Článek
Operace započala v květnu 1942, ale následné komplikace kolem smrti šéfa RSHA Reinharda Heydricha, kterého při atentátu zabili českoslovenští parašutisté, její provedení nejméně o měsíc zpozdily. Jejím prvotním cílem bylo zničit a zamaskovat veškeré fyzické důkazy operace Reinhard, tedy pokusu o fyzické vyhlazení Židů především z Generálního Governmentu (tedy okupovaného Polska), ale i odjinud, v táborech Belžec, Sobibór a Treblinka. Akce se záhy rozšířila i na další lokality, kde zanechaly jednotky OrPo nebo Einsatzgruppen další stovky tisíc mrtvých při „čištění prostoru“ na východě. Zdaleka ne vždy se jednalo o Židy.
V březnu 1942 určil Reinhard Heydrich velitelem Akce 1005 SS-Standartenführera Paula Blobela, bývalého velitele SS-Sonderkommanda 4a Einsatzgruppe C, člověka, zodpovědného za masakry Židů v ghettu v Žitomiru, v Babim Jaru nebo v Bjeloj Cerkvi a vynálezce exterminačních plynových vozů a posléze I komor. Díky zmíněným komplikacím kvůli Heydrichově smrti dostal Blobel přesné rozkazy od šéfa Gestapa Heinricha Müllera až na konci června.
Stál před ním nelehký úkol: nikdo přesně nevěděl, jak zlikvidovat stovky tisíc těl rychle a dokonale tak, aby po nich nezůstala ani stopa. Blobel začal svou práci pokusy v táboře v Chelmnu. Němci nejprve zkoušeli hromadné hroby zapálit zápalnými bombami, to se ovšem ukázalo jako neúčinné. Těla příliš nehořela, zato hořelo všechno okolo. Nezbylo než tlející těla exhumovat a pálit postupně. Jako nejúčinější se ukázalo naklást je ve vrstvách na rovnoběžné kolejnice, položené nad jámou, a prokládat vrstvy dřevem. Zbytky, jako nespalitelné velké kosti apod., se drtily v popelu palicemi, nebo se rozemílaly v drtičce.
Fyzickou práci vykonávala tzv. Sonderkommanda, skupiny vězňů, oficiálně označovaná jako Leichenkommanda (jednotky pro mrtvoly). Ta musela exhumovat jednotlivé hromadné hroby s desítkami tisíc rozkládajících se mrtvol a pozůstatky pálit. Na akci dohlížely jednotky SD a OrPo. Akce oficiálně začala v táboře Sobibór. Poté, co Sonderkommanda těla exhumovala a spálila, byli jejich příslušníci povražděni. V listopadu 1942 proces postoupil do tábora Belžec. V táborech Osvětim a Majdenek nebylo potřeba akci provádět, protože tábory disponovaly vlastními výkonnými krematorii a těla se tam pálila průběžně. Pokud kapacita krematorií nestačila, byly ostatky páleny podobným způsobem, ale bez předchozího pohřbení.
Vězeň Alberto Errera tajně vyfotil spalování mrtvol v Osvětimi na otevřeném prostranství.
I v Treblince začala průmyslová likvidace obětí, jakmile vyšla najevo nebezpečí „politických potíží“, spojených s případným odhalením hromadných hrobů. V dubnu 1943 Němci v Katyni objevili hromadné hroby polských důstojníků a inteligence, povražděných NKVD. Nacistická propaganda případ samozřejmě důkladně propagandisticky využila. Byla ustanovena mezinárodní lékařská komise, katyňský masakr se dočkal velké publicity. Bylo ovšem jasné, že totéž se stane v případě nálezu obětí německé strany. Následoval tajný rozkaz k likvidaci všech dříve založených hromadných hrobů a spálení pozůstatků.
V Treblince zavedl systém pálení těl na kolejnicích táborový kremační specialista, Herbert Floss. Asi 30 metrů dlouhé kolejnice byly rovnoběžně položeny přes jámu nebo na betonové bloky, aby šel do ohně zespodu vzduch. Každá várka asi 300 těl byla proložena dřevem, polita petrolejem a spálena najednou. V táboře Belžec trvala celá operace do března 1943, v Treblince až do konce června.
Došlo i na místa dalších masakrů, jako byl Babi Jar, Ponary nebo Bronna Góra. Ne všude se ale exhumace zdařily, třeba v Babi Jaru ležely na vrstvách povražděných Židů další vrstvy rudoarmějců, padlých v bojích nebo zemřelých v zajateckých táborech. A čas se krátil, Sověti začali po vítězství u Stalingradu postupovat. Některá místa masakrů tak obsadili dřív, než mohlo dojít k jejich „vyčištění“.
Paul Blobel ve vazbě
U Norimberského tribunálu podal Eichmannův zástupce Dieter Wisliceny toto svědectví: „V listopadu 1942 jsem v Eichmanově úřadě v Berlíně potkal Standartenführera Blobela, velitele Akce 1005, která měla za úkol odstranit stopy konečného řešení židovské otázky, provedeného Einsatzgruppen, a dalších poprav. Kommando 1005 pracovalo nejméně od podzima 1942 do září 1944 a v této době bylo podřízené Eichmannovi. Úkol byl zadán v době, kdy začalo být jasné, že Německo neudrží všechna na východě dobytá území a mělo se zato, že je třeba odstranit všechny stopy zločinných poprav, které byly spáchány. Když byl Blobel v listopadu 1942 v Berlíně, držel přednášku k odborníkům Eichmannova štábu na židovskou otázku z okupovaných území. Mluvil o speciální spalovací peci, kterou pro použití Kommandem 1005 osobně zkonstruoval. Výslovným úkolem Kommanda bylo otevřít hroby a exhumovat a kremovat těla osob, které byly dříve popraveny. Kommando 1005 působilo v Rusku, Polsku a pobaltských zemích. Znovu jsem Blobela viděl v Maďarsku v roce 1944, kdy v mé přítomnosti hlásil Eichmannovi, že úkol Kommanda 1005 je splněn.“
Blobelova poprava
Blobel byl v Norimberku v tzv. procesu s Einsatzgruppen odsouzen k smrti. Oběsili ho ve věznici v Landsbergu 7. června 1951. Je mu připisována vina asi na 60 000 vraždách, i když on sám se hájil, že zavraždil jen 10, maximálně 15 000 lidí. Prokurátor se v Norimberku snažil prokázat, že Blobelovým nadřízeným byl Adolf Eichmann, ale soud to neuznal za relevantní. Jeho nadřízeným byl ve skutečnosti šéf Gestapa Heinrich Müller, který ovšem po válce záhadně zmizel.
Zdroje:
ANGRICK, Andrej: Aktion 1005 - Spurenbeseitigung von NS-Massenverbrechen 1942 -1945, Wallstein Verlag, Göttingen 2018.
ARAD, Jitzak: Belzec, Sobibor, Treblinka. Indiana University Press, 1992.
