Článek
Ludvík Hlavačka se narodil 16. srpna 1911 ve Starém Městě u Uherského Hradiště. Jeho otec, povoláním obkladač, byl členem sociální demokracie, v roce 1921 přešel do nově založené KSČ. Členy strany byli i Ludvíkovi tři bratři a sestra. Komunistická byla prostě celá rodina. Ludvík se chystal na dráhu obchodníka, ale vzhledem k situaci chudé rodiny se vyučil mechanikem. I tak nemohl dlouho najít práci, problém byl v tom, že se nijak netajil svými radikálními komunistickými názory a žádný kapitalista ve své firmě někoho podobného nepotřeboval. Když se konečně uchytil v karosářské firmě Möller a Vaněk, agitoval mezi dělníky, kteří omezovali práci na úkor politických debat a manifestací. Vyvrcholilo to tím, že dělníci hodili Möllera do hnoje a Vaňka do hoblovaček, a se zaměstnáním byl konec. Hlavačka pak byl po většinu času nezaměstnaný, protože jakmile se zjistilo, že je členem KSČ a co je zač, z každého místa jej zase vyhodili. Byl ovšem členem mládežnické organizace KSČ (Komsomolu) a po přestěhování do Uherského Hradiště se stal významným krajským funkcionářem strany.
Za okupace se zapojil do ilegální činnosti, v roce 1942 se přestěhoval do Vídně. V březnu 1944 jej zatklo Gestapo a v Brně jej odsoudili k trestu smrti. Pokusil se neúspěšně spáchat sebevraždu, poté podal žádost o milost říšskému protektorovi Frickovi. Té bylo na doporučení K. H. Franka vyhověno, trest mu byl zmírněn na deset let. Podle některých zdrojů se v té době Hlavačka stal důvěrníkem Gestapa, to ale není úplně pravděpodobné. Se skupinou dalších vězňů jej potom převezli do Lipska, kde se dočkal osvobození Američany.
Po návratu byl kooptován do aparátu KSČ. Angažoval se opět v mládežnické organizaci, od června působil u vyšetřovací komise retribučního Mimořádného lidového soudu v Uherském Hradišti. Dne 1. listopadu 1945 se stal přednostou bezpečnostního oddělení ZOB v Brně. 1. ledna 1948 byl ZOB sloučen s StB. Během komunistického puče se podílel na zatýkání členů opozičních stran, od 22. března již Hlavačka vedl v hodnosti kapitána správu StB na Uherskohradišťsku. Od 1. ledna 1949 dostal funkci krajského velitele StB v Gottwaldově. Sehrál aktivní roli v potlačování odboje na Zlínsku, dozoroval likvidaci skupin Světlana a Hory Hostýnské. 15. května 1949 byl při zásahu proti skupině Světlana postřelen agentem CIC Antonínem Daňkem, bohužel se vyléčil a následně požadoval trest pro své kolegy, kteří „zbaběle ustoupili“ a pro lékaře, kteří „neposkytli včasnou pomoc“. V červenci 1950 dosáhl hodnosti podplukovníka.
Ludvík Hlavačka na vrcholu moci.
Do konce roku 1950 byl zodpovědný i za chod uherskohradišťské věznice. Mezi léty 1949-1954 v ní bylo z politických důvodů popraveno 16 lidí, 11 jich vyšetřovatelé při výsleších umlátili a dva prostě zastřelili. Vyšetřovatelé, k nimž patřili Alois Čáň, Jan Mareček, Jaroslav Tureček, Vladimír Zavadilík, Karel Govezák nebo Alois Grebeníček, praktikovali v čele s Hlavačkou mučení zadržených jako základní výslechovou metodu. Neviděli na tom nic zvláštního a výslechové metody běžně zaznamenávali do protokolů. Klasikou bylo odpírání spánku, stravy, mučení chladem nebo horkem, bití pěstmi, obuškem nebo železnou tyčí. Zvláště v oblibě měli vyšetřovatelé mučení elektrickým proudem, to byla Hlavačkova specialita. Sám navrhl a ve Svitu Gottwaldov nechal vyrobit kovové vložky do bot, které pod proudem dávaly vyšetřovaným silné elektrické rány. Zvěsti o tom se ale nakonec dostaly na veřejnost a do věznice poté dorazili úředníci Státního soudu, aby věc vyšetřili. Protokoly a záznamy z šetření byly odeslány na Ministersvo vnitra, kde byly ale ihned zabaveny a soudci Horňanskému bylo pod pohrůžkou zatčení zdůrazněno, že o dění ve věznici se nesmí nikdo nic dozvědět.
20. října 1950 byl Hlavačka, osobní přítel Rudolfa Slánského, přeložen do Prahy a jmenován velitelem vznikající Pohraniční stráže, o deset dní později povýšil na plukovníka. 1. ledna 1953 se z něj stal náčelník štábu reorganizované Pohraniční stráže Ministerstva národní bezpečnosti a o měsíc později se stal generálmajorem. V době jeho nástupu do funkce Pohraniční stráž teprve vznikala, a v souladu s doktrínou docházelo k budování hraničních zátarasů, strážních věží, průseků, signálních stěn a minových polí. Na tom měl zásadní podíl Hlavačka, díky němuž byl navíc po celé délce hranic s Rakouskem a SRN vybudován zátaras s elektrickým plotem o napětí 2000-6000 V. Prostě, starého psa novým kouskům nenaučíš, a stará láska nerezaví. Do roku 1989 pak na plotu s vysokým napětím zahynulo 95 lidí, včetně několika pohraničníků. Hlavačka také zavedl dohled nad obyvatelstvem pohraničního pásma, omezení pohybu a přikázal vysídlení některých obcí a samot.
Hlavačkovi podřízení si na něj soustavně stěžovali kvůli nemorálnímu chování, intrikám s cizími manželkami, finančním podvodům a neprofesionalitě. Současně začal být problémem také vysoký počet mrtvých na hranicích. Hlavačkovou pozicí otřásl až pád, soud a poprava jeho kamaráda Rudolfa Slánského v letech 1951-1952. Přesto se vlichotil do přízně ministra obrany Čepičky a prezidenta Gottwalda a ve funkci zůstal. Jelikož problémy kolem něj ale neustaly, byl v roce 1954 odeslán ke studiu na Pohraniční škole Ministerstva vnitra SSSR do Moskvy.
Vrátil se o rok později a stal se z něj náměstek ministra vnitra Lubomíra Štrougala. Při prvních čistkách pachatelů zločinů 50. let jej v prosinci 1956 prokuratura obvinila z „porušování socialistické zákonnosti“, což byl terminus technicus pro mučení a tzv. gestapácké metody. Nestalo se ale nic, postižen nebyl a ve funkci zůstal. Odvolán byl teprve v roce 1962, kdy se stal vedoucím výcvikového střediska Pohraniční stráže v Bruntále. Funkci ovšem nezvládal a po roce postoupil na asistenta na kontrolním oddělení MV, kde přehodnocoval operativní a agenturní svazky. Jeho kariéra začínala pomalu padat. Ještě v září 1965 podal nadřízeným hlášení na vlastního syna, který obdržel dva dopisy od přátel z Anglie. Na konci května 1968 jej poslali s konečnou platností do výslužby.
Ludvík Hlavačka v důchodovém věku.
Až do revoluce pak užíval v ústraní důchodu. Pro normalizační komunisty byli zločinci 50. let personami non grata, o nichž se nemluvilo, ale ani se proti nim nic nepodnikalo. V roce 1994 byl Hlavačka obviněn z trestného činu obecného ohrožení z důvodu smrti lidí, kteří zahynuli na jeho elektrických zátarasech. K soudu se nikdy nedostavil. Teprve v únoru 1997 bylo proti Hlavačkovi, Zavadílkovi a Grebeníčkovi vzneseno obvinění z mučení vězňů v Uherském Hradišti. Hlavačka samozřejmě vše popíral, ale jím podepsané protokoly hovořily jasně. S poukazem na vysoký věk (86 let) a špatný zdravotní stav byl ale nakonec v roce 2001 soudem prohlášen za nezpůsobilého nést trestní odpovědnost. Stejně to dopadlo s Grebeníčkem, jen Zavadilík byl odsouzen ke dvěma letům vězení, ovšem vzhledem k jeho zdravotnímu stavu soud od výkonu trestu nakonec upustil. Zločinec Ludvík Hlavačka, generálmajor StB a nositel Řádu rudé zástavy, zemřel v klidu a v pohodě v září 2005 v LDN v Humpolci ve věku 94 let.
Budova bývalé věznice v Uherském Hradišti chátrá dodnes.
Zdroje:
BÁRTA, Milan: Biografický slovník představitelů ministerstva vnitra v letech 1948-1989: ministři a jejich náměstci. ÚSTR, Praha 2009.
