reichsführer-SS. Jednalo se o jednotku, která nespadala pod operační velení Wehrmachtu, ale přímo pod Himmlera, a jejíž jediným úkolem byly obvyklá „očistná a bezpečnostní opatření“. Tedy vyvražďování Židů a každého, kdo mohl být jen podezřelý z partyzánské činnosti. Z jezdecké brigády vznikla později 8. SS Kavalerie-Division Florian Geyer, 1. pěší brigáda SS se stala základem 18. dobrovolnické granátnické divize SS Horst Wessel a z personálu 2. pěší brigády byly zformovány základy lotyšských dobrovolnických granátnických divizí SS č. 15 a 19.

Služba v koncentrácích přecházela na stále podřadnější rekruty, často etnické Němce z Balkánu nebo Maďarska, nebo přímo příslušníky východních národů – Lotyše, Estonce, Ukrajince nebo Rusy, stejně jako nepříliš dobrovolně povolané příslušníky Wehrmachtu nebo Luftwaffe, často rekonvalescenty po zranění nebo válečné invalidy. Ti už ale neměli nosit na pravé výložce symbol smrtihlava, nýbrž stylizovanou dvojitou svastiku. Podle Himmlerova rozkazu z konce července 1944 se tato praxe měla po dobu války rozšířit na veškerý personál koncentračních táborů a příslušníky Totenkopfsturmbannů, k tomu ale zřejmě již nikdy nedošlo.

Zdroje:

MANN, Chris: SS Totenkopf. Svojtka & Co., Praha 2002.

https://www.cambridge.org/core/journals/central-european-history/article/abs/history-of-the-ss-totenkopfdivision-and-the-postwar-mythology-of-the-waffen-ss/850EC6A25A2FBA04A4F0EFD19B2E5B41

https://cs.wikipedia.org/wiki/SS-Totenkopfverb%C3%A4nde