SS-Totenkopfverbände – od stráží koncentračních táborů po divizi Waffen-SS

Tento znak používaly v historii nejrůznější armády, včetně českých dobrovolníků v ruské Kornilovově divizi nebo úderného praporu Československého vojska na Rusi za první světové války, tedy československých legií. Používá jej v rámci speciálních jednotek armáda Spojených států amerických i armáda ruské federace. Nás ale zajímá tradice znaku, který později v pozměněné formě používaly jednotky SS, potažmo ještě ve větší míře SS-Totenkopfverbände.

Jedním z prvních nositelů tohoto znaku byl již v roce 1741 husarský pluk Leibgarde pruského krále Friedricha II. Velikého, tzv. Totenkopfhussaren, který se o rok později vyznamenal v bitvě u Chotusic. Znak s lebkou znamenal, že vojáci byli připraveni v boji zemřít, že se smrti nebáli a uměli ji stejně tak rozdávat, jako přijmout.

Lebka se jako symbol různých jednotek udržela v pruské a později německé armádě po dalších více než 200 let. Používali ji dál nejen Totenkopfhussaren, neboli Leib-Hussaren-Regiment Nr. 1, ale v pozměněné formě i třeba Brunšvický husarský pluk. Původní pruskou formu lebky, tedy bez spodní čelisti, adaptovaly německé jednotky tankového vojska za první světové války nebo různé jednotky Freikorpsu ve dvacátých letech. V době jejich vzniku pruskou lebku zavedly jako čepicový odznak jednotky SS a v roce 1934 byla zavedena také jako límcový výložkový odznak nově založených tankových jednotek Wehrmachtu. Ty si tradiční formu znaku podržely až do konce druhé světové války, ale SS zavedly v roce 1935 nový design. Lebka dostala spodní čelist a vypadala tak více realisticky a uvěřitelně. A v této formě ji známe jako symbol SS, který používaly jako čepicový odznak všechny její složky.

Jednotky SS-Totenkopfverbände vznikly jako jednotky, odpovědné za správu koncentračních táborů, souběžně s jejich vznikem, brzy poté, co se nacisté dostali k moci, v březnu 1933. Původní titul těchto strážních jednotek zněl SS-Wachverbände. Byly rozděleny původně do pěti praporů (Sturmbannů), které měly na starosti pět koncentračních táborů, k březnu 1936 měly početní stav 3 500 mužů. V dubnu 1936 byly SS-Wachverbände vyňaty ze všeobecných Allgemeine-SS a přejmenovány na SS-Totenkopfverbände. V té době obdržely i typickou výložku s lebkou. Operačně spadaly pod ministerstvo vnitra, řízené Himmlerem, a jejich finanční rozpočet podléhal německé policii. Jednotky SS-Totenkopfverbände organizoval Theodor Eicke, starý stranický bojovník a muž, který upřednostňoval disciplínu před morálkou.

Původních pět Sturmbannů SS-Totenkopfverbände zahrnovalo:

SS-Wachsturmbann I Oberbayern (Dachau)

SS-Wachsturmbann II Elbe (Lichtenburg)

SS-Wachsturmbann III Sachsenburg (Sachsenburg)

SS-Wachsturmbann IV Ostfriesland (Ostfriesland)

SS-Wachsturmbann V Brandenburg (Oranienburg/Columbia-Haus)

1. července 1937 bylo těchto pět Sturmbannů reorganizováno ve tři Standarty čili pluky:

SS-Totenkopfstandarte 1 Oberbayern (Dachau)

SS-Totenkopfstandarte 2 (Buchenwald)

SS-Totenkopfstandarte 3 (Sachsenhausen)

SS-Totenkopfverbände vznikly jako jednotky nezávislé na struktuře ostatních jednotek SS, v dané době v podstatě tedy jen všeobecných Allgemeine-SS. V nich byla služba dobrovolná a bezplatná a sestávala většinou z jednoho nebo dvou týdnů služby v týdnu, ať už v nějakém úřadě, nebo při zajištění schůzí strany a veřejných akcí. SS-Totenkopfverbände ale měly práce víc, jejich příslušníci museli vykonávat službu denně a byli za ni placeni, alespoň v předválečném období. V podstatě byli ne jako ostatní členové SS dobrovolnými pomahači režimu, ale regulérními zaměstnanci.

Po vypuknutí války převzaly SS-Totenkopfverbände péči nejen o tábory v Německu, ale i v okupovaných zemích. Pokud tedy mohli členové Allgemeine-SS nebo vojáci Waffen-SS po válce snad uvěřitelně tvrdit, že netušili, co se v koncentračních táborech odehrává, příslušníci SS-Totenkopfverbände to věděli úplně přesně. Celý systém holokaustu (ale i zacházení s nežidovskými vězni) byl řízen úřadem RSHA (Reichs-Sicherheits-Hauptamt, Hlavní říšský bezpečnostní úřad, do jeho smrti roku 1942 pod velením Reinharda Heydricha, poté pod velením Ernesta Kaltenbrunnera). Velké slovo v zacházení s vězni měl také SS-WVHA (Wirtschaft-und-Vervaltungs-Hauptamt, Hlavní hospodářský a správní úřad SS) pod velením Oswalda Pohla, který měl na starost jejich pracovní vytěžení.

Lebku SS nosily SS-Totenkopfverbände nejen na čepicích, ale i na pravé límcové výložce, někdy s doplněním o číslo Sturmbannu (římská číslice), číslo Sturmu (latinská číslice) nebo o písmeno, označující konkrétní koncentrační tábor nebo bližší zařazení (K = Konzentrationslager, D = Dachau, Ü = Übungslager, S = Sanitäts-Abteilung, L = Lehr, jednotka pro základní výcvik záložníků Allgemeine-SS atd.) V té době nosily ostatní jednotky SS na pravé výložce pouze číslo konkrétní Standarte. Jen pluk Leibstandarte SS Adolf Hitler měl výjimku, kdy nosil dvě notoricky známé a později u Waffen-SS běžné sig-runy SS.

V té době byly výložky SS-Totenkopfverbände tzv. vertikální čili lebka byla umístěna spodní částí ke kratší straně výložky, což souviselo s otevřeným límcem tehdy používané uniformy. Tou byla zpočátku typická černá uniforma všeobecných Allgemeine-SS. V březnu 1936 byla pak zavedena uniforma v barvě zemité hnědi, která měla být používána pouze ve službě, tedy jen na území táborů, a v roce 1937 zavedly SS-Totenkopfverbände uniformu v barvě polní šedi.

Reichsfüher SS (říšský vůdce) Heinrich Himmer měl dlouhodobou snahu nahradit z jeho hlediska nespolehlivou a málo národně socialistickou armádu armádou politickou, neochvějně věrnou vůdci a podléhající samozřejmě jemu. Od roku 1935 tedy budoval tzv. SS-Verfügungstruppe, vojensky vycvičené jednotky SS, zárodek budoucích Waffen-SS. Problémem ale byly jednak odvodní kvóty do tehdy ještě sebevědomého Wehrmachtu, který se nehodlal vzdát žádných potenciálních rekrutů, tak i finance a zásobování zbrojním materiálem a zbraněmi ze strany státu. Wehrmacht navíc argumentoval tím, že síla stranických vojenských jednotek je daná uzavřenou dohodou mezi armádou a stranou. Mazaný Himmler se ale naučil tuto nepříjemnost různými způsoby obcházet. Vybudoval vojensky vycvičené, kasernované, zdánlivě pořádkové nebo strážní jednotky třeba z policistů, spadajících pod ministerstvo vnitra. Tyto oddíly se stále tvářily jako policejní, ne vojenské jednotky, jakkoli později vytvořily např. 4. policejní divizi Waffen-SS. Stejně tak byly přirozeným zdrojem potenciálních vojáků SS strážní stávajících SS-Totenkopfstandarten.

V září 1938 Hitler rozhodl, že v případě války posílí stávající čtyři Standarty SS-Totenkopfverbände německou policii a koncentrační tábory dostanou na starost záložníci Allgemeine-SS ve věku nad 45 let. Jednotky Totenkpfverbände měly od té doby procházet vojenským výcvikem pro plnění speciálních vnitrostátních úkolů nebo pro potřebu Wehrmachtu při mobilizaci. Standarty SS-Totenkopfverbände sestávaly nejnověji ze tří praporů, každý se skládal ze tří pěších rot a kulometné roty. Jednotky měly být plně motorizovány, což v té době zdaleka nebylo samozřejmostí ani u jednotek armády. Po anšlusu Rakouska došlo v roce 1938 ke zformování další jednotky, SS-Totenkopfstandarte 4 Ostmark, která měla na starost koncentrační tábor Mauthausen. V roce 1939 pak do stavu SS-Totenkopfverbände přibyla další Standarte, SS-Totenkopfstandarte 5 Dietrich Eckhardt, která již zahrnovala i zdravotní prapor, protitankovou rotu, motorizovanou spojovací četu a ženijní oddíl.

S vypuknutím války, 1. září 1939, se ale příkazy změnily. Standarty Oberbayern, Brandenburg a Thüringen dostaly rozkaz provádět během tažení v Polsku za postupující armádou tajná „očistná a bezpečnostní opatření“, což byl jen eufemistický výraz pro násilnou pacifikaci místního obyvatelstva a likvidaci skutečných i potenciálních nepřátel nacionálního socialismu. Strážní koncentračních táborů tak čistili vesnice od „povstalců“, zatýkali „podezřelé živly“ a stříleli jiné podezřelé při „pokusech o útěk“. Fakticky ale nešlo o nic jiného než o to, co se dělo později na území Běloruska, Ukrajiny a Ruska, tedy o plošnou likvidaci Židů a polských elit. Heydrich údajně napsal koncem září do hlášení, že „očistná a bezpečnostní opatření“ přežila pouhá tři procenta polských vyšších tříd. Nutno ovšem dodat, že naprosto totéž provedla sovětská strana o půl roku později, kdy v Katyni, Minsku a na dalších místech postřílela 20 000 zajatých polských důstojníků a intelektuálů. Existenci nějakého Polska si prostě nikdo ze silných sousedů tradičně nepřál.

Od října 1939 do února 1940 byli z tábora Dachau postupně propuštěni všichni vězni a ze čtyř Standart SS-Totenkopfverbände, posílených o personál z řad policie, byla vybudována bojová divize SS Totenkopf. Ta byla založena 16. října 1939 a sestavena a vycvičena byla podle moderních výcvikových metod vznikajících Waffen-SS ve svém kmenovém působišti, v blízkosti koncentračního tábora Dachau. Po každých třech týdnech výcviku musel každý voják divize odsloužit jeden týden jako strážný koncentračního tábora, což mělo u vojáků zajistit tvrdost, odolnost a nekompromisnost. Kromě asi 6500 mužů strážních pluků, kteří tvořili základ divize, byli k jednotce převeleni muži z Allgemeine SS i od policie, a také důstojníci od SS-Verfügungsdivision (pozdější divize Das Reich), a ne zcela dobrovolně i zrušený dobrovolnický pluk SS-Heimwehr Danzig. Vzpomínky jeho bývalého příslušníka na službu mj. v řadách divize Totenkopf vyšly před několika dny pod titulem SS-Fallschirmjäger Bataillon 500/600 v nakladatelství Carius.cz.

Zdroje:

MANN, Chris: SS Totenkopf. Svojtka & Co., Praha 2002.

https://www.cambridge.org/core/journals/central-european-history/article/abs/history-of-the-ss-totenkopfdivision-and-the-postwar-mythology-of-the-waffen-ss

https://cs.wikipedia.org/wiki/SS-Totenkopfverb%C3%A4nde