Duben 1945: Vraždy v Dachau

KL Dachau – první koncentrační tábor v říši

Koncentrační tábor v Dachau u Mnichova byl zřízen krátce po převzetí moci nacisty 22. března 1933 jako vůbec první svého druhu. Tábor měl sloužit k dočasné internaci zarytých politických odpůrců režimu, sociálních demokratů a komunistů, odbojných kleriků a v menší míře i kriminálních recidivistů, v tzv. ochranné vazbě. Ta měla chránit samozřejmě jednak nově instalovaný a ne ještě zcela pevný režim, jednak údajně i samotné vězně tábora před deklarovaným „spravedlivým hněvem národa“. Vazba trvala zpočátku opravdu dočasně, někteří „chovanci“ se po několika měsících „převýchovy“ a poté, co prohlásili, že zmoudřeli, dočkali propouštění. Původní kapacita tábora byla 9000 vězňů. S počátkem války ale propouštění ustalo a narůstající příliv vězňů si vynutil zřízení poboček tábora v okolí. Dachau prošlo v letech 1933-1945 zhruba 190 000 vězňů, z nichž z důvodu nemocí, lékařských experimentů, vysílení a poprav přes 31 000 zahynulo.

Od roku 1941 se mezi vězni Dachau začali objevovat i Židé, Sinthové a Romové, stejně jako váleční zajatci a státní příslušníci okupovaných zemí. Tábor sloužil i jako zdroj pracovní síly pro místní výstrojní depot SS, ve kterém se vyráběly uniformy a výstrojní doplňky. Na vězních tábora prováděli lékaři SS „výzkum“ reakcí lidského organismu při zastavování intenzivního krvácení, podchlazení v ledové vodě nebo schopnosti odolat výškovým letům v dekompresní komoře. Koncem války se Dachau, stejně jako další kmenové tábory na území říše, stalo odkladištěm pro vězně transportů smrti z evakuovaných táborů na východě. To vedlo ke katastrofální situaci, protože kapacita tábora naprosto nepostačovala požadavkům na něj kladeným. V každém ze 32 baráků bylo 75 trojitých paland, na nichž se teoreticky tísnilo kolem 350 vězňů. Praxe byla ale podstatně horší.

Na začátku roku 1945 bylo v Dachau vězněno asi 35 000 lidí. V táboře panoval chaos. Nedostatek prostoru, nedostatečná strava a špatné hygienické podmínky způsobovaly epidemie. Jenom na tyfus umíralo v Dachau koncem války kolem 150 lidí denně. Několik dní před osvobozením bylo asi 7000 vězňů vypraveno na pochod smrti do tábora Tegernsee. Kdo nevydržel jít, byl strážnými zastřelen. Mnozí vězni cestou zemřeli hladem a vysílením.

Krysy opouštějí loď

K Dachau se přiblížily americké jednotky. 26. dubna 1945 se velitel tábora, SS-Obersturmbannführer EduardWeiter, spolu s mnoha dalšími muži ostrahy z tábora potichu vytratil. Předtím nechal vězňům otevřít sklady zásob včetně alkoholu. Tábor byl najednou bez velení, třebaže v něm a jeho okolí zůstalo několik set mužů stráží, ale i vojáků Waffen-SS z blízkých kasáren. Někteří z nich tam byli převelení krátce předtím s úkolem odevzdat tábor první americké jednotce, která se k němu dostane. Vojákům se do takové práce samozřejmě nechtělo. Zástupce Červeného kříže ze Švýcarska, na místo přidělený právě 28. dubna 1945, dr. Maurer, nakonec přesvědčil SS-Untersturmführera Wickera ze sousední posádky, aby tábor neopouštěl a aby v něm zabezpečil pořádek až do kapitulace. Téže noci převzal kontrolu nad vlastním koncentračním táborem dosud ilegální Mezinárodní výbor vězňů.

Situaci se snažil zachránit údajný SS-Obersturmführer Heinrich Skodzensky, který se správou táborů neměl nejmenší zkušenosti. Skodzenskyho skutečná identita je nejasná, jeho jméno se ve složkách SS ani v Bundesarchivu dohledat nikdy nepodařilo. Druhý den ráno, 29. dubna, na nástupu jednotek zjistil, že pod něj spadá celkem 1473 mužů. Jen malá část z nich byli strážní, mnozí další byli vojenští rekruti nebo rekonvalescenti po zranění a do výcvikového tábora v sousedství nebo do vojenské nemocnice SS byli přesunuti z fronty. Skodzensky musel nějakým způsobem připravit kapitulaci posádky a tábora před Američany.

Osvobození tábora

Tři roty 3. praporu 157. pěšího pluku 45. pěší divize Thunderbird, která měla před válkou paradoxně v divizním znaku svastiku, postupovaly pod velením podplukovníka Felixe Sparkse s podporou tanků 101. tankového praporu z obce Gross Inzemoos. Postup praporu zastavil zničený most u Ampermockingu, asi šest a půl kilometru od Dachau. Tanky se vydaly dál podél řeky a o půl desáté pronikly do města Dachau, kde svedly boj o most přes řeku Amper. Dvě střelecké roty 3. praporu, K a L, poté vyrazily k útoku na Mnichov, rota I zůstala v záloze.

Kolem čtvrt na jedenáct dostal 3. prapor rozkaz zajistit koncentrační tábor v Dachau. O něm Američané znali jen pověsti o zabíjení Židů v tamnějších plynových komorách. Netušili, jak silný odpor mají očekávat, protože o existenci výcvikového tábora SS v blízkosti koncentráku vůbec nevěděli. Skutečnost, že na místě je dosud jeden a půl tisícovky vojáků SS, neznal nikdo. Úkolem byla pověřena rota I a část roty M. Cestu přes řeku jednak vyčistily tanky, jednak vojáci roty L objevili lávku, bráněnou jediným kulometčíkem. Ten vystřílel munici a opustil pozici, a další rota tedy mohla řeku překonat a dočasně se připojit k obsazení tábora.

Předvoj roty I pod velením nadporučíka Williama P. Walshe postupoval podél železniční trati. Na Friedenstrasse nedaleko kasáren SS narazil na opuštěný vagón, plný vychrtlých mrtvol. Šlo o vězně, přesunované do Dachau z Buchenwaldu. Transport se kvůli americkému bombardování tratí zpozdil o tři týdny. Někteří vězni padli za oběť náletům kotlářů, jiní zemřeli hlady. Pak Američané objevili na vlečce dalších 40 vagónů s více než 2000 mrtvolami. Šokovaní vojáci roty I pronikli skrz železniční bránu do prostoru kasáren SS. Výcvikové prostory a posádka SS byly od koncentračního tábora zcela odděleny, ačkoliv se k němu procházelo skrze stejnou hlavní bránu a prostory kasáren posádky.

Z jiného směru k táboru v tomtéž čase postoupili vojáci 42. pěší divize. Obě jednotky se vyhýbaly hlavní bráně areálu, protože předpokládaly, že se ji posádka SS chystá bránit. Ale k tomu se Němci opravdu nechystali, byli připraveni se vzdát. SS-Untersturmführer Heinrich Wicker již u brány kasáren očekával předání tábora Američanům. Tam pak kapituloval do rukou generála Henninga Lindena ze 42. divize. Vojáci 45. divize se nakonec kolem jedenácté hodiny o kus dál odvážili k hlavní bráně areálu. V tu dobu se ale stále nacházeli ještě asi kilometr od samotného koncentračního tábora.

Nadporučík Walsh ze 45. divize vzpomínal na německého důstojníka vysoké postavy s blond vlasy, oblečeného v perfektně padnoucí uniformě se všemi řády a odznaky. Očividně to byl údajný SS-Obersturmführer Skodzensky, který se pod vlajkou červeného kříže vyšel vojákům z hlavní brány vzdát. Předpokládal, že kapitulace proběhne podle obvyklých vojenských pravidel. Pozdravil tak, jak byl za ta léta zvyklý, tedy „německým pozdravem“.

Vraždy místo kapitulace

Nadporučík Walsh, rozrušený na nejvyšší míru hromadami zbědovaných mrtvol, které viděl ve vagónech, mu plivl do tváře a nařídil, aby ho odvedli pryč. Za chvíli se ozval výstřel a jeden z vojáků důstojníka informoval, že protokol o předání tábora už nebude potřeba. Podle pozdější výpovědi nadporučíka Walshe byl SS-Obersturmführer Skodzensky zastřelen při pokusu o útěk krátce poté, co se vzdal. Oficiální zprávy americké armády ale popisují i další incident, kdy Walsh osobně nahnal čtyři vojáky SS, kteří se právě vzdali, do prázdného vagónu a vyprázdnil do nich zásobník pistole.

Teprve pak Američané dorazili k bráně koncentračního tábora, plného vyhublých, špinavých a nemocných vězňů, ale podle fotografií i vězňů v plné síle. Další vraždy se odehrály v blízkosti strážních věží. V táboře se nenacházeli jen političtí vězni, ale i vězni kriminální, včetně odsouzených vrahů. I to byl důvod skutečnosti, proč vojáci Waffen-SS poté, co většina strážných uprchla, strážní službu vykonávali místo nich. Po příjezdu Američanů vyvěsili vojáci ze všech sedmi věží bílé vlajky a vzdali se. Vzápětí „neidentifikovaní američtí vojáci“ 42. divize zahájili palbu do dvouřadu nastoupených odzbrojených Němců u věže B. Vyšetřování Úřadu generálního inspektora 7. armády označilo později tuto střelbu jako „neoprávněnou“. Některá těla mrtvých zůstala ležet u věže, jiná se skutálela do kanálu a byla stržena proudem. U mnoha zabitých bylo jasné, že se nejedná o strážné, ale o vojáky bojových jednotek, protože byli oblečení do polních maskovacích uniforem. Ale zuřiví Američané to v daný moment vůbec nerozlišovali, esesák jako esesák.

Kolem půl dvanácté dorazili Američané ke vnitřní separaci tábora, kde našli nejen vězně nakažené tyfem a polomrtvé hladem, ale i krematorium s nespálenými mrtvolami a budovu, o níž se domnívali, že se jedná o plynovou komoru. Původní krematorium z roku 1940 nedostačovalo a bylo později nahrazeno výkonnějším, což byla vlastně soustava čtyř spaloven odpadků. Plynová komora zde údajně budována byla, ale Němci jí nikdy nestačili zprovoznit. Tento závěr byl nakonec potvrzen nejen Státním historickým ústavem v Mnichově, ale přijat i izraelským muzeem Holocaustu Yad Vashem a známým židovským lovcem nacistů Simonem Wiesenthalem.

Americkým vojákům ale stačilo, co viděli. Vězně ze separace propustili a nechali je dělat, co se jim zlíbilo. V areálu tábora byli zajatci nejen z řad SS, ale i Wehrmachtu a dokonce i maďarské armády. Vězni se zmocnili zbraní a láhví s alkoholem z kantýny SS. Vzápětí 40 německých strážných i vojáků zlynčovali, některé zastřelili ukořistěnými zbraněmi, jiné ubili lopatami, další zabili holýma rukama nebo udupali. Krutá pomsta lidí, se kterými strážní dlouhé měsíce i roky zacházeli jako se zvířaty, a najednou se znovu narodili, byla zcela pochopitelná a v rámci koncentračních táborů vůbec ne ojedinělá.

Mnozí američtí vojáci se ale k vraždění přidali, strážné i vojáky stříleli, poté co se vzdali, na místě. Stejně tak postříleli strážní psy. U zdi táborové posádky SS došlo k hromadné vraždě, když se skupina vojáků SS pokusila vzdát s rukama nad hlavou. Podplukovník Sparks své muže v danou chvíli neovládal, jakkoli se snažil vraždění zamezit. Vynervované a šokované vojáky ale pár hodin zastavit nedokázal.

Už v roce 1943 varoval generál Patton před invazí na Sicílii vojáky 45. pěší divize před praktikami německých vojáků, kteří se na oko vzdávají a v rozhodném momentě důvěřivé Američany pobijí. Je otázkou, do jaké míry byl tento trik, kterému se Němci naučili na východní frontě od Rusů, praktikován i na západě, nicméně v Dachau přinesl trpké ovoce. Některé Američany postihl válečný amok.

„Pokusy o útěk“

Podplukovník Sparks vypověděl, že asi 60 zajatých vojáků v kasárnách u zdi nemocnice SS hlídala kolem poledne kulometná četa z roty I. Po několika minutách, když odešel směrem do koncentračního tábora, se ozvala palba. Vojáci podlehli dojmu, že se Němci snažili utéct, a podle různých zdrojů jich asi dvanáct až dvacet postříleli. Střelcem z kulometu měl být vojín Bryant, jehož křestní jméno je neznámé, ale kterému se přezdívalo „Ptačí oko“. Němci se ale možná skutečně utéct snažili, když zjistili, že před ně strážní jednotka postavila kulomet, připravený ke střelbě. Oboustranná nedůvěra vyústila ve zbytečné vraždy.

Podle výpovědi SS-Oberscharführera Hanse Linbergera, čtyřikrát těžce raněného rekonvalescenta Waffen-SS s amputací ruky, přeloženého začátkem března 1945 do Dachau k záložní rotě, vstoupili tou dobou američtí vojáci do nemocnice SS se samopaly v ruce. Lindberger jim šel vstříc s vlajkou červeného kříže. Jeden z amerických vojáků na něj namířil samopal a dal mu pěstí. Vzápětí zastřelil jednoho ze zraněných v nemocnici. Další americký voják Lindbergerovi řekl špatnou němčinou: „Ty bojovat Ruski… ty ne dobrý“. Šéflékař dr. Schröder se pokoušel vzdát, ale Američané ho zmlátili tak, že skončil s frakturou lebky. Raněné pak Američané vyvedli ven, oddělili od zajatých vojáků Wehrmachtu a seřadili ke zdi skladiště uhlí u nemocnice. Před ně postavili dva kulomety a kameru válečného korespondenta, který celou akci natáčel.

Kolem jedné hodiny se zdánlivě podařilo obnovit pořádek, Američané nahnali rozprchlé vězně zpět do karantény a část roty I se připravovala k útoku na Mnichov. Asi ve tři čtvrtě na tři nařídil nadporučík Jack Bushyhead, čerokézský Indián z roty M, palbu dvěma kulomety do zajatců shromážděných s rukama nad hlavou u zdi skladu uhlí. Podle jeho tvrzení povolil i on palbu ve chvíli, kdy se zajatci pohnuli dopředu a zdálo se, že se chtějí pokusit o útěk.

Toto odůvodnění bylo pro podobné vraždy zajatců ve všech armádách typické, a dnes lze jen stěží posoudit, ve kterých případech bylo pravdivé a kdy se jednalo jen o výmluvu. Podle nemnoha dochovaných fotografií, kdy stojí několik zajatců s rukama nad hlavou v pravidelných rozestupech nad hromadami mrtvých a raněných těsně u zdi se zdá, že bezprostřední nebezpečí útěku zajatců v Dachau skutečně neexistovalo. Palba nebyla otázkou vteřin, ale spíš dlouhých minut, a byla velmi systematická. Střelba, na které se podíleli i vojáci roty I, si údajně vyžádala 346 obětí. Na místo vzápětí přiběhl plukovník Buechner, šéflékař 45. divize s americkými mediky, ti ale odmítli zraněné esesáky ošetřit.

Lindberger vypověděl, že střelbu přežil jen proto, že padl na zem hned jak začala, krev zasaženého souseda mu potřísnila hlavu a tvář a on hrál mrtvého. Pak dlouhé minuty s dalším vojákem čekali, až je přijdou vojáci dorazit, jak bylo při popravách běžné, a dělili se o čokoládu, kterou měl Lindberger v kapse. Palba na chvíli ustala až v okamžiku, kdy se na scénu dostavilo několik opilých vězňů s lopatami, kteří se sháněli po muži jménem Weiss. Údajný Weiss, raněný do nohy, se postavil mezi postřelenými a ostatní uklidňoval: „Klid. Umíráme pro Německo“. Vězni jej potom za nevěřícných pohledů Američanů lopatami ubili. Někteří z těchto revolučních vězňů, zachycených na fotografiích, nijak vyhuble ani utýraně opravdu nevypadají. Někteří ranění vojáci se mezitím plazili směrem k Američanům a snažili se jim vysvětlit, že nejsou Němci, ale cizinci, nebo že neměli s tábory nikdy nic společného. Podplukovník Sparks se snažil vraždění zarazit osobně i střelbou z pistole do vzduchu.

Střelba do zajatců mezitím pokračovala a údajně jí zpovzdálí přihlížely manželky s dětmi některých vojáků ostrahy, které bydlely v ubikacích poblíž kasáren. Matky prý svým dětem dávaly kapsle kynaidu, aby je rozkously ve chvíli, kdy bude zastřelen jejich otec. Některé ženy se otrávily rovněž. Podle tvrzení Herberta Stolpmanna, jednoho z německých zajatců, nasazených na práci v osvobozeném táboře, popravy zastavila až smrt 24 dětí. Raněné dobíjeli někteří z vězňů tábora ranou z pistole do hlavy. K ležícím raněným nakonec přišel americký medik a místo střelby mezi ně vhodil žiletky se slovy, ať to skoncují sami. Někteří to opravdu udělali, jeden z raněných požádal Lindenbergera, aby mu s podřezáním pomohl. Lindberger to udělal, ale dřív, než mu mohl kolega službu oplatit, přistoupil jeden z amerických důstojníků (pravděpodobně Sparks) spolu s těžce raněným šéflékařem Schröderem, a dosud žijícím bylo povoleno odtáhnout mrtvé pryč.

Ranění i nezasažení byli odvedeni do internace v kavárně hostince Hörhammerbräu, kdysi místa stranických schůzí. Cestou na ně plivali bývalí vězni, kteří rabovali kasárna SS. Ostatky zavražděných ležely ve skladu uhlí až do 3. května, zatímco incident „údajného špatného zacházení s německými strážnými v Dachau“ vyšetřoval podplukovník Joseph Whitaker, generální inspektor 7. armády. Jeho zpráva byla dokončena v červnu 1945, ale zůstala tajnou. Armáda jí zveřejnila až v roce 1991. Mrtvoly pak němečtí zajatci na příkaz Američanů pohřbili do neoznačeného hromadného hrobu kdesi v areálu poté, co jim v rozporu se Ženevskou konvencí vojáci odebrali dokumenty a identifikační známky.

Dojmy, které zanechal pohled na desetitisíce zbědovaných vězňů a stovky mrtvol v Dachau, měly na chování některých amerických vojáků po zbývající dny války zásadní vliv. Jim Stephens, bývalý voják 63. pěší divize, uvedl s odstupem mnoha desetiletí: „Se zajímáním jsme se moc neobtěžovali. Když zvedli hlavu, bylo nám fuk, jestli se vzdávají, nebo ne.“

Trest, nebo utajení?

Americká vyšetřovací zpráva z roku 1945 mimo jiné uvádí: „…čtyři němečtí vojáci se vzdali nadporučíku Walshovi… ten je nařídil umístit do železničního vagónu, kde je osobně zastřelil. Vojín Albert C. Pruit… je dorazil svojí puškou. Walsh nařídil oddělit ze zajatců ty, kteří byli identifikováni jako vojáci SS. Ti vpochodovali do ohrazení, byli seřazeni u zdi a na rozkaz nadporučíka Walshe byli americkými vojáky postříleni. Střelba byla vedena z lehkého kulometu, karabiny a jedné pistole nebo samopalu. Takto bylo zabito 17 válečných zajatců, další byli zraněni. Nadporučík Jack Bushyhead, výkonný důstojník roty I, se na tomto jednání spolu s nadporučíkem Walshem podílel a během střelby do vězňů osobně vypálil ze své pistole. Nadporučík Walsh vypověděl, že muži SS byli odděleni, aby byli lépe střeženi. Poté byli zastřeleni, neboť se pohnuli směrem ke strážím. Nicméně, mrtvá těla ležela podél zdi, u níž byli seřazeni. Mrtví leželi podél celé linie zdi, ačkoli nadporučík Walsh prohlásil, že se jeden bok řady pohnul. Mnoho svědků uvedlo, že obecně tomu „rozuměli“ tak, že když byli vězni odděleni, mají být postříleni. Tato fakta odporují obhajobě, podané nadporučíkem Walshem.“

Příslušník roty C, Dan Dougherty, jehož jednotka společně s částí roty L přišla odpoledne po vraždách do Dachau jako výpomoc do strážní služby, vypověděl v roce 2001, že krátce po příchodu do tábora uviděl desítku reportérů, zírajících na hromadu mrtvol. „Tato hromada byla asi metr vysoká a čtyři a půl metru dlouhá. Byli to SS… Jeden desátník z mé roty vytáhl lovecký nůž a jednomu z těl uřízl prst. Chtěl získat prsten SS jako suvenýr.“

Co se to vlastně stalo? Byl to oprávněný zásah, na místě vykonaná spravedlnost, nebo pomsta na většinou nesprávných obětech v pominutí smyslů? Při propagačně i soudně důkladně propraném masakru amerických zajatců u Malméd jednotkami SS během ardenské ofenzívy zahynulo 86 vojáků. Obvinění němečtí vojáci rovněž tvrdili, že ke střelbě došlo proto, že se zajatci pokusili o útěk. Podplukovník Sparks o mnoho desetiletí později prohlásil, že počty zabitých Němců jsou nesmyslně nadsazené. V Dachau bylo podle něj zabito snad padesát strážných, ale daleko pravděpodobněji spíš jen třicet. Podle lékaře divize, plukovníka Buechnera, v Dachau zahynulo celkem 520 zajatců: 40 jich povraždili za dohledu Američanů samotní vězni, 122 mužů zavraždili vojáci, když se vzdávali nebo už vzdali. Dalších 12 postřílel v poledne kulometem vojín Bryant, „Ptačí oko“, u nemocnice. 346 mužů bylo postříleno odpoledne kulomety ve skladu uhlí. Nad rámec celkových čísel spadá 30 Němců padlých v boji v okolí tábora a deset dočasně uprchlých, kteří také dlouho nepřežili.

Vojáci, kteří se na masakru podíleli, byli sice vyšetřováni, ale na popud generála Pattona byl proces zastaven. V době tzv. procesu v Dachau, který tvrdě soudil pachatele, zodpovědné za vraždu amerických zajatců v Ardenách, se obhajoba pod trestem sankce nesměla zmínit o masakru zajatců německých, který se odehrál jen pár desítek metrů od soudní síně. Teprve v roce 1986 vydal penzionovaný plukovník Howard Buechner, bývalý šéflékař 45. divize, dlouho připravovanou knihu Hodina mstitele, kde o masakru otevřeně psal. Prohlásil, že na vraždách se podílelo celkem 19 vojáků. V době vydání knihy žili už jen tři z nich. A teprve v roce 1991 byla odtajněna vyšetřovací zpráva americké armády.

Masakr v Dachau je zastřen nedostatkem informací, protože se jej americká armáda snažila od počátku utajit. K dispozici jsou jen tvrzení z Buechnerovy knihy, Whitakerova vyšetřovací zpráva a několik výpovědí účastníků a svědků událostí, podaných s odstupem mnoha desetiletí. Ty si navíc často odporují, někdy se neshodnou ani na tom, ze které konkrétní situace pochází jednotlivé fotografie. Počty povražděných se ve svědectvích zásadně liší, fotografie dokládají jen skutečnost, že jich bylo opravdu hodně. Jestli jich bylo tolik, kolik tvrdil Buechner, nebo podstatně méně, jak tvrdil Sparks, se už asi nikdy nezjistí. Hromadné hroby se nacházejí někde na území bývalého areálu tábora, některé byly lokalizovány, ale nikdy nedošlo k exhumaci. Nesporné je, že v mnoha případech se američtí vojáci dopustili vražd bezbranných zajatců, z nichž mnozí neměli s chodem tábora a se zvěrstvy, která se tam děla, nic společného. Jejich jednání je z lidského hlediska pochopitelné, tisíce mrtvých a desetitisíce zubožených vězňů pro ně byly dostatečným důvodem. Z hlediska válečného i civilního práva šlo ale jednoznačně o selhání, které se navíc armádní autority snažily zamést pod koberec.

Zdroje:

GOODELL, Stephen - MAHONEY, Kevin A. - MILTON, Sybil: 1945: The Year of Liberation. U.S. Holocaust Memorial Museum, Washington, D. C. 1995.

SACHAR, Abram L.: The Redemption of the Unwanted. St. Martin's/Marek, New York 1983.

https://cs.wikipedia.org/wiki/Masakr_v_Dachau

https://www.youtube.com/watch?v=GeBRWvNPXpA&ab_channel=MilitaryHistory