Článek
Rodina potřebuje dům
Někdy po roce 1906 se ze Solnice u Rychnova nad Kněžnou přestěhoval do Liberce mladý židovský budoucí právník Jaroslav Rosenbach. Později zde založil právnickou kancelář. Koncem 30. let provozovaly polovinu ze 71 libereckých právnických kanceláří právě osoby židovského původu. Kromě právní praxe pracoval i jako soudní překladatel z češtiny, němčiny a ruštiny. Za choť pojal Blanku Steinerovou z příbramské právnické rodiny. I manželka se věnovala překladatelství, pro změnu z francouzštiny a angličtiny.
Postupně se jim narodily tři děti, Karel (1923), Heřman (1924) a Anna (1927). Rosenbachovi se očividně dařilo, protože v letech 1931-1932 si s manželkou nechal podle návrhu renomovaného pražského architekta Bertholda Schwarze v Kammerbergstrasse 17 (dnes Bendlova) postavit moderní funkcionalistickou vilu. Stavbu provedla liberecká firma Ernst Schäfer, která měla ve svém portfoliu i stavbu původního hotelu na Ještědu.
Rodina, která patřila mezi libereckou společenskou i intelektuální elitu,si nového domova užívala jen do září roku 1938. Pakbylo při nadcházejícím záboru pohraničí jasné, že Židé, ať už věřící, nebo jen etničtí, to nebudou mít v nové součásti říše jednoduché. V pohraničí nastoupil silný antisemitismus samozřejmě ještě před připojením k říši, a emigrace dosáhla takového rozsahu, že se o ní zmiňovala i liberecká kronika. Rosenbachovým se podařilo odstěhovat se ještě před Mnichovskou dohodou. Jejich cílem byla obec Libníkovice nedaleko Jaroslavovy rodné Solnice. Rodina zde žila až do července 1942.
Další rodina potřebuje dům
V červenci 1939 byl správou advokátní kanceláře Jaroslava Rosenbacha v rámci tzv. arizace pověřen Rudolf Herzog. Rodinná vila dostala rovněž árijskou správu a nastěhoval se do ní říšský komisariát. Ten nechal provést stavební úpravy a vilu rozdělil na dvě samostatné jednotky. V jedné se pak ubytoval jakýsi Johann Schaffer s rodinou, druhou polovinu vily dostal do nájmu Karl Hermann Frank.
Čelný představitel sudetoněmecké irredenty, teď již státní tajemník pro protektorát Čechy a Morava, ale ve vile nikdy nežil. Polovinu vily obývala jeho první manželka Anna se syny Haraldem a Gerhardem, a jako podnájemník zde bydlel v malém služebním bytě i dr. Fritz Köllner. Ten patřil mezi Frankovy blízké rodinné přátele a stranické spolupracovníky. Tento právník a bankovní úředník zastával před válkou zásadní funkce v SHF (Sudetendeutsche Heimatsfront) i později v SdP (Sudetendeutsche Partei), strávil několik týdnů ve vazbě a po volbách v roce 1935 se stal, stejně jako Frank, poslancem parlamentu. V září 1938 uprchl do Německa, kde se angažoval ve vedení SdF, Sudetendeutsche Freikorps. Po záboru pohraničí byl Konradem Henleinem pověřen přípravami na převzetí struktury SdP stranou NSDAP. Stal se poslancem říšského sněmu a na jaře 1939 vystřídal Franka, pověřeného funkcí státního sekretáře nově vzniklého Protektorátu Čechy a Morava, ve funkci Henleinova zástupce.
Brzy se Köllner zamotal do sporu říšských politických ideologů (mj. i Reinharda Heydricha) se sudetoněmeckým pojetím nacionálního socialismu, tzv. spannismem. Sudetským Němcům se oprávněně zdálo, že jejich dominium zaplavují úředníci z říše, kteří nechápou sudetská specifika a potřeby. Výsledkem konfliktu byly soudy se36 sudetoněmeckými politiky, kteří byli vesměs obviněni z homosexuality. Proces otřásl pozicí samotného Henleina, Köllner se jen „dobrovolně“ vzdal pozice vedoucího župního úřadu a následně vedl úřad říšského pověřence práce.
Jako Frankův rodinný přítel se Köllner v době rozpadajícího se Frankova manželství sblížil s jeho ženou. Frank se s ní po dvacetiletém manželství nakonec rozvedl a Anna se obratem v roce 1940 vdala za Köllnera. Zmanželství se narodila dcera Brigitte. I Frank se vzápětí znovu oženil, tentokrát s lékařkou Karolou Blaschek, původem z Mostu, se kterou měl brzy další tři děti: syna Wolfa-Diettricha a dcery Eddu a Holle. Na přátelství obou stranických matadorů to vliv nemělo. Köllner byl v té době již „treuhänderem“, správcem arizované vily, a snažil se jí získat do vlastnictví. V tom mu vydatně napomáhal iFrank. Rosenbachova rodina se z protektorátu bránila nucenému odkoupení domu právními prostředky, ale neměla samozřejmě šanci.
Nepohodlní na východ
Köllner byl v roce 1941 povolán do armády, během služby byl později dvakrát raněn a přišel o palec na pravé ruce. Anna zůstala s dětmi ve vile sama. A co se mezitím dělo s Rosenbachovými? Na jejich osud měl dost možná vliv Köllnerův zájemo vilu a Frankova snaha jeho zájmu vyhovět.25. července 1942 byli Rosenbachovi deportováni transportem „Ez rodina“ z Libníkovic do ghetta Terezín. Jednalo se o zvláštní transport, který byl vypraven pouze pro jejich rodinu. O tři dny později zaslal vládní rada, dr. Kopf, Frankovi přípis, že veškeré „náležitosti“ ohledně vily byly vyřízeny a nic nebrání jejímu „odkoupení“ F. Köllnerem. Dne 13. srpna 1942 pak vila přešla do vlastnictví manželů Köllnerových. Ve světle těchto skutečností se zdá být odůvodněným tvrzení některých badatelů, že primárním motivem holokaustu nebyla nějaká složitá ideologie, ale prachsprostá loupež majetku.
Rosenbachova rodina byla hned 1. září 1942 z Terezína odeslána s tisícičlenným transportem Be do Estonska. Vlak zastavil po čtyřech dnech v Rize, ale místní koncentrační tábor byl přeplněný. Vlak pokračoval dál, další den dorazil do Raasiku. Ještě na nádraží došlo k selekci a asi 800 lidí bylo následně odvezeno autobusy na pláž Kalevi-Liiva. Tam museli odevzdat všechny cennosti, vysvléct se do naha, a poté byli postříleni a zahrabáni do připravených hromadných hrobů. Mezi těmi, kteří byli zavražděni a zahrabáni na pláži, byl JUDr. Jaroslav Rosenbach, jeho žena Blanka a synové Karel a Heřman. Celkově pak bylo v hrobech v písku pohřbeno asi 3000 lidí. Zbylí vězni z transportu, většinou mladé dívky, skončili v nedalekém koncentračním táboře Jägala. Jejich jádru se po zbytek války podařilo držet se pohromadě. Válku nakonec z tohoto transportu přežilo jen 47 žen. Jednou z nich byla i Anna Rosenbachová.
Z tábora do tábora
Bylo jí teprve 15 let a ostatní vězenkyně jí přezdívaly Bejbina. Prošla nechvalně známým „pracovně-výchovným“ táborem v Jägale, střeženým estonským personálem, v němž byly podmínky naprosto katastrofální. Měla to štěstí, že se do tábora dostala až v době, kdy započala jeho likvidace. V prosinci 1942 byly ženy z transportu Be přesunuty do věznice v Tallinu, kde pracovaly v přístavu a jako dělnice při odklízení škod po bombardování i v zemědělství.
Na podzim 1943 čekala ženy cesta do dalšího tábora v Estonsku, Ereda, což byla pobočka kmenového tábora Vaivara. Tábor byl určen především pro vězně židovského původu, a i zde byly podmínky velmi špatné, v táboře mimo jiné zuřila epidemie tyfu. Velitelem Eredy byl SS-Unterscharführer Heinz Drosihn, podle svědků typický mladý esesák bez skrupulí a s jasnými názory. Ty projevoval mimo jiné veřejným bitím vězňů. Nově příchozí mladé ženy z Jägaly měly ale poměrně dobrou pozici. Většinou se jednalo o dívky z vyšších společenských vrstev, které uměly dobře německy, což usnadňovalo komunikaci s dozorci. Kromě Anny Rosenbachové mezi nimi byla i Ingeborg Syltenová, nádherná osmnáctiletá brněnská Židovka s blond vlasy. Třebaže s vilou nesouvisí, její příběh stojí za zmínku. Pro současnost jej znovu objevil dokumentární televizní seriál Zapomenuté transporty.
Krásné dívky si Drosihn ihned všiml a zcela nestandardně se hned u příjmu staral, jestli jí není zima. Mladý poddůstojník SS se naprosto proti pravidlům, zákonům i logice zamiloval do Židovky, a když byla nemocná, navštěvoval jí na marodce. Poplašená slečna nejprve nabídky lepších dek a přídělů jídla navíc odmítala, ale po pár dnech přijala nabídku pozice kuchařky u velitele tábora a nastěhovala se do jeho domu. Její vliv v táboře velice stoupl, ovšem její pověst mezi vězni naopak zprvu velmi poklesla.
Jednoho dne, když Drosihn mlátil bičem vězně, který z hladu ukradl bramboru, k němu Inge přiskočila, bič mu vytrhla a před celým táborem na velitele křičela, co si o tom myslí. Od té doby Drosihn bič už nikdy nepoužil a podmínky vězňů v Eredě se pomalu poněkud zlepšily. Inge měla Heinzovu naprostou důvěru, přístup ke klíčům i zbraním ostrahy. Celý tábor, jak vězni, tak strážní, věděli, co se děje. Žena, která zastávala místo Drosihnovy kuchařky před Inge, Gisela Danzigerová, tvrdila, že po pár týdnech tohoto podivného vztahu si velitel tábora strhal označení SS z uniformy a prohlásil, že už nechce být esesák. „Jako by oba úplně zapomněli, kde vlastně jsou…“
Neskrývaná romance trvala neuvěřitelné tři měsíce. Pak zasáhlo velení mateřského lágru Vaivara, pravděpodobně na základě udání některého z Heinzových kolegů. Při náhlé kontrole v únoru 1944 se zjistilo, že Inge Syltenová žije v překvapivě dobrých podmínkách. Byla bita a vyslýchána. Do tábora byl okamžitě dosazen nový velitel. Drosihn, který při příjezdu kontroly nebyl přítomen, se po chvíli vrátil, ale když zjistil, co se děje, otočil se a zmizel. Po třech dnech zmizela i Inge, které Danzigerová pomohla vyhrabat tunel pod dráty.
Pár měl v plánu utéct přes moře do Švédska, Drosihn byl zkušeným jachtařem. Heinzovi kolegové ale uprchlíky hledali a záhy je také nalezli. Nepodařilo se doložit, jestli je při dopadení zavraždili, nebo jestli Drosihn nejprve zastřelil Inge a pak sebe. Po smrti byli přivezeni zpět do Eredy. Pohřbeni byli na neznámém místě.
V létě 1944 byly zbylé vězenkyně přesunuty do Tallinu a pak lodním transportem do tábora Stutthof v Polsku. Podle jejich svědectví se jednalo o nejhorší tábor, do kterého se kdy dostaly. Naštěstí tam nezůstaly dlouho, většina z nich, včetně Anny, byla v září transportována do ženského tábora poblíž Hamburku, Langenhorn-Ochsenzoll, pobočky tábora Neuengamme, kde byly opět pracovně nasazeny. Oproti Stutthofu jim tento tábor připadal jako „ráj“. Počátkem dubna 1945 pak čekala ženy cesta do tábora Bergen-Belsen. Z ráje se dostaly zase do pekla, tábor byl v rozvratu, nebylo nic k jídlu a vězně decimovala tyfová epidemie. Tábor osvobodila 15. dubna britská armáda, ale téměř polovina bývalých zajatců na tyfus nebo útrapy, způsobené podvýživou a špatnou hygienou, zemřela ještě po osvobození. Anna Rosenbachová měla štěstí, přežila a obdržela status „displaced person“.
Anna se vzápětí po válce neúspěšně snažila najít přeživší příbuzné nebo rodinné známé. Záhy se vrátila do Liberce a asi dva roky žila ve vile, kterou její otec postavil. Nikdo z rodiny ani ze známých se ale nevrátil a Anna se přestěhovala do Prahy. Tam se seznámila se svým budoucím manželem, říšskoněmeckým Židem Beno Braunem. Její nastávající byl údajně velmi movitý, ale arogantní člověk. Vzápětí, v roce 1948, se oba vystěhovali do právě vzniklého Izraele, kde se s Annou v roce 1968 setkaly některé další přeživší z transportu Be. Co si myslela o osudech své rodiny za války bohužel nevíme. Anna Rosenbachová měla zemřít na rakovinu někdy z 70. nebo 80 letech.
Stolperstein Anny Rosenbachové.
Dům nikomu štěstí nepřinesl
A co se dělo s dalšími majiteli a uživateli vily? Karl Hermann Frank, nájemce, který ve vile fyzicky nikdy nebydlel, byl po zajetí Američany v Rokycanech po několika měsících předán československým orgánům, po dlouhých výsleších a procesu odsouzen MLS k trestu smrti a 22. května 1946 veřejně popraven. I Frankova druhá manželka Karola byla po válce zatčena, předána do SSSR a odsouzena na deset let. Její tři děti jí byly odebrány a dány k adopci v SRN. Karoluz internace propustili až v roce 1956, a teprve tehdy se dozvěděla o popravě manžela. Po několik následujících let svoje děti hledala, a nakonec uspěla.
Frankova bývalá první žena Anna se z Liberce na přelomu března a dubna s dcerou prozíravě odstěhovala do Straubingu, kde žil její tchán. Domácnost s ní sdílel i její devatenáctiletý syn z prvního manželství s Frankem, Harald, bývalý voják 1. pancéřové divize SS Leibstandarte Adolf Hitler, který v roce 1945 přišel na frontě o levou nohu. Záhy se k nim připojil i Fritz Köllner, kterého Američané jakožto obyčejného vojáka Wehrmachtu brzy propustili ze zajetí.
K jeho smůle se ale nacházel na československém seznamu válečných zločinců a v březnu 1946 byl ve Straubingu zatčen. O rok později byl vydán do ČSR a v podstatě na poslední chvíli postaven před Mimořádný lidový soud. Dne 3. května 1947 byl Köllner za své aktivity v SdP a SdF, za členství a funkcionářství v nacistických organizacích a překvapivě i za obohacení se na úkor rasově pronásledovaných odsouzen k trestu smrti. Poslední obvinění, týkající se právě „odkoupené“ vily, nebylo v rámci retribuce vůbec typické. Poválečné soudy kořistění na majetku zavražděných Židů nebo popravených odbojářů řešily jen málokdy.
I Köllner měl ale nakonec štěstí. Jen velmi málo hrdelních rozsudků, vynesených během retribucí, nebylo vykonáno. Jeho kauza byla ale řešena těsně před skončením retribucí, jeho žádost o milost, kterou doporučil i soud, se setkala s úspěchem a výkon trestu byl odložen. Köllner žádost o milost odůvodňoval mj. tím, že má tři děti, o které se musí starat – mezi nepočítal i oba starší syny K. H. Franka. Následné posuzování žádosti o milost přineslo další překvapení. Bezpečnostní referent ONV a MNV v Liberci zcela výjimečně a netypicky konstatoval, že po popravě K. H. Franka by popravou Köllnera pozbyla Anna Köllnerová tímto způsobem vlastně oba manžely. V dubnu 1949 byl tak rozsudek změněn na doživotní vězení a v květnu 1955 ještě snížen na 25 let.
Köllner prošel řadou věznic a táborů, včetně obávaného Jáchymovska. Zcela typicky se v nich setkával s bývalými členy protinacistického odboje, odsouzenými po válce komunisty v politických procesech. Najednou byli bývalí protivníci na stejné lodi. Třebaže byl Köllner v posudku během výkonu trestu charakterizován jako „dogmatický německý nacionální socialista, který své názory nezměnil“, někteří z jeho spoluvězňů ale vnímali i druhou stránku jeho osobnosti. Podle politického vězně, později významného geologa Jiřího Krupičky, byla sice Köllnerova minulost naprosto jasným selháním a zradou, jako spoluvězeň ale „plně obstál… ukázal se jako vzorný kamarád, i svými skutky…“
Köllner byl vzápětí po snížení trestu, stejně tak jako drtivá většina retribučních odsouzených, v roce 1955 podmínečně propuštěn a vysídlen do SRN. S největší pravděpodobností, stejně tak jako mnozí další retribuční propuštění, podepsal spolupráci s StB, a stejně tak, jako většina ostatních, jí de facto nikdy nevykonával. Zdá se, že spolupráce byla jakousi podmínkou propuštění odsouzených, ale prsty StB do SRN samozřejmě nesahaly a přislíbená spolupráce byla nevynutitelná. Köllner pracoval ve státní správě, na ministerstvu práce a posléze jako úředník v bavorské vládě. Zároveň se angažoval v Sudetoněmeckém Landsmanšaftu a byl členem a funkcionářem Witikobundu, který sdružoval jakési tvrdé ideologické jádro členů SL. Fritz Köllner zemřel v roce 1986 v Taufkirchen u Mnichova.
Rosenbachova vila se původním majitelům nikdy nevrátila. Není jasné, jestli byla, jak bylo obvyklé, zkonfiskována jako německý majetek, nebo zabrána státem až po Annině emigraci. Byla rozdělena na tři bytové jednotky, které obývali, a dodnes obývají, noví osídlenci pohraničí a jejich potomci. Podobných domů je celé pohraničí plné. Jen málokdy ovšem máme možnost detailně sledovat osudy lidí, kteří je obývali. Vzal je čas a zapomnění.
Příběh rodiny Rosenbachovy byl zrekonstruován na základě výzkumu studentů a vyučujících Katedry historie Fakulty pedagogické a humanitních studií na Technické univerzitě v Liberci. Od roku 2018 jsou v chodníku před vilou pamětní kameny Rosenbachovy rodiny, stolpersteiny.
Zdroje:
KMOCH, Pavel: Jedna vila, mnoho osudů. Přísně tajné, 1/2022.
SLADKÝ, Ondřej: „Místa paměti“. Po stopách bývalých libereckých spoluobčanů. Příběh Anny Rosenbachové a její rodiny. Studie ve sborníku Fontes Nissae, 2017.
