Článek
Není úplně jisté, jestli nápad postavit pro ardenskou ofenzívu v zimě 1944 jednotku, která by, přinejmenším z dálky a v ideálním případě i při blízkém kontaktu, dokázala působit dojmem jednotky americké, pocházel od Otto Skorzenyho. Ten se tím každopádně chlubil, ale jak je zřejmé třeba z případu únosu Mussoliniho, Skorzeny byl především expertem ve využití cizích nápadů, kterými se chlubil jako svými vlastními. Je dost možné, že původní nápad operace pocházel přímo od Hitlera.
Úkolem brigády bylo přiblížit se v rámci operace Greif pokud možno bez boje k mostům přes Másu v Amay, Engis a Huy jihozápadně od Lutychu, a mosty neporušené obsadit. Městečko Huy, respektive místní do vzduchu vyhozený most, již způsobil velké problémy německým jednotkám v roce 1940, kdy u něj uvázla divize SS Totenkopf. Vydáváním se za americkou jednotku měla brigáda sekundárně způsobit mezi skutečnými americkými jednotkami zmatek a nedůvěru.
Plány byly veliké, možnosti ale velmi omezené a času na přípravu se nedostávalo. Jednotka musela být shromážděna, vybavena a vycvičena za pouhých šest týdnů. Skorzeny požadoval 3 300 mužů a příslušnou výzbroj. Armádní velení přislíbilo veškerou podporu.
2 500 mužů brigády se poshánělo, kde se dalo. 1 000 vojáků bylo z armády, 500 z Waffen-SS, 800 z Luftwaffe a 200 z námořnictva. Primárním kritériem byla, samozřejmě kromě bojových schopností a zkušeností, znalost angličtiny, ideálně i amerického přízvuku, slangu a reálií. 25. října obeslalo OKW všechna velitelství na západní frontě požadavkem na zajištění vojáků s příslušnou jazykovou znalostí. Informace se ovšem velice rychle dostala k americké vojenské rozvědce a položila základ budoucí panice.
Brigáda potřebovala americká vozidla, zbraně a uniformy. Požadovala 15 tanků, 20 obrněných aut, 20 samohybných děl, 100 jeepů, 40 motocyklů, 120 náklaďáků a americké a britské uniformy. Třebaže kořistní materiál na frontě samozřejmě leckde byl, shromáždit se jej v patřičném množství nepodařilo. Do výcvikového prostoru Grafenwöhr, kde se brigáda budovala, dorazily pouhé dva Shermany, které byly ovšem v takovém stavu, že se je vůbec nepodařilo nasadit do akce. Místo toho začali Němci improvizovat. Do vizuální podoby amerických stíhačů tanků upravili pět tanků Panther, navařené plechové nástavby dostalo pět samohybných děl StuG III a šest obrněných automobilů. Brigádu ovšem zaplavil příval kořistních sovětských vozidel a výstroje, protože jednotky, u kterých se trofejní výbava objednávala, neměly bližší představu, co a k čemu to má vlastně být.
Podobně to dopadlo s anglicky hovořícími vojáky. Nehledě na to, že Němci proseli v podstatě veškeré své jednotky, našlo se jen deset mužů, kteří mluvili perfektně a ovládali americký přízvuk a slang. 30-40 jich mluvilo anglicky dobře, ale o americkém slangu neměli ponětí, 120-150 jich mluvilo celkem slušně, a dalších asi 200 mělo zkušenost s angličtinou jen ze školy. Mužů se nakonec sešlo o 800 méně, než Skorzeny požadoval. I techniky nebylo dost. Nalezly se jen 4 obrněné průzkumné vozy, 30 jeepů a 15 náklaďáků. Pojízdný byl jediný Sherman, a ani ten do prostoru nasazení nedojel. Zbytek tedy musela pokrýt vozidla německá, natřená olivovou barvou a opatřená bílými hvězdami. Skorzeny do brigády zařadil také rotu SS-Jagdverband Mitte a dvě roty parašutistického praporu SS 600, dva prapory parašutistů Luftwaffe a dostal osádky tanků a dělostřelce od Wehrmachtu.
Po všech těchto Jobových zvěstech Skorzeny přeorganizoval schéma brigády ze tří praporů na dva, a ze 150 vojáků, kteří mluvili nejlépe, vytvořil speciální jednotku, Einheit Stielau. Ta měla proniknout v jeepech jako předvoj za americké linie a zasévat mezi Američany zmatek, a jako jediná byla kompletně vybavená i americkými uniformami a zbraněmi.
Problémem samozřejmě bylo, aby si jednoty brigády nepletli s Američany i vlastní německé jednotky. K tomu byl vypracován celý systém rozpoznávacích znamení. Na zádích maskovaných Pantherů i dalších vozidel byl nastříkaný malý žlutý trojúhelník. Tanky jely s kanóny namířenými doleva na pozici devět hodin; vojáci nosili kolem krku růžové nebo modré šátky, případně si při kontaktu s německými jednotkami sundávali přilby. V noci se prokazovali záblesky baterek s modrým nebo červeným světlem.
Vojáci brigády netušili, co dostanou za úkol, a kolovaly různé pověsti: mělo to být osvobození obklíčeného Dunquerke nebo Lorientu, obsazení Antwerp nebo přepad nejvyššího spojeneckého velitelství v Paříži. Teprve 10. prosince se vyšší důstojníci brigády dozvěděli, o co půjde. Šlo o tři zmíněné mosty přes Másu, ke kterým měla po úspěšném začátku ofenzívy brigáda vyrazit ve třech proudech: Kampfgruppe X, Y a Z.
Když ovšem operace Greif začala, uvázla brigáda okamžitě ve všeobecné dopravní zácpě, kde strávila dva dny. Poté už bylo jasné, že jejích cílů se jí dosáhnout nepodaří, a bude bojovat jako běžná jednotka. Dostala za úkol obsadit městečko Malmédy, ale plány prozradil Američanům jeden dezertér. Útočící brigáda byla odražena, silně pocuchána americkým dělostřelectvem a 28. prosince stažena z boje. Většina jejích vozidel, včetně Pantherů, kamuflovaných jako americké stíhače tanků M10, zůstala na bojišti v Malmédách, Stavelotu a okolí. Sám Skorzeny byl raněn střepinou.
Jeden ze zničených Pantherů Panzerbrigade 150 v Malmédách.
44 mužům Einheit Stielau se podařilo proniknout liniemi a po nějaký čas tam zasévali zmatek a paniku. Kromě osmi se vrátili zpět živí. Dalších 23 Američané po různých formách prozrazení zajali. Prozradili se nejrůznějšími způsoby: jeden požadoval v americkém skladu paliva do svého jeepu petrol, a ne gas. Druhý při konfrontaci vojenskou policií neznal výsledky posledního kola baseballové ligy, což u Američana nepřicházelo v úvahu. Jednotce se ale povedlo rozpoutat v amerických řadách neskutečný zmatek, kdy se Američané podezírali a zatýkali navzájem, Na nějakou dobu byl takhle zadržen i generál Bradley, a v nejvyšším spojeneckém štábu v Paříži nastala panika, protože generál Eisenhower čekal, že mu do dveří každou chvíli vtrhne maskované německé komando. Taková věc Němce samozřejmě ani ve snu nenapadla, a pokud ano, neměli jakoukoli šanci ji provést.
17 ze zajatých vojáků popravili rozezlení Američané jako špióny, protože byli v cizí uniformě. To ovšem nebyla žádná nová praktika, tuto zakázanou formu boje používaly přirozeně všechny strany na všech frontách. Ostatně dodnes to vidíme v leckterém válečném filmu, kde je samozřejmě třeba Američan nebo Sovět v německé uniformě prezentován jako kladný a mazaný hrdina.
Otto Skorzeny a devět důstojníků Panzerbrigade 150 za tento čin nicméně stáli v roce 1947 před americkým soudem v Dachau. Soud ovšem shledal, že nepřípustné je v nepřátelské uniformě bojovat, ale ne se jen maskovat. A k boji v nepřátelských uniformách u jednotky fakticky nedošlo. Ve prospěch obviněných svědčil i bývalý agent britské SOE Yeo Thomas, který potvrdil, že on sám i jeho operativci na území, obsazeném Němci, rovněž používali německé uniformy. Soudní proces nakonec skončil osvobozením obviněných.
Zdroje:
PALLUD, Jean-Paud – PARKER, David – VOLSTAD, Ron: Ardennes, 1944: Peiper and Skorzeny. Osprey Publishing, 1987.
REYNOLDS, Michael: Men of Steel: I SS Panzer Corps: The Ardennes and Eastern Front, 1944-45. Greensleeves Books, 1999.
