Článek
Jan Kratochvíl se narodil 11. ledna 1889 v Horní Radechové otci Janovi a matce Anně, rozené Pošepné. Absolvoval vyšší reálku v Náchodě, osm semestrů strojního a dva elektrotechnického oboru vysoké školy technické a v roce 1911 se stal inženýrem. Narukoval do první světové války, v Haliči padl do zajetí. V červnu 1916 se přihlásil do československého vojska na Rusi, bojoval u Zborova, Volosanky, Velkých Hájů a Tarnopolu. Absolvoval důstojnickou školu a stal se velitelem 4. roty 2. střeleckého pluku. S ní absolvoval sibiřskou anabázi a do vlasti se vrátil v hodnosti kapitána.
V armádě zůstal, vystřídal několik funkcí. Absolvoval kurs pro vyšší velitele a kurs pro velitele vojskových těles, postupně velel několika praporům a plukům. V únoru 1939 velel pěšímu pluku 9 Karla Havlíčka Borovského v Kremnici na Slovensku, v březnu byl ze zrušené armády propuštěn a vrátil se do protektorátu. Zapojil se do odboje v organizaci Obrana národa, v květnu emigroval do Polska, odkud odjel koncem července posledním transportem do Francie. Tam velel 1. pěšímu pluku československé exilové armády, absolvoval s ním obranné a ústupové boje na řece Grand Morin u Coulommiers a na Loiře u Gien.
Generál Jan Kratochvíl
Po porážce Francie se evakuoval s částí československých vojáků do Velké Británie, kde poté zastával několik štábních funkcí. 15. ledna 1943 se stal velitelem Československé samostatné brigády ve Velké Británii. Již 20. března byl ale poslán do Buzuluku v SSSR, kde převzal velení československého záložního pluku. 25. července jej povýšili do hodnosti brigádního generála se zpětnou účinností ke 28. říjnu 1938. Zúčastnil se bojů o Kyjev, 18. května 1944 se pak stal velitelem 1. československého armádního sboru v SSSR.
Sbor byl 8. září 1944 nasazen do karpatsko-dukelské operace, nepříliš promyšlenému útoku proti dobře opevněným německým postavením v těžkém horském terénu. Navíc plánovaný útok dvou slovenských divizí do týlu Němců se vzhledem k jejich odzbrojení nekonal, což bylo jasné už před zahájením útoku. Jeho úspěšnost tomu tedy odpovídala, postup byl pomalý a ztráty obrovské. Podařilo se prolomit jen první německou linii, přes další se útočníci nedostali. 9. září postupoval sbor podle rozkazu územím, které mělo být podle plánu již obsazeno Rudou armádou. Ale nebylo, obě brigády byly rozbity zastříleným německým dělostřelectvem. Výsledkem byla ztráta 600 mužů a četné dezerce. Bylo třeba najít viníka sovětského nezdaru. Kratochvíl odmítal plýtvat životy typicky sovětským nasazováním vojáků do stále opakovaných útoků na stále stejných směrech. 10. září 1944 jej velitel 1. ukrajinského frontu, sovětský maršál Koněv, jako „neschopného“ protiprávně odvolal. Právo na obsazování pozic v československé armádě totiž měla pouze československá vláda. Koněv nahradil Kratochvíla povolným generálem Ludvíkem Svobodou, velitelem 1. brigády. Tomu nedělalo problém hnát své vojáky na jatka. Československé Ministerstvo národní obrany, exilová vláda a vůči Sovětům submisivní prezident Beneš toto bezprecedentní porušení svých práv nejenže spolkli, ale „uznali důvody Koněvova rozhodnutí“.
Od té doby už československá armáda v SSSR fungovala čistě podle sovětských příkazů. Např. 7. ledna 1945 vzniklo na základě přímého rozkazu sovětské strany Ludvíku Svobodovi, bez souhlasu MNO, vlády nebo prezidenta Beneše, kterým pak již nezbývalo než to schválit, OBZ, obranné zpravodajství. To byla v podstatě přímá filiálka NKVD, většina jeho důstojníků byla členy KSČ. Na rozdíl od jiných rozvědek mělo OBZ složku nejen zpravodajskou, ale i výkonnou, mohlo zadržovat, zatýkat, provádět domovní prohlídky apod. OBZ má na svědomí kromě čistek ideových nepřátel komunistů v armádě i uvěznění a deportace tisíců československých občanů, emigrantů z Ruska nebo Ukrajiny z doby občanské války, ale i tisíců občanů ryze československého původu do koncentračních táborů v SSSR. Proti rozhodnutí Vojenské rady vlády vydávalo OBZ Sovětům i většinu bývalých vojáků slovenské armády, kteří při SNP neopustili kasárna a byli rovněž odsunuti do Gulagu.
Karpatsko-dukelské operaci, plánované na čtyři dni, se podařilo probít koncem října k obcím Nižná Písaná a Kapišová několik kilometrů za průsmykem, a tam operace opět za velkých ztrát v podstatě skončila a jednotky přešly do obrany. Sovětský postup hornatým terénem Slovenska se pak vlekl až do dubna. Části československého sboru pokračovaly v bojích na slovenském území, části byly nasazeny na území Polska u Jasla a u Ostravy.
Kratochvílova manželka Vlasta zahynula v roce 1942 v Osvětimi. Po válce byl „neschopný“ Kratochvíl povýšen na divizního generála a ustanoven velitelem II. sboru v Hradci Králové. Již 2. prosince 1947 byl ale odeslán „ze zdravotních důvodů“ na dovolenou a 1. dubna 1948 poslán do výslužby. Ještě v říjnu jej povýšili na sborového generála ve výslužbě. Zbytek života strávil Kratochvíl v Červeném Kostelci, kde i zemřel 15. března 1975.
Role generála Svobody, o kterém se občas tvrdí, že byl tajným členem KSČ a agentem NKVD, při bolševizaci armády, represích proti bývalým vojákům čs. zahraniční armády a komunistickém puči v roce 1948, je pak samostatnou kapitolou. O tom zase někdy příště.
Zdroje:
HANZLÍK, František: Vojenské obranné zpravodajství v zápasu o politickou moc 1945-1950. Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu, Praha 2003.
