Článek
Jan Křtitel Kubiš, jak je zapsán v matrice, se narodil 24. června 1913 v moravské obci Dolní Vilémovice v okrese Třebíč, čp. p. 79. Měl šest vlastních sourozenců, dva ale zemřeli ještě v dětském věku. Jeho otec František byl švec, jeho matka Kristina, rozená Mitisková, zemřela na horečku omladnic po posledním porodu, když bylo Janovi šest let. Otec čtyř malých dětí se za čtyři měsíce oženil znovu, za choť pojal vdovu Marii Dusíkovou, matku pěti dětí. František se odstěhoval o pár domů dál k nové manželce a péči o děti z jeho prvního manželství, včetně šestiletého Jana, převzala jejich babička z matčiny strany. Další čtyři děti pak vzešly z nového manželství Františka Kubiše. Aby toho nebylo málo, další dítě –Josef Dusík –se brzy narodilo ze souběžného vztahu Kubišova otce a nejstarší dcery jeho druhé manželky Marie, Františky, Za tento „incident“ byl František Kubiš dokonce na rok uvězněn, protože Františka nebyla dosud plnoletá. Po téměř dvaceti letech se situace opakovala, když se František Kubiš stal v roce 1941 otcem Jiřího, kterého mu porodila další, mladší dcera jeho manželky, Josefa.
V této situaci si k sobě osmiletého Jana vzala na vychování Kateřina Mitisková, jeho prateta (postarší matka deseti vlastních dětí byla vdovou po bratrovi jeho dědečka). Jan se tak odstěhoval k ní do Ptáčova, kde ho jeho prateta vychovávala ve víře v Boha i vlast. Malý Jenda ovšem nebyl žádný lumen, ale úplně normální kluk. Jeho školní výkaz z roku 1922, tedy ze třetí třídy, přináší kromě průměrného prospěchu i svědectví o tom, že údajně: „Spolužáky mezi vyučováním bije a škrtí. Drzý. Válel kameny ze stráně.“ O skutečnosti, že po ostatních často házel kamením, se později zmiňovala i jedna z jeho bývalých spolužaček. Prý tvrdil, že on se učit nepotřebuje, že házení kamením ho baví víc a stačí mu k životu. Za pár let bude na výsledku jeho hodu záviset mnoho životů.
Jan absolvoval pouze obecnou školu, jelikož ani jeho otec, ani dědeček neměli žádný zájem investovat alespoň do jeho vyučení. Od čtrnácti let pracoval jako čeledín ve Slavičkách, Studenci, Lipníku, Ptáčově a Rudíkově. Byl aktivní v tělocvičné organizaci Orel. 1. října 1935 pak nastoupil základní vojenskou službu u 9. roty III. praporu pěšího pluku 31 „Arco“ ve Znojmě. Stal se kulometčíkem, poté absolvoval poddůstojnickou školu a po dvou letech byl povýšen do hodnosti desátníka. Na vojně zůstal – stejně jako Gabčík – jako délesloužící, byl převelen k pěšímu pluku 34 „Střelce Jana Čapka“ v Opavě a sloužil jako velitel družstva u strážního praporu XIII. v Jakartovicích, který měl za úkol ostrahu stavenišť pohraničního opevnění. Na přelomu zimy a jara 1938 sloužil jako zástupce velitele čety 3. roty strážního praporu XIII. pěšího pluku 15 v Opavě, a současně jako instruktor poddůstojnické školy, kde dosáhl hodnosti četaře délesloužícího. Poté byl převelen zpět ke své strážní jednotce. Květnovou „malou“ i zářijovou skutečnou mobilizaci prožil jako velitel detašovaného strážního oddílu v obci Sádek. Dne4. listopadu 1938 byl pak propuštěn z armády, vrátil se do Vilémovic a po nějaký čas pracoval jako topič v cihelně.
14. června 1939 přešel ilegálně hranice do Polska, sám, na vlastní pěst, vyzbrojen ručním granátem. Po krátké peripetii se připojil k československé exilové jednotce v Krakově a dostal se do tábora v Malých Bronowicích. Zde se seznámil s člověkem, který se stal jeho nejbližším přítelem po zbytek krátkého života, s Josefem Gabčíkem.
Po necelých třech týdnech, stejně jako Gabčík a několik set dalších Čechoslováků, absolvoval koncem července přeplavbu lodí Chrobry do Boulogne, poté odjel přes Lille, kde vstoupil 3. srpna do Cizinecké legie, do Marseille, a po několika dalších dnech do severní Afriky. Byl zařazen do výcvikové jednotky pluku 1. REI sídlem v Colomb Béchar a Sidi bel Abbés. V Africe však pobyl jen necelý měsíc. Po vypuknutí války byl závazku v legii zbaven a 25. září 1939 se dostal k právě vznikající československé divizi do Agde, Zde byl nejprve zařazen jako účetní 11. roty III. praporu 1. čs. pěšího pluku. V této funkci byl před Vánoci povýšen na rotného. Vzhledem k tomu, že měl Kubiš konečně pravidelný žold ve slušné výši, žilo se mu již lépe než v dřívějších dobách. Sám se ve svém deníku vyjádřil: „Po zaměstnání jsem chodil denně hrát karty do města Agde, taky jsme tam popili vína dle chuti“. Koupil si fotoaparát a užíval si života, o kterém napsal: „…s mým kamarádem Gabčíkem jsme se vždy vesele bavili, také jsme si koupili kola a jezdili jsme v okolí a sváděli, co se dalo.“
Na jaře se po delší nemoci a rekonvalescenci Kubiš nechal zprostit funkce účetního a nastoupil k řádnému výcviku. Vzápětí se z „podivné války“ stala válka skutečná a československé jednotky (respektive první dva pěší pluky) byly počátkem června 1940 vyslány vstříc frontě. Kubiš prodělal v podmínkách obranných bojů hroutící se francouzské armády jako zástupce velitele čety v rámci 1. pluku nasazení u Coulommiers, Montereau, Montargis a Gien. Po týdnu frontových bojů přišel skoro týdenní, dlouhý a zmatený ústup, kdy se československé jednotky snažily dostat v podmínkách nastávajícího příměří z dosahu Němců. Většina příslušníků jednotek byla po podepsání příměří demobilizována, a ti, kteří již před válkou žili ve Francii, se vrátili do svých domovů. Ti, kteří uprchli z protektorátu, spolu s dalšími dobrovolníky, utvořili dva pěší prapory a dvě skupiny nadpočetných důstojníků. Tyto jednotky dorazily 25. června do přístavu Séte, a po nervózních jednáních byly o dva dny později, v rozporu s podmínkami francouzsko-německého příměří, evakuovány lodí Rod el Farag do Británie. Jednalo se o poslední loď s vojenskými jednotkami, která Francii opustila.
12. července loď připlula do Liverpoolu, a všichni českoslovenští vojáci byli ubytováni v táboře v Cholmondeley v hrabství Cheshire. Z více než třinácti a půl tisíc vojáků československé armády ve Francii jich do Británie dorazilo necelých pět tisíc, a z nich ještě více než pět set nespokojených, především komunistů a španělských interbrigadistů, vzápětí armádu opustilo.
Při formování jednotek byl Kubiš zařazen jako zástupce velitele 1. čety ke 3. rotě 1. pěšího praporu čsl. smíšené brigády. Dne 12. srpna 1940 byl pak za své zásluhy v bojích ve Francii vyznamenán francouzským Válečným křížem i Československým válečným křížem 1939. Koncem léta 1940 se Kubiš s Gabčíkem seznámili se sestrami Ellisonovými. S nimi si poté často dopisovali a navštěvovali jejich rodinu.
4. - 6. prosince 1940 vykonával prezident Beneš přehlídky československých jednotek. Právě Jan Kubiš byl tím, kdo nesl 6. prosince bojovou zástavu 1. praporu čs. brigády, a následně byl dekorován Československým válečným křížem 1939, spolu s Josefem Gabčíkem a dalšími vojáky, prezidentem Benešem osobně.
Josef Gabčík a Jan Kubiš byli prezidentem Benešem 6. prosince 1940 vyznamenáni Československým válečným křížem
Koncem roku 1940 si Kubiš s Gabčíkem podali žádost o převelení k letectvu. Chtěli se stát palubními střelci 311. čs. bombardovací perutě, ale pro velký přetlak zájemců nebyli přijati. Na doporučení bývalého zástupce velitele jejich pluku z bojů ve Francii (který v Británii zastával post zpravodajce) byli ale oba na přelomu listopadu a prosince vybráni do kursů speciálního výcviku jako adepti nasazení v okupované vlasti. Začátkem následujícího roku absolvoval Kubiš výcvik pro rotmistry u 2. pěšího praporu v Moreton Morrell a v březnu byl do této hodnosti povýšen.
Během roku 1941 (od 15. srpna do 25. října) pak Kubiš absolvoval, stejně jako před ním jeho přítel Gabčík, kurs útočného boje (15. 8. - 13. 9. 1941, STS 25, Skotsko), paravýcvik (14. - 20. 9. 1941, STS 51, Ringway u Manchesteru), speciální střelecký kurs (14. 10. - 18. 10. 1941, STS 21, Skotsko) a kurs střelby a výbušnin (19. 10. - 25. 10. 1941, Londýn). Na podzim byl po zranění Karla Svobody na Gabčíkovu žádost zařazen jako druhý člen výsadku Anthropoid, a druhé dva zmíněné kursy již absolvovali spolu. Dne 8. listopadu byli přiděleni k čs. výcvikovému středisku STS 2 na Bellasis, kde pokračoval další výcvik.
Jan Kubiš na fotografii před cihlovou zdí na Porchester Gate krátce před vysazením
Jako voják byl nadřízenými hodnocen jakožto „…statečný, svědomitý, přesný, ukázněný, národnostně velmi uvědomělý, klidný, rozvážný, dbalý zevnějšku, má snahu po vzdělání“. Spolu s kamarádem Gabčíkem tvořili, i podle zprávy SOE, vynikající dvojici. SOE, Special Operations Executive, byla zvláštní sekce britské zpravodajské služby MI 6, zaměřená na vedení boje nestandardními metodami na území obsazeném nepřítelem. Založena byla 22. července 1940. Tato organizace zajišťovala speciální výcvik vojáků z mnoha okupovaných zemí, včetně Čechoslováků. Během výcviku hodnotili britští instruktoři Kubiše následně: zdraví velmi dobré, charakter pomalý, ale spolehlivý, solidní, oblíbený, fyzická cvičení – dobrý, polní cvičení a boj zblízka – velmi dobrý, cvičení se zbraněmi – dobrý, výbušniny a demolice – dobrý, test na 90 %, praxe pomalá. Spojovací služba a zpravodajství – dobrý, morseovka 7 slov za minutu. Čtení map a náčrty – velmi dobrý, test na 95 %.Řídí kolo a motocykl, automobil ne. Dobrý plavec. Poznámka velitele: Dobrý, spolehlivý vojín, klidný a veselý. Klasifikace „D“, může se vypracovat na „B“. Kubišova protektorátní falešná identita zněla na jméno Otto Strnad, a jeho občanská legitimace s číslem 5481/39 byla, ač zdánlivě vystavená v Brně, vyrobená samozřejmě v Anglii.
Zdroje:
KMOCH, Pavel: Operace Anthropoid. Epilog. Academia, Praha 2018.
STEHLÍK, Eduard: Jan Kubiš – Nezastaví mne ani to nejhorší… Žďár nad Sázavou 2017.
ŠOLC, Jiří: Přijdeme za svítání. Diverze v neregulérní válce československého odboje v letech 1939-1945. Praha 2005.
ŠUSTEK, Vojtěch: Atentát na Reinharda Heydricha a druhé stanné právo na území tzv. protektorátu Čechy a Morava. Svazek 1. Praha: 2012.
