Článek
Alois Rašín byl jedním z pěti tzv. mužů 28. října, tedy politiků, kteří se toho dne nacházeli na území českých zemí a oficiálně vyhlásili vznik Československa. V roce 1915 byl souzen v tzv. procesu s omladinou a odsouzen k smrti, ale císař Karel I. odsouzené omilostnil. Stal se ministrem financí v provizorním Masarykově kabinetu, vládě Karla Kramáře, a poté i v první vládě Antonína Švehly. Byl spoluautorem, ale především symbolem tvrdých finančních a hospodářských změn: měnové rozluky s Rakouskem a měnové reformy, pozemkové reformy a dalších ekonomických opatření. Jeho politikou byly úspory a deflace, což ekonomicky dopadlo na široké spektrum občanů a Rašín se stal předmětem kritiky nejen levice, ale i navrátivších se legionářů. V závěru roku 1922 plánoval v podstatě levicový prezident Masaryk Rašínovo odvolání.
V říjnu téhož roku se ale rozhodl Rašína zlikvidovat devatenáctiletý dělník Josef Šoupal, radikální anarchokomunista. Podle jeho názoru byl ministr zodpovědný za „kapitalistické vykořisťování země“ a prosazování plutokracie (vlády bohatých). Původně byl Šoupal členem KSČ, ale v červnu 1922 ze strany fakticky vystoupil, když přestal platit členské příspěvky. Strana totiž, přinejmenším oficiálně, nesouhlasila s individuálním násilím. Šoupal byl rozhodnut zlikvidovat i bývalého předsedu vlády, Karla Kramáře, a další politiky. Doba byla taková, opravdoví, nejen verbální anarchisté, byli stále realitou. Roku 1900 byl zastřelen italský král Umberto, a sám Kramář už jednomu vražednému útoku v roce 1919 se štěstím unikl, když se mu atentátníkova kulka zasekla v peněžence a přezce kšand.
Šoupal si pořídil automatickou pistoli Browning a během podzimu cvičil střelbu. Jelikož byl poměrně hloupý, o svých záměrech se podělil s přáteli, kteří se i účastnili jeho střeleckých tréningů– nikdo jej ale nebral vážně.
První pokus podnikl Šoupal 12. prosince. Pod jakousi záminkou přišel na ministerstvo financí a žádal o audienci. To ale samozřejmě nebylo okamžitě možné, Šoupal tedy čekal na chodbě, až ministr vyjde z kanceláře. Když Rašín kolem poledne ministerstvo opustil, aby se doma naobědval, přimotala se k němu neznámá žena, která od ministra také cosi chtěla. Neodbytná dáma se dostala mezi ministra a jeho atentátníka, čímž mu znemožnila konat. Šoupal nicméně poněkud nepochopitelně získal od ministerských úředníků Rašínovu soukromou adresu v Žitné ulici č. 10.
Anarchista zašel k ministrovu bytu, předal služce vizitku a trval na přijetí, ale byl opět odmítnut. Zklamaně se vrátil domů do Německého Brodu, kde se se svým neúspěchem svěřil zedníku Balounovi. Ten se mu sice atentát snažil rozmluvit, ale dalšího nepodnikl nic a smířil se s tím, že ministr možná zemře.
4. ledna 1923 odjel Šoupal opět do Prahy, kde se ubytoval v luxusním hotelu Zlatá Husa na Václavském náměstí. Pokoj si rezervoval na šest dnů, protože nevěděl, kdy Rašína zastihne. O den později přišel v půl osmé ráno opět k ministrovu bytu a čekal. Brzy předjel ministerský řidič s autem, poblíž hlídkoval strážník. Šoupal ale nikomu nápadný nebyl. Rašín vyšel z domu krátce před devátou. Šoupal k němu přistoupil a z pěti kroků jej střelil do zad. Ministr upadl na zem a Šoupal na něj vystřelil ještě jednou, ale minul. Poté se hrdinný anarchista rozeběhl do Příčné ulice, kde se v domě č. 4 snažil schovat ve sklepě.
To už mu ale byli v patách svědci – číšník Švitorský, který z domu vycházel těsně za Rašínem, a několik strážníků. Odhalený Šoupal vyšel ze sklepa s rukama nad hlavou a vzdal se. Dav lidí, kteří se mezitím seběhli, se jej snažil inzultovat, ale strážníci pachatele odvedli na komisařství do Salmovské k výslechu. Rašína převezla sanitka do Podolského sanatoria. Lékaři se shodovali, že jeho stav je beznadějný. Kulka jej zasáhla do jedenáctého obratle a způsobila poranění míchy s úplným ochrnutím dolních končetin a těžkými poruchami střev a močového měchýře. Po čtyřech týdnech došlo u zraněného k infekci mozkomíšního moku, sněti a sepsi. Alois Rašín zemřel na následky atentátu 18. února.
Ministrovi byl vystrojen státní pohřeb. Vyšetřování pak trvalo několik měsíců. Šoupal se snažil z obvinění vykroutit a tvrdil, že ministra nechtěl zabít, ale jen zranit, a že činem chtěl prospět proletariátu. V červnu se při přesunu od soudu do věznice pokusil neúspěšně uprchnout. Soud se nakonec přiklonil na stranu žalobce, který tvrdil, že se jednalo o plánovanou vraždu. Šoupala odsoudil na 18 let těžkého žaláře, zostřeného čtvrtletním půstem a pobytem v temnici každého 5. ledna. Trest smrti nebyl vynesen z důvodu jeho neplnoletosti, bylo mu teprve devatenáct let. Následoval soud se Šoupalovými přáteli, kteří o jeho úmyslu věděli, ale z různých důvodů jej neoznámili.
Šoupal vykonával trest ve Valdicích a omezeně na Borech. By problematickým vězněm, simuloval oněmění, napsal na zeď protestní nápis vlastním lejnem a trest mu byl prodloužen. Roku 1933 se ale uklidnil a na svobodu se dostal v lednu 1942. S nacistickými okupanty kupodivu žádné problémy neměl. Po válce žil v Ústí nad Labem, snažil se opět vstoupit do KSČ a změnil si úředně jméno. Strana jej ovšem jako zdroj potenciálních problémů odmítla, I se jménem to dopadlo trochu jinak, než si představoval. Jeho požadavek, aby byl přejmenován na Ilja Dněprostroj byla silná káva i na stalinisty 50. let. Šoupalovi povolili změnu jména na Ilja Pravda. Neinteligentní fanatik zemřel v Ústí nad Labem v roce 1959.
V reakci na atentát byl přijat připravený zákon na ochranu republiky, umožňující zpřísněný postih politicky motivovaných činů a úmyslů. Tento zákon vylepšila a zneužila po puči v roce 1948 komunistická strana.
Zdroje:
BOROVIČKA, Václav Pavel: Atentáty, které měly změnit svět. Svoboda, Praha 1975.
FRANCEK, Jindřich – ANTL, Miroslav: Zločin a trest v českých dějinách. Rybka, Praha 1999.
PACNER, Karel Osudové okamžiky Československa. Brána, Praha 2012.
