SS-Panzer-Division „Totenkopf“ kráčí do zajetí – a co bylo potom

O vzniku divize, složené původně ze strážných koncentračních táborů, jsem psal již zde:

https://medium.seznam.cz/clanek/pavel-kmoch-ss-totenkopfverbande-od-strazi-koncentracnich-taboru-po-divizi-waffen-ss-275886

o jejím válečném nasazení pak zde:

https://medium.seznam.cz/clanek/pavel-kmoch-divize-ss-totenkopf-jde-do-valky-279961

Dnes tedy něco o tom, jak divize skončila, a kdo z jejích příslušníků byl, nebo nebyl souzen za zločiny, kterých se dopustil. 3. tanková divize SS „Totenkopf“ sdílela koncem války osud ostatních „starých“ divizí SS, ale ten osud jí, díky tomu, čeho se dopustila při tažení na východní frontě, a do značné míry také díky nenáviděnému symbolu lebky na límci a pověsti, která jej provázela, naložil ještě o něco více.

Divize byla 1. ledna 1945 neúspěšně nasazena v Maďarsku do útoku k vyproštění Sověty obklíčené Budapešti. Spolu s 5. tankovou divizí SS „Wiking“ spadala do sestavy IV. tankového sboru SS pod velením SS-Obergruppenführera Herberta Otto Gilleho. První operace, nazvaná Konrad I, dosáhla jen malých územních zisků. Operace Konrad II a Konrad III byly úspěšnější, nicméně Němcům se do Budapešti prorazit nepodařilo a oslabené jednotky byly nakonec staženy do prostoru jezera Balaton.

Tam se chystala 6. tanková armáda SS-Oberstgruppenführera Seppa Diettricha k útoku v rámci operace Frühlingserwachen k dalšímu útoku na Budapešť. IV. tankový sbor SS byl ale předchozími boji silně oslabený a na útoku se podílet nemohl. Zaujal jen pozice na krytí levého křídla ofenzívy u jezera Velence a Stuhlweissenburgu (maďarského Székésfehérváru, česky Stoličného Bělehradu). Dobře rozjetou ofenzívu ovšem zastavil nejen silný sovětský odpor, ale i jarní bahno, ve kterém těžké německé tanky uvázly. 16. března spustila ofenzívu naopak Rudá armáda a srazila Němce zpět na výchozí pozice. Divizi Totenkopf sovětský útok odtrhl od kontaktu se sousední 2. maďarskou tankovou divizí. Spolu s 5. divizí SS Wiking byla téměř obklíčena, ale nakonec se jí podařilo za bojů ustoupit přes Šoproň (Ödenburg) na rakouské území.

Rudá armáda poté spustila Vídeňskou operaci, která rozdrtila veškerý německý organizovaný odpor. Divize Totenkopf ustupovala za boje přes Schützen a Götzendorf k Vídni. Přímo ve městě bránila Ostbahnhof, Arsenal a muzejní čtvrť. Následoval nutný ústup na severní břeh Dunaje do prostoru Stockerau-Wiesen. Ještě bojeschopná část divize, ze které zbyla v podstatě už jen bojová skupina, byla přidělena k Führer-Grenadier-Division Wehrmachtu. Zbytek divize byl stažen do obrany linie Dunaje východně od Křemže, mezi Křemži a Stockerau. Její velitel, SS-Brigadeführer Hellmuth Becker, který zůstal se svou jednotkou téměř do konce, byl při prvním vyjednávání se Sověty o zajetí pod bílou vlajkou zadržen a svým vojákům po pobočníkovi vzkázal, ať se snaží za každou cenu probojovat do amerického zajetí.

Nakonec byly trosky kdysi mohutné tankové divize o síle 19 000 mužů staženy přes řeku Enži k americkým liniím, aby se stihly nechat zajmout Američany do půlnoci 8. května. To se jim ale nepodařilo, demarkační linie dosáhly až nazítří. Cestou vojáci zničili výstroj, přebytečné zbraně, vysílačky a další hodnotné vybavení. Nakonec se ve vesnici Gallneukirchen vzdalo méně než 1000 mužů a posledních šest tanků.

Vojáci naházeli zbraně na hromadu a spolu s vojáky dalších jednotek zůstali pod dohledem namířených tankových kanónů v mělkém údolí po tři dny bez jídla a vody. Třetí den se místní civilisté snažili přinést vojákům alespoň vodu v kyblících, ale američtí důstojníci jim nařídili, aby ji vylili na zem. Američané zakázali vojákům, aby si sundávali vyznamenání, odznaky a označení z uniforem, protože příštího dne budou pochodovat do propouštěcího střediska.

Druhý den pochod opravdu začal, ale do propouštěcího střediska nesměřoval. Vojáci šli v kolonách po 500 mužích, strážených zepředu i zezadu tanky, které určovaly pochodové tempo. Mnozí jej nevydrželi a odpadali, během pochodu docházelo k bití i střílení vysílených zajatců americkými vojáky. Kdo nemohl dál, byl zavražděn. Američané nakonec vojáky nahnali k čekajícím Sovětům. Tam teprve dostali kus chleba a vodu. To ale neznamenalo, že by se k nim Sověti chovali nějak přívětivě. Hulákali na Němce, aby jim okamžitě odevzdali hodinky a snubní prsteny, křičeli na ně, že Hitler je mrtvý a oni budou brzy také, mlátili vězně pěstmi, holemi i pažbami. Toto zacházení pak pokračovalo po dlouhé dny a týdny, po které byli zajatci hnáni pěšky na východ. Stráže vojáky mlátily bez důvodu, když se snažili si ve vesnicích nabrat vodu ze studní, strážní po nich stříleli.

Nebyl to ojedinělý případ, podle spojenecké dohody měla jednotky zajmout ta armáda, proti níž bojovaly. V Čechách Američané nepouštěli německé jednotky přes demarkační linii od večera 9. května a donutili je počkat na teprve později dorážející Sověty. I z jednotek, které zajali před tímto datem, předali Američané sovětské straně těsně po konci války dalších 10 000 vojáků.

V sovětských rukou je čekal obvyklý osud německých zajatců – pracovní tábory Gulagu, vysilující hlad, nemoci a mizerná hygiena. Vojáci Totenkopfu to měli zřejmě o něco horší, alespoň zpočátku. Důvodem byla samozřejmě lebka na jejich výložce, kterou si Sověti, a i mnozí Američané, automaticky spojovali s koncentračními a vyhlazovacími tábory, jakkoli tato skutečnost většinou již dávno neodpovídala realitě. Dá se říci, že vojáci divize padli často za oběť jejich ne vždy zasloužené pověsti. Za obrázek přišla pomsta. Vojáci divize byli, na rozdíl od členů jiných divizí, jen za příslušnost k jednotce Sověty na základě principu kolektivní viny automaticky odsuzováni na 25 let nucených prací. Konkrétní vina nebo nevina nikoho nezajímala. Pravdou je, že nakonec si všichni, tedy ti, kteří to přežili, odseděli „jenom“ 10 let – pokud je ovšem zajali v roce 1945.

Ostatní příslušníci SS-Totenkopfverbände končili různě. Někteří byli souzeni Sověty, západními spojenci nebo Poláky okamžitě po válce, ale i s odstupem mnoha let. Jiní se toho ale ani nedočkali. Při osvobození tábora Dachau v dubnu 1945 postříleli Američané několik desítek vojáků SS, z nichž ovšem paradoxně většina byli vojáci, kteří neměli s lágry nic společného, protože se jednalo o vojáky bojových jednotek Waffen-SS, převelené k ostraze tábora krátce předtím namísto uprchlých strážných.

Procesy s personálem tábora Majdanek proběhly dokonce tři: první už na sklonku roku 1944 v Polsku, kdy bylo všech šest obviněných odsouzeno k trestu smrti. Druhý proces v letech 1946-1948, rovněž v Polsku, vynesl u 63 obviněných deset rozsudků trestu smrti, zbytek z nich byl potrestán vězením od tří let po doživotí. Poslední, nejdelší soud, se konal teprve v letech 1975-1981 v SRN. Ze 16 obviněných jeden zemřel v průběhu líčení, u dvou bylo stíhání zastaveno z důvodu zdravotního stavu, osm pachatelů bylo odsouzeno k trestu vězení v rozmezí tří až dvanácti let a pět jich bylo osvobozeno.

V letech 1945-1947 proběhly v Dachau procesy s personály táborů Dachau, Mauthausen, Flossenbürg, Buchenwald, Mühldorf a Dora-Nordhausen, ve kterých padlo celkem 137 rozsudků trestu smrti a množství dlouholetých trestů vězení. V roce 1947 bylo souzeno v Polsku několik desítek dozorců bývalých koncentračních táborů v Osvětimi. Za dobu války jich tam ale sloužilo přes 8 500. Teprve v letech 1963-1965 proběhl tzv. Osvětimský proces v Německu, kdy bylo 22 bývalých strážných a úředníků tábora souzeno ve Frankfurtu nad Mohanem. Ze 20 rozsudků padlo šestkrát doživotí.

I mnozí z důstojníků divize Totenkopf se dopustili válečných zločinů a stále byli prorostlí se systémem táborů, kde dříve, nebo i později opět sloužili. SS-Gruppenführer Max Simon, velitel SS-Totenkopf-Regimentu 1 a pozdější velitel 16. divize pancéřových granátníků SS „Reichsführer SS“, byl odsouzen k smrti jak Brity za zločiny proti civilistům, spáchané 16. divizí v Itálii, tak v nepřítomnosti i Sověty za zločiny, spáchané divizí Totenkopf během ústupu z Charkova. Nakonec strávil ve vězení pouhých šest let. SS-Gruppenführer Heinz Lammerding, v roce 1940 velitel ženijního praporu Totenkopf, byl jako pozdější velitel 2. SS divize Das Reich zodpovědný za vyvraždění francouzského městečka Oradour. SS-Gruppenführer Hermann Priess, velitel divize Totenkopf, byl jedním z odsouzených při procesu s pachateli masakru v Malmédách z roku 1944. SS-Sturmbannführer Friedrich Hartjenstein, velitel I. praporu 3. Infanterie-Regimentu „Totenkopf“ později velel strážní jednotce v Osvětimi, stejně tak tomu bylo u Eickeho pobočníka a velitele roty, Paula Wernera Hoppeho. Adam Grünewald, velitel pekárenské roty divize Totenkopf, se později stal velitelem tábora ve Vughtu, kde byli shromažďováni holandští Židé před transportem na východ.

Jeho kariéra se ale zadrhla, za bezdůvodnou brutalitu k vězňům byl v dubnu 1944 samotnými SS postaven před polní soud, degradován a poslán jako prostý vojín zpět k divizi Totenkopf. SS-Obergruppenführer Fritz Jeckeln, v roce 1940 velitel I. praporu 2.Infanterie-Regimentu „Totenkopf“ velel v roce 1941 Einsatzgruppe C, která v zápolí východní fronty povraždila přes 100 000 civilistů. V roce 1942 se stal Vyšším vedoucím SS a policie v Severním Rusku, kde konfiskoval Židům zimní oblečení a další materiál a odesílal jej divizi Totenkopf. A SS-Oberführer Jürgen Stroop, krátce příslušník III. praporu 3.Infanterie-Regimentu „Totenkopf“,se stal velitelem jednotek SS, které brutálně rozdrtily povstání ve varšavském ghettu. Do potlačení povstání se zapojilo i asi 400 mladých rekrutů náhradního praporu divize Totenkopf. Následně se Stroop stal Vyšším vedoucím SS a policie v Řecku, kde dohlížel na transporty Židů. Alespoň on byl potrestán, když jej po válce odsoudili k smrti nejprve v roce 1947 Američané za popravy spojeneckých pilotů, a následně i Poláci za zločiny ve Varšavě. Popraven byl v roce 1952.

A poslední velitel divize, SS-Brigadeführer Hellmuth Becker? Narodil se v roce 1902 v Alt-Ruppin v Prusku. V roce 1933 vstoupil do SS a roku 1935 jej převeleli k SS-Totenkopfverbände v Dachau. V roce 1940 již byl SS-Obersturmbannführerem a velitelem jednoho z pěších pluků divize. Jako velitel bojové skupiny se vyznamenal v obklíčení u Demjansku. 7. září 1943 byl jako SS-Standartenführer a velitel SS-Panzer-Grenadier-Regiment 6 „Theodor Eicke“ vyznamenán Rytířským křížem. V červenci 1944 se pak po různých dalších služebních zařazeních stal jako SS-Oberführer velitelem divize Totenkopf. V této funkci byl 22. září 1944 vyznamenán Dubovou ratolestí k rytířskému kříži. Jako voják vykazoval tedy nepochybné kvality.

Měl ale poměrně špatnou pověst, byl zhýralý, brutální a nemilosrdný dokonce i na poměry SS. Údajně na východní frontě veřejně znásilňoval ruské ženy a při několika příležitostech se na frontě jako velitel pluku objevil úplně namol. Pro svůj štáb organizoval na Vánoce 1942 ve Francii v důstojnickém kasinu večírek, kde rozbíjel nábytek, vymlátil okna a nakonec uštval koně k smrti. Na jaře 1943 si na své velitelství objednal prostitutky a 20. dubna 1943 nechal všechno své dělostřelectvo střílet deset minut salvy na oslavu vůdcových narozenin, čímž promrhal vzácnou munici a donutil sousední jednotky zalehnout do krytů. Vzhledem k jeho úspěchům v boji a snad i Hitlerově přízni jej ale Himmler nebyl schopen adekvátně potrestat, a dokonce ani odvolat z velení.

Po zajetí byl Becker Sověty bez nějakého konkrétního obvinění, jen za příslušnost k divizi Totenkopf, odsouzen vojenským soudem v Poltavě v roce 1947 na 25 let nucených prací. Když velel stavební četě, opravující poničené domy, udal ho jeden ze spoluvězňů, že nechal do zdi zazdít nevybuchlý granát. Becker stanul opět před vojenským soudem a ten jej odsoudil ke trestu smrti. Soud prohlásil, že Becker je „zosobněním brutálního landsknechta, jako všichni vyšší důstojníci SS“. Zastřelen byl 28. února 1952. Jeho manželka pak dostala zprávu o smrti svého muže až po mnoha letech.

Je faktem, že svými kořeny a ideologickou spjatostí s SS-Totenkopfverbände byla divize se zločinným (v jejich podání “nesmiřitelným”) přístupem k nepříteli nerozlučně spjatá. Je také faktem, že na území Polska, Francie a především na východní frontě se její vojáci dopustili mnoha válečných zločinů. Tím ale nijak zvlášť nevybočovali z rámce jednání vojáků většiny starých formací SS, z nichž mnohé je ve vraždění vysoce předčily. Odhaduje se, že z asi 10 000 zajatců z divize Totenkopf, které Sověti během války zajali, se jich svobody dožily necelé 2 000. V zajetí jich tedy zahynulo 80 %. Moc, nebo málo..? Poslední ze zajatců byli propouštěni až v roce 1955 na základě intervence německého kancléře Konrada Adenauera.

Několik málo z vojáků Totenkopfu sepsalo své vzpomínky, v nichž samozřejmě vidí sebe a svou válečnou kariéru v tom lepším světle a o zločinech se, pokud vůbec, zmiňují v souvislosti s jinými příslušníky divize. V češtině lze doporučit skvělou knihu Herberta Brunneggera Osení v bouři, který vyšla roku 2008. Mladý rakouský dobrovolník SS-Totenkopfverbände, o kterých v roce 1938 údajně vůbec netušil, co jsou zač, nicméně které obestíral nimbus elitní jednotky, prošel s divizí celou válku a na jejím konci měl obrovské štěstí: byl od divize odeslán se zvláštními úkoly k Berlínu. Boje přežil a měl štěstí podruhé.

Díky jeho intuici a šikovnosti se z kontrol tetování na bicepsu několikrát vyvlékl, nebyl identifikován jako voják SS a nakonec se mu podařilo jako Rakušanovi s pomocí mnoha dalších lidí utéct ze zajetí a dostat se záhy domů.

Zdroje:

MANN, Chris: SS Totenkopf. Svojtka & Co., Praha 2002.

https://www.cambridge.org/core/journals/central-european-history/article/abs/history-of-the-ss-totenkopfdivision-and-the-postwar-mythology-of-the-waffen-ss/850EC6A25A2FBA04A4F0EFD19B2E5B41

https://cs.wikipedia.org/wiki/SS-Totenkopfverb%C3%A4nde