Článek
Chudý hoch a obyčejný dělník
Heinrich Jöckel se narodil 10. července 1899 v Offenbachu. Pocházel z nuzných poměrů, ale ve škole prý prospíval dobře. Měl tři sestry, dvě z nich zemřely už v dětském věku. Po ukončení školní docházky se vyučil písmomalířem a natěračem. Stejně jako mnozí jiní členové SS nebo gestapa na jeho hodnostní úrovni, a na rozdíl od vyšších pater úředníků těchto organizací, nebyl žádným intelektuálem.
Po vyučení jej v únoru 1917 čekala vojenská prezenční služba, dokonce u elitního berlínského gardového pluku. S ním prošel boji světové války na západní i východní frontě. Po válce byl demobilizován, vrátil se domů a tak jako mnozí jiní se ocitl bez práce. Tu sehnal teprve o půl roku později. Následujících šest let, do počátku roku 1925, pracoval v různých továrnách a dílnách jako pomocný dělník. Pak si otevřel vlastní malířskou dílnu, oženil se a narodily se mu dvě dcery. Dílnu ovšem musel o čtyři roky později z důvodu krize zavřít a zůstal nezaměstnaným.
Nacionálně socialistická kariéra
Tak jako mnozí jiní, i Jöckel se v době hospodářské krize upnul ke slibům, které národu dávali nacionální socialisté. Slibovali práci, hospodářský vzestup, satisfakci za „neprohranou“ světovou válku a tvrdé kapitulační podmínky. Samozřejmě slibovali také očištění národa od „zhoubného židovského vlivu“ ve všech sférách hospodářství. Pro chudé, nezaměstnané a veterány války to byla rajská hudba, a tím vším Jöckel byl. V roce 1931 vstoupil do NSDAP pod číslem 763 122 a záhy poté byl zaměstnán u pořádkové policie (OrPo, Ordnungspolizei). V roce 1933 vstoupil s číslem 17 710 do všeobecných SS. Jeho další osud je poněkud zamlžený, podle jeho vlastních slov údajně pracoval v koncentračním táboře Oranienburg. 9. listopadu 1935 byl v rámci SS povýšen do důstojnické hodnosti SS-Untersturmführer, 20. dubna 1937 SS-Obersturmführer a 9. listopadu 1938 SS-Hauptsturmführer (kapitán). K 1. prosinci 1938 byl v řadách SS veden jako člen spojařské jednotky Nachrichteneinheit 3. V únoru 1939 pracoval u ochranné policie (SchuPo, Schutzpolizei) v Opavě.
Hlídací pes
V září 1939 byl Jöckel přeložen do Skrochovic na Opavsku jako velitel věznice opavského gestapa. Šlo v podstatě o koncentrační tábor, jednalo se teprve o druhé podobné zařízení na území někdejšího Československa. V bývalém cukrovaru, pozdější škrobárně, zde byli vězněni Poláci a Židé z Horního Slezska, z regionů Těšína a Katovic. Po válce bylo exhumováno několik mrtvol, které jevily známky týrání, měly zlámané kosti, byly zastřeleny do týla, pohřbeny zaživa nebo jim byla setnuta hlava. V prosinci 1939 byli vězni dílem deportováni dál do Sachsenhausenu, dílem propuštěni.
Jöckel se zřejmě na pozici osvědčil. Třebaže neměl ani vzdělání, ani kvalifikaci policejního úředníka, byl přeložen k tajné státní policii do Prahy. Dalšího půl roku pracoval na pražském gestapu v referátu II BM, v jehož gesci bylo potírání pravicových ilegálních organizací. Náplní práce kriminálního tajemníka a SS-Hauptsturmführera Heinricha Jöckela bylo vyšetřování ilegálních letáků a tiskovin.
V červnu 1940 byl vzhledem k jeho zkušenostem pověřen vybudováním policejní dispoziční věznice gestapa v Malé pevnosti Terezín. Toto pověření Jöckelovi dal přímo šéf gestapa v protektorátu, SS-Standartenführer Hans-Ulrich Geschke. Na obou vězeňských pozicích Jöckel překračoval své pravomoce, spoléhal se, že jeho rozkazy a postupy budou nadřízenými dodatečně schváleny.
MPT – od věznice ke koncentráku
Nová věznice v Malé pevnosti měla ulevit policejní věznici na Pankráci, přeplněné skutečnými i domnělými členy odbojových skupin. MPT měla kapacitu asi 1200 vězňů, v případě nutnosti až 2000. V roce 1944 nechal Jöckel přistavět IV. dvůr, který kapacitu zdvojnásobil. Na konci války se pak v MPT tísnilo ve strašných podmínkách asi 6000 vězňů.
Některé zdroje uvádí, že Jöckel byl příslušníkem SD. To je ale omyl, založený na mylné intepretaci fotografií. Úředníci gestapa měli právo tzv. SD-Uniformträger. Jejich služební uniforma byla v podstatě uniformou SD včetně rukávového označení, jakkoli členy SD nebyli. Jiné zdroje tvrdí, že Jöckel velel 1. rotě SS-Wachbataillonu Prag. I toto tvrzení je omylem. Rota v Terezíně sloužila jako strážní jednotka, jejím úkolem byla ostraha perimetru pevnosti, případně strážení pracovních komand vězňů. Měla ale svého velitele a pod Jöckela, úředníka gestapa a velitele věznice, spadala pouze organizačně.
V Terezíně Jöckel žil, tak jako všichni dozorci s rodinami, v Herren Hausu, Panském domě, přímo v areálu pevnosti. Mnohé z manželek dozorců vykonávaly rovněž práci dozorkyň v ženském bloku věznice. S Jöckelem tam žila jeho manželka a dvě dcery, Johanna (1926) a Elfriede (1930). Jöckelova manželka zemřela v roce 1942 na peritonitidu. Rok poté se Jöckel oženil podruhé, tentokrát s Elsou Beferovou, zaměstnankyní kantýny SS v Malé pevnosti. Nedaleko domu nechal Jöckel postavit velký betonový bazén, kde se mezi kolem procházejícími vězni cachtali dozorci i jejich děti. Jöckel byl vězni přezdíván „Pinďa“. Nebylo to kvůli jeho malému vzrůstu – Jöckel byl vysoké postavy – ale proto, že neustále „pindal“. Pindal byla postava z humoristické obrázkové přílohy „Strýc Pindal“ z jedněch pražských novin.
V MPT byla v průběhu války vězněna celá řada jak zcela obyčejných lidí, tak i čelných představitelů odboje nebo prostě jen ideových odpůrců okupace z řad národních elit. Namátkou lze jmenovat spisovatele Otakara Batličku, kardinála Josefa Berana, politiky Miladu Horákovou, Vladimíra Krajinu, Kamila Kroftu nebo Ludwiga Czecha, generály Josefa Bílého, Hugo Vojtu a Františka Bláhu, nebo dvojitého špióna Paula Thümmela, agenta A 54.
Do poloviny roku 1941 byl Jöckel podřízen veliteli pankrácké věznice, poté se ale stal samostatným správcem MPT. Geschke jej údajně pověřil zacházet s vězni „co nejostřeji“. Jöckel se snažil dokonce víc, než bylo nutné, a po válce se hájil tím, že jen plnil rozkazy. Podřízené neustále nabádal k co nejostřejšímu jednání. Podle výpovědí některých bývalých dozorců vydával rozkazy v rozporu s nařízením Heinricha Himmlera, které zakazovalo špatné zacházení s vězni, a které musel každý dozorce podepsat. Jöckel dozorcům vytýkal, že jsou měkcí „jako máslo na slunci“ a vyhrožoval jim, že jim bude muset „přitáhnout uzdu“.
Jöckel osobně se k vězňům choval hrubě od začátku, a ještě horší to bylo v případech, kdy byl opilý – což bylo velmi často. Při osobním styku vězně často fackoval nebo bil pěstí. Od počátku roku 1944 začalo v MPT provádění tzv. Sonderbehandlungu, „zvláštního zacházení“, tedy poprav bez soudu a rozsudku. Většinou se to odehrávalo na základě dálnopisného příkazu gestapa nebo státního sekretáře K. H. Franka. K poslední a největší popravě došlo 2. května 1945. V ten den bylo bez rozsudku zastřeleno 52 osob, většinou členů odboje, ale i bývalých agentů gestapa, kteří přestali být pohodlní. O pouhé tři dny později dozorci i strážní rota SS Malou pevnost opustili.
Jöckel byl tím, kdo určoval dobu vražd, a ve většině případů velel i popravčí četě. Někdy sám k vraždě určil náhodně vybrané osoby jako výstrahu útěkářům. Potenciální adepty útěku, kteří do MPT nově přibyli, nechával Jöckel spoutat a nahé vsadit na samotku. U soudu pak tvrdil, že jednal na základě Himmlerova rozkazu. Na rozkazy a předpisy se ostatně Jöckel vymlouval neustále. Nebyl tím, co si představujeme pod pojmem „fanatický nacista“. Na to neměl duševní kapacity. Byl to jen jednoduchý, až primitivní člověk se sadistickými sklony a tendencí užívat si svou neomezenou moc.
Ke konci války se v MPT rozšířila epidemie břišního i skvrnitého tyfu. Důvodem bylo jednak přetížení kapacity věznice, jednak Jöckelovo osobní rozhodnutí, kdy zakázal vězňům vydávat balíčky s čistým oblečením z domova. Jöckel úmyslně nerespektoval nařízení policejního lékaře gestapa. Zodpovědností velitele byla i špatná úroveň hygieny a úmyslně nedostatečné stravování vězňů. Tyfová epidemie zuřila v Terezíně ještě dlouho po válce, město bylo uzavřené až do června 1946.
Soud a důkazy
Heinrich Jöckel byl po válce dopaden a uvězněn ve svém bývalém působišti, v terezínské Malé pevnosti. Není pochyb, že si od nových dozorců na vlastní kůži vrchovatou měrou užil to, co sám několik let prováděl. Ve vězení si údajně vyrobil několik figurek z chlebové střídky a soustavně si s nimi hrál. Celé hodiny pochodoval po cele a mluvil sám se sebou. První týden měl tendenci při příchodu strážného zvedat pravici a stále se stavěl do vzorného pozoru, kdykoli viděl uniformu. Nechápal, co udělal špatně, nevěděl, proč je obžalovaný a plánoval svou další kariéru u policie. Povýšenecký a nikterak inteligentní Jöckel sám sebe viděl jako přísného, ale spravedlivého velitele, jehož jedinou chybou bylo uposlechnutí rozkazů.
Soudil ho senát Mimořádného lidového soudu v Litoměřicích, kterému předsedal JUDr. Zdeněk Beneš. Nikdo z členů senátu nebyl na žádost obhájce, JUDr. Karla Fasta, bývalým vězněm MPT. V procesu, který místo zákonných tří dnů trval dní deset, nešlo jen o prokázání Jöckelových zločinů a o jeho odsouzení, ale i o dokumentaci zločinů nacismu jako takových. Před senátem osobně vypovídalo 90 svědků, písemná svědectví nepočítaje.
Úředník gestapa Fritz Badelt před soudem vypověděl, že předpisy pro policejní věznice rozhodně zakazovaly špatné zacházení s vězni, a to včetně Židů a Rusů. Každý zaměstnanec gestapa tento výnos podepisoval každý měsíc znovu a znovu. Gestapák vypovídal o tom, že očividně nadměrný počet úmrtí v MPT nebyl nikdy vyšetřován, protože vedoucí řídící služebny gestapa celou věc kryl. Badelt dodal, že velitel věznice neměl právo odepřít nemocnému lékařské vyšetření a že vězni neschopní vazby měli být dokonce propuštěni. Jöckel se hájil tím, že Badelt nezná Himmlerovy doplňky k vězeňskému řádu. Ty ale neznal ani nikdo jiný a nikdy nebyly nalezeny. Jöckel se paradoxně a nepravdivě hájil i tvrzením, že to byl on, kdo musel dozorce mírnit, aby nebyli tak krutí.
Skutečnost byla taková, že se o své vůli a proti všem předpisům rozhodl z jemu svěřené policejní věznice udělat de facto koncentrační tábor. Jediný náznak Jöckelovy „lidskosti“ byl zaznamenán v případě vězněné političky Milady Pixové. Ta pracovala v jeho domácnosti jako hospodyně. Když přišel dálnopisný příkaz k její popravě, Jöckelovi se do toho nechtělo. Nechal tedy zinscenovat divadlo, Pixové oznámil, že bude propuštěna a v kanceláři jí vydali všechny její věci. Na odchodu jí pak jeden z dozorců zezadu zastřelil.
Podle soudních znalců bylo ubytování v MPT nelidské a po zdravotní stránce zcela závadné. Přelidnění cel znamenalo rozšíření infekčních nemocí. Stravování naprosto nedostačovalo a ze zdravých lidí udělalo během několika týdnů podvýživy trosky, které ztratily odolnost vůči nemocem. K nedostatečné výživě se přidávalo úmyslné týrání a těžká fyzická práce. Dozorci vězně často zabili pro maličkosti. Soud doložil případy ubití pěstí, nakopnutí do břicha nebo do hlavy, ubití železnou tyčí, lopatou nebo holí, ušlapání a proražení páteře prudkou vahou těla. Svědci zmínili i několik případů udušení, zasypání, utopení a umrznutí.
Milada Horáková, bývalá vězenkyně MPT, prohlásila u soudu, že „…na Malé pevnosti byla stále nejistota, zda vězeň nebude svévolně utracen“. Celkový počet obětí MPT je odhadován na 2000. To se v kontextu počtu mrtvých v likvidačních táborech může zdát málo, ale je třeba mít na paměti, že se nejednalo ani o exterminační, ani o koncentrační tábor, ale o běžnou policejní věznici.
Trest
Heinrich Jöckel byl odsouzen k trestu smrti provazem, na jeho žádost mu byla dvouhodinová lhůta, daná dekretem pro výkon trestu, o hodinu prodloužena. 25. října 1946 ve 14.15 byl Jöckel na dvoře litoměřické věznice popraven oběšením. Jeho tělo bylo po popravě, spolu s těly ostatních dvaceti pachatelů, odsouzených Mimořádným lidovým soudem v Litoměřicích k trestu smrti, anonymně pohřbeno v jámě kdesi vedle litoměřického hřbitova. Paradoxem je, že na stejném místě dosud spočívají i ostatky některých obětí, které tito pachatelé v Malé pevnosti a v koncentráku v Litoměřicích zavraždili.
Dozorci samozřejmě nemuseli nutně jednat tak, jak po nich chtěl velitel. Theodor Hohaus se po celou dobu choval k vězňům korektně a slušně a v mnoha případech jim pomáhal. V jeho prospěch vypovídali všichni předvolaní svědci a soud jej osvobodil. Z dozorců MPT byli v Litoměřicích souzeni i další. Wihelm Schmidt, Jöckelův zástupce, se dočkal v roce 1946 rozsudku smrti a popravy. V roce 1947, respektive 1948 stejně skončili Albert Neubauer a Rudolf Burian. Jeden z největších sadistů mezi dozorci, Stephan Rojko, byl souzen až v roce 1963 v Rakousku. Soud vynesl verdikt doživotního trestu, propuštěn byl podmínečně v roce 1975. Herbert Mende byl odsouzen MLS Litoměřice v nepřítomnosti ke trestu smrti, ale dopaden nikdy nebyl a v klidu dožil v Německu. Kurt Wachholz byl odhalen až v roce 1968 v rámci nové vlny vyšetřování válečných zločinů, tzv. Akce Mozaika, v NDR. O rok později byl soudem v Lipsku odsouzen k trestu smrti a popraven. Antona Mallotha, řečeného „Schöne Tony“, litoměřickým soudem odsouzeného k trestu smrti v nepřítomnosti, se podařilo potrestat, i když nedostatečně, až s odstupem mnoha desetiletí. V roce 2001 jej německý soud odsoudil na doživotí. Po necelém roce byl dočasně propuštěn ze zdravotních důvodů, ale na svobodě za několik dní zemřel.
Jöckelova starší dcera Johanna, řečená Hana, sice nebyla v MPT zaměstnána jako dozorkyně, nicméně do týrání a šikany vězňů se ráda zapojovala. Podle vzpomínek vězňů často flirtovala se strážnými a měla několik milostných poměrů s jinými dozorci. Údajně zneužívala i některé vězně a měla sadomasochistické sklony. Po válce ji uvěznili a vyšetřovali spolu s otcem, ale rozsudku se nedočkala. Podle některých zdrojů zemřela ve vězení na tuberkulózu, podle jiných byla ubita bývalými vězni, které za války zneužívala. Jöckelova druhá manželka Elsa byla vyšetřována rovněž, ale soud jí pro nedostatek důkazů osvobodil a nakonec se dočkala odsunu do Německa. Tam se dostala i mladší Jöckelova dcera Elfriede, která ale z ničeho obviněna nebyla.
Zdroje:
https://www.moderni-dejiny.cz/clanek/soud-s-vrahem-pindou-velitelem-terezinske-male-pevnosti-heinrichem-jockelem/
