Článek
Skupina začala vznikat na Bystřicku a Holešovsku záhy po únorovém komunistickém puči v roce 1948 hlavně z bývalých členů partyzánské brigády Jana Žižky. Jako datum jejího faktického založení je uváděn 26. červen, kdy skupinu ustanovili v obci Rajnochovice Josef Čuba, Ladislav Smékal, Antonín Kohout a Jaroslav Rajnoch. Čuba byl ideologem i velitelem. Skupina se postupně rozrůstala o další lidi z okolí.
Josef Čuba
V září 1948 se skupina usnesla na základních cílech její činnosti: „Vycvičit tým mužů odhodlaných a schopných v příhodné době podpořit zahraniční útok proti režimu vytvořením domácí fronty, shromáždit zbraně a střelivo, pomáhat ohroženým zatčením a jejich rodinám, získávat na tyto účely finanční prostředky, navázat na systém válečných úkrytů a budovat v horách kryty nové, upozorňovat na existenci protirežimních sil i na jejich program zastrašené obyvatelstvo, vystupovat proti nejagilnějším podporovatelům režimu a dát jim pocítit, že jejich nepravosti nezůstanou bez potrestání, obstarat si rádiové spojení se svobodným světem a šířením zpráv odtamtud tlumit účinky domácí propagandy a izolace obyvatel od světového dění.“
V následujícím roce se velitelem stal Jan Stáhala a skupina se napojila na přerovskou organizaci Národní rada. Členové Hor Hostýnských rozšiřovali letáky, přepadali komunistické funkcionáře a dokonce se zmocnili trhavin ve skladu v Loučce u Zlína. Ke skupině se přidávali další jednotlivci i menší skupiny, jako např. skupina Miloslava Pospíšila nebo skupina Troják nadlesního Rudolfa Sachra, která měla i vlastní vysílačku. Tato skupina byla ale odhalena a v létě pozatýkána. Státní moc poté zasáhla i proti skupině Hory Hostýnské a pozatýkala několik jejích členů, včetně Josefa Čuby. Tehdy se vedení Hor Hostýnských ujal Vlastimil Janečka. Ve skupině Hory Hostýnské její členové v září odhalili dva informátory StB, z nichž jeden, poštmistr Jan Valíček, byl zastřelen a druhý uprchl.
Miloslav Pospíšil
Členové skupiny se od té doby jen skrývali u příbuzných i mnoha sympatizujících lidí v okolí, prchali a přemýšleli, co dál. Zátahy pokračovaly, při jednom z nich byl zastřelen velitel, mladý Vlastimil Janečka. Zbytku pronásledované skupiny se ujal Miloslav Pospíšil. Ten se spolu s dalšími pokusil překročit na Šumavě hranici, ale nepodařilo se jim to. S pronásledovateli v patách se pak pokusili uprchnout na Slovensko, ale sám Pospíšil byl bez dokladů zadržen v lednu 1951 na nádraží ve Vsetíně. Podobně bylo dopadeno i několik dalších členů. Další velitel skupiny, Vladimír Rajnoch, byl udán a zatčen, poslední velitel, František Motal, byl zastřelen na útěku hlídkou SNB v květnu 1951.
Vladimír Rajnoch
Výslechy dopadených ve věznici v Uherském Hradišti probíhaly samozřejmě v duchu doby, jejich základem bylo mučení. Velitelem StB u Uherském Hradišti a současně velitelem věznice byl v té době neblaze proslulý Ludvík Hlavačka. K jeho oblíbeným metodám patřilo mučení vězňů elektrickým proudem, později jako velitel pohraniční stráže instaloval dráty s vysokým napětím i na hranice. Jedním z jeho (údajně umírněnějších) podřízených byl Alois Grebeníček, který po zkušenostech s tímto „vyšetřováním“ od StB na vlastní žádost odešel.
Skupina 25 dopadených členů Hor Hostýnských byla souzena Státním soudem za předsednictví Vladimíra Podčepického ve Zlíně (tehdy Gottwaldově) 22.-26. května 1951 za vraždu, velezradu a rozvracení státu. Padly čtyři rozsudky smrti – odsouzeni k hrdelnímu trestu byli Sigmund Bakala, Miloslav Pospíšil, Josef Čuba a Vladimír Rajnoch. Metoděj Čech a Ladislav Pala byli odsouzeni na doživotí, Josef Jukl na 25 let, Josef Krejčí na 24 let, Jan Stáhala a Alois Sedlařík na 23 let, Antonín Kohout na 20 roků, Jaroslav Rajnoch na 18 let, Josef Uhlář, Milan Mohyla a Karel Sedlařík shodně na 15 let, Ladislav Pospíšil na 14 roků, Vladimír Pírek na 13 roků, Josef Gregor a Vincenc Ráček na 12 let, Vojtěch Heize a Zdeněk Šmora dostali po osmi letech, Jan Šindelář šest let a Vladimír Kohout čtyři roky. Všichni byli současně odsouzeni k vysokým pokutám a ke konfiskaci veškerého majetku. Ve vedlejších procesech s podporovateli skupiny byli souzeni další lidé, perzekuce dopadla na celé široké rodiny včetně dětí.
Sigmund Bakala
Odsouzení k smrti byli popraveni v pankrácké věznici 4. září 1951, jejich ostatky zřejmě skončily v hromadném hrobě v Ďáblicích. Dlužno říci, že na rozdíl od mnoha jen teoretizujících víceméně vojenských odbojových skupin měly Hory Hostýnské díky partyzánské minulosti mnoha svých členů v situaci podstatně jasněji. Jejich členové neměli chimérické ambice na svržení režimu vlastními silami, ale dělali to, na co měli a co uměli. Chtěli působit jako partyzánia s komunismem, na rozdíl od teoretiků, skutečně bojovali.
Zdroje:
POSPÍŠIL, Jaroslav: Nesmiřitelní: Hory Hostýnské. Lípa, Vizovice 1991.
