Článek
Proto jej prý posléze stihla údajná kletba, která se ke koruně váže – že kdo si jí nasadí neoprávněně, do roka zemře. Oba tyto nesmysly se objevily už v Sequensově filmu Atentát z roku 1964, kde Heydricha pro jistotu při soukromé prohlídce klenotů doprovází šéf Abwehru, admirál Canaris. Velmi emotivní je vylíčení této „události“ také v románu Jiřího Šulce Dva proti říši, kde Heydrich s prezidentem Háchou arogantně diskutuje, koruna pro něj znamená jen hromadu zlata a drahokamů a samozřejmě si ji neopomene před mnoha lidmi nasadit na hlavu. Otázkou je, jestli obě legendy nemají starší kořeny, a jestli nevznikly následkem zveřejnění oficiálních fotografií z Heydrichovy vizitace korunovačních klenotů v protektorátním tisku. Tento moritát dosud soustavně připomínají různí publicisté a nadšení vlastenci s poznámkou, že se to sice asi nestalo, že na to tedy nejsou důkazy, ale co když… a na každém šprochu… Je to prostě konfirmační bias, sice rozumem vědí, že se to nestalo, ale ta představa se jim líbí, a tedy připouštějí, že by to bylo hezké, a že by se to tedy stát mohlo. Důkazy, že se něco nestalo, samozřejmě existovat nemohou. Ale mohou existovat – a existují – důkazy, že se něco stalo nějak, a tudíž se to nemohlo stát jinak.
Pro Heydricha koruna neznamenala klenot český, který by toužil potupit, ale říšský, ke kterému měl nepochybně úctu. Heydrich byl samozřejmě zločinec, ale nebyl primitiv a nebyl v žádném případě hlupák. Byla to sice koruna českého krále, ale ten král byl říšským kurfiřtem, který měl pravomoc volit římského krále, české království bylo ve středověku součástí říše a Karel IV., který nechal korunu zhotovit, byl i římským králem a císařem (stejně jako i někteří další čeští králové), tedy pro Heydricha rozhodně Němcem. Svatováclavská koruna navíc potvrzovala Němci prosazovanou tezi o podřízení se českých zemí říši v souladu se svatováclavskou legendou. Karel IV. korunu zasvětil svatému Václavovi, byla tedy majetkem země a jejího patrona, nikoli majetkem krále, kterému byla jen propůjčována pro korunovaci a další výjimečné události.
Z celé prohlídky klenotů, iniciované K. H. Frankem je jednoznačně jasné, jaký měla tato akce účel: nikoli snad jen to, aby si Heydrich a další okupační činovníci korunu prostě prohlédli, nebo nedej bože nasadili, ale aby bylo jejím prostřednictvím dáno jasně a veřejně najevo, jaké je postavení českých zemí v rámci říše. Že prostě jen navazuje na tradiční a moudrou politiku svatého Václava. Jednalo se o akci vrcholně propagandistickou a fotografie z ní, zveřejněné v denním tisku, patří k nejsilnějším dokladům pokoření českých zemí.
Co se „prokletí“ týče, opět se jedná o moderní báchorku. Neexistuje žádné prokletí, které by tvrdilo, že kdo si neoprávněně nasadí korunu na hlavu, zemře. Existuje pouze papežský výnos v tom smyslu, že kdo si korunu nasadí neoprávněně (tj., že se jí nechá korunovat bez řádného nároku a schválení papežem), bude potrestán nejtěžším trestem, tedy exkomunikací z církve. Tak to stanovila listina papeže Klimenta VI. ze dne 6. května 1346. Což Heydrich ostatně nepochybně neřešil, protože z církve vystoupil sám už v roce 1936.
Z Heydrichovy prohlídky korunovačních klenotů existuje oficiální záznam – „Zápis týkající se prohlídky Korunovační komory u kaple sv. Václava v chrámu sv. Víta, která se konala dne 19. listopadu 1941“.Prvními členy okupačního aparátu, kteří klenoty spatřili při předběžné kontrole jejich stavu, byli Frankův sekretář dr. Robert Gies a ing. Anton Zankl z Úřadu říšského protektora, a stalo se tak 13. listopadu 1941. Téhož večera musel protektorátní ministr spravedlnosti Krejčí odevzdat K. H. Frankovi čtyři klíče od korunovační komory, z nichž jeden (č. 1) byl dříve v držení tehdy již zesnulého pražského arcibiskupa Karla kardinála Kašpara a tři (č. 5, 6 a 7)v držení prezidenta Háchy. Klíče č. 2, 3 a 4 měl už od 17. září 1940 v držení Úřad říšského protektora.
Frank jakožto státní sekretář měl obecně se všemi protektory kompetenční třenice, ačkoli v různě tvrdém postupu proti Čechům se v podstatě vždy shodovali. Kompetence státního sekretáře a říšského protektora nebyly vymezeny zcela jasně, což bylo pro politiku třetí říše typické. Hašteřivost mezi různými úřady a jednotlivými úředníky přispívala k jejich lepší kontrole a ovladatelnosti. Frank byl jakožto rodák ze Sudet pro Hitlera nepostradatelný odborník na český prostor, ale protektor byl politický zástupce říše a Adolfa Hitlera. Frank navíc nepatřil ke „starým bojovníkům“ strany, jelikož před okupací nežil v Německu, a byl tedy tvrdým jádrem neustále brán jen jako provinční politik. Frank měl sice pod sebou od 28. dubna 1939 jakožto HSSPF (Höhere SS-und-Polizei-Führer, vyšší velitel SS a policie) v protektorátu veškeré represivní složky, od Gestapa, Kripa, Orpa až po Waffen-SS, ale při jejich nasazení musel plnit rozkazy a respektovat linii jak Himmlera jakožto nejvyššího velitele SS, tak i Heydricha, jako šéfa RSHA nejvyššího velitele bezpečnostní policie, a jako říšského protektora jakožto politického zástupce vůdce a německé říše.
Neurath neopomněl Frankovi při každé příležitosti připomenout, kde je jeho místo – tedy že je říšskému protektorovi podřízen. V podstatě tentýž vztah pak pokračoval se zastupujícími protektory Heydrichem a k Frankově velké nelibosti následně do funkce jmenovaným Daluegem. K Frankovu názoru většinou přihlíželi, ale poslední slovo měli oni. Teprve s pokračujícími Daluegeho zdravotními potížemi a pak s nástupem řádného říšského protektora Wilhelma Fricka v srpnu 1943 došlo k posílení Frankovy pozice, kdy byl povýšen do hodnosti SS-Obergruppenführera a generála policie a jmenován státním ministrem pro Protektorát, a říšskému protektorovi zbyla už skutečně jen politicko-reprezentativní funkce, jakou měl podle Hitlerova názoru vždycky mít.
Heydrich měl původně v úmyslu převzít po prohlídce klenotů všechny klíče kromě jednoho, který chtěl jako vyjádření autonomie protektorátu vrátit Háchovi. Ministr Krejčí ale prohlásil, že v tom případě se státní prezident prohlídky zřejmě nezúčastní, protože podobné gesto bude považovat za „capitis deminutio“ (ztrátu hlavy, tedy potupný symbol ztráty národní identity). To samozřejmě nebylo v zájmu okupantů a Heydrich i Frank nakonec ustoupili. Háchovi se měly vrátit tři klíče, on ovšem musí při oficiálním „státním aktu“vyslovit přesně to, co německá strana navrhuje. O šest dní později, 19. listopadu 1941 ve 12 hodin, pak tedy proběhla prohlídka oficiální, které se zúčastnilo patnáct osob plus fotograf. Nebyl při ní přítomen ani admirál Canaris, jak tvrdí Sequens, ani anonymní esesman, o kterém píše Šulc, a klenoty z korunní komory v rozporu s jeho tvrzením také nevyndávali „úředníci prezidentské kanceláře“.
Klenoty z komory vyjmuli, stejně jako před týdnem, Frankův sekretář dr. Robert Gies a ing. Anton Zankl z Úřadu říšského protektora. Kromě Heydricha a prezidenta Háchy byl přítomen státní sekretář K. H. Frank, ministr spravedlnosti protektorátní vlády JUDr. Jaroslav Krejčí, zástupce Wehrmachtu u Úřadu říšského protektora generálmajor Rudolf Toussaint, státní podtajemník SA-Brigadeführer Kurt von Burgsdorf, velitel SiPo a SD v protektorátu SS-Standartenführer Horst Böhme, velitel protektorátní KriPo a inspektor neuniformované protektorátní policie SS-Obersturmbannführer dr. Friedrich Sowa, Heydrichův adjutant SS-Obersturmbannführer dr. Hans-Achim Ploetz, šéf pražského Gestapa SS-Standartenführer dr. Hans-Ulrich Geschke, zástupce spojovací ústředny NSDAP SA-Standartenführer Gustav Adolf Schulte-Schomburg, jako zástupce svého šéfa kapitán OrPo Gustav Steinhauer, dr. Karel Strnad z prezidentské kanceláře a samozřejmě dr. Robert Gies a ing. Anton Zankl. Oproti původnímu plánu se z pracovních důvodů nedostavil velitel protektorátní OrPo a inspektor protektorátní uniformované policie a četnictva, generál Paul Riege.
Prohlídku předznamenaly připravené oficiální proslovy státního prezidenta Emila Háchy a zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha ve Svatováclavské kapli ve smyslu odevzdání českých zemí pod ochranu říše v duchu odvěké a osvědčené tradice. Oba proslovy měly původ ve Frankově úřadě, jejich autorem byl s největší pravděpodobností dr. Robert Gies. Prezident Hácha pak oficiálně odevzdal čtyři klíče od korunní komory, které měl dosud teoreticky v držení, Heydrichovi, načež ten mu tři z celkových sedmi klíčů vrátil jako „projev důvěry“– ale i „jako závazek“. To byla nepříliš skrytá výhrůžka. Pak byla komora odemčena, následovala prohlídka klenotů, oficiální fotografování a historický výklad ing. Zankla, a klenoty byly poté opět uloženy. Celá událost trvala pouhých 40 minut a byla propagačně využita přesně tak, jak Němci zamýšleli. Nikdo, kromě Zankla a Giese, se klenotů ani nedotkl.
Občas strašidelnou historku o prokletí koruny někdo vyšperkuje už o zcela absurdní tvrzení, že Heydrich korunu nasadil i svému synu Klausovi, a proto jej o dva roky později přejelo auto. Pravda je ovšem jen ta poslední skutečnost. Klaus Heydrich si dne 24. října 1943 hrál s mladším bratrem Heiderem na nádvoří dolního zámku v Panenských Břežanech, kde všechny čtyři děti s matkou žily. Klaus vyjížděl na kole před bránu na silnici, kde nebyl v podstatě žádný provoz, a zase se vracel. Náhle ovšem ze zatáčky vyjelo nákladní auto, řízené Karlem Kašparem, které vezlo fotbalový tým FK Čechie Panenské Břežany ze zápasu v Úžicích. Automobil Klause nejen srazil, ale ještě i přejel a hoch po chvíli zemřel na místě. Řidiče samozřejmě zatklo Gestapo, ale po osmi týdnech vazby jej propustilo, protože usoudilo, že jel přiměřenou rychlostí a nehodu nezavinil. Nátlak Liny Heydrichové na jeho potrestání překvapivě odmítli jak K. H. Frank, tak Heinrich Himmler, který Linu údajně označil za „politizující vdovu“.
Že nehoda nebyla následkem prokletí již víme, protože jednak žádné neexistuje, a jednak by bylo samozřejmě nemyslitelné, aby Heydrich vzal svého syna na velmi dobře zdokumentovanou státně-propagační akci, přístupnou pouze nejvyšším špičkám protektorátní a okupační správy, a tam mu nasazoval korunu na hlavu. O osudu řidiče Karla Kašpara také kolují nejrůznější zvěsti, naznačující, že jej vdova nechala na konci války zavraždit, nebo že zmizel ve víru revoluce jako řidič auta Červeného kříže při cestě do Plzně. Nic z toho se nikdy nepodařilo potvrdit.
A samozřejmě existují další povídačky o tom, že si Heydrich nechal údajně v Berlíně udělat kopie klíčů, aby měl ke korunovačním klenotům přístup. Zde jednak ovšem chybí vysvětlení, proč by si klíče měl nechat dělat v Berlíně, a ne v Praze, a jednak jsme si o kousek výše prokázali, že tři klíče Heydrich obratem vrátil prezidentu Háchovi, takže je k dispozici neměl. Pravda, tři klíče byly v držení Úřadu říšského protektora a současně čtyři po necelých šest dní v trezoru K. H. Franka. Ale představa, že si ty čtyři klíče Heydrich vypůjčil a tajně a úspěšně se plížil do korunní komory, nebo si nechal klenoty vyzvednout jen proto, aby si nasadil korunu, a nikdo si toho nevšiml, je směšná a svědčí o nepochopení Heydrichovy osobnosti, motivací a priorit. Ve filmu HHhH slouží korunovační klenoty dokonce Heydrichovi jako dekorace na stole jakémsi balkóně, kde hovoří k českému lidu, což je již naprosto absurdní nesmysl. Fakta ovšem šiřitelům legend nevadí, legendy jsou nesmrtelné, a čím jsou absurdnější, tím více se líbí.
Zdroje:
HRUŠKA, Emil – GIESOVÁ, Jacqueline: Pravá ruka K. H. Franka. SS-Standartenführer Robert Gies v protektorátu. Epocha, Praha 2019.
ŠMIED, Miroslav – KUTHAN, Jiří: Korunovační řád českých králů. Filozofická fakulta Univerzity Karlovy, Praha 2009.
ŠULC, Jiří: Dva proti říši. Knižní klub, Praha 2007.
