Článek
Vztah římské říše k Židům ustanovil císař Friedrich Barbarossa, který zavedl židovský regál. To znamenalo, že Židé se stali přímými poddanými panovníka, který jim poskytoval ochranu, a oni mu za to platili daň. Koncem 40.let 14. století Karel o římskou korunu teprve usiloval a soupeřil o ní s rodem Wittelsbachů. Potřeboval si tedy naklonit říšská města.
V roce 1348 zasáhla Evropu vlna „černé smrti“, moru. Příčina nebyla známa, a kromě Boží nepřízně ji lidé hledali i v lidském zásahu. Začala se šířit obvinění, že viníky jsou Židé, kteří tráví studně a potraviny a znesvěcují hostie. Epidemie také řádila mezi Židy méně díky jejich hygienickým zásadám a relativní izolovanosti, což bylo podezřelé. Židé byli ovšem i přirozeným cílem, mnozí lidé jim dlužili vysoké finanční částky. Křesťan mohl poskytovat půjčku pouze na křesťanský úrok, tedy do 10 %. Pokud byl zájemce o půjčku ale nespolehlivý a neperspektivní, musel se obrátit na židovské finančníky, kteří ovšem nebyli touto. křesťanskou zásadou omezeni. Výsledkem kombinace těchto příčin byly rozsáhlé pogromy, vyvražďování Židů a loupeže jejich majetků. Podobné akce nebyly zdaleka vždy živelné, ale podněcovala a organizovala je často celá říšská města. Spokojení byli jak ti, kdo hledali viníky pandemie, tak dlužníci, kterým najednou dluhy zmizely. Není věřitel, není problém. A jako bonus si jednotlivci i celá města přišli k majetkům.
V listopadu 1348 došlo k pogromu v Augsburgu. To byl samozřejmě problém, místní měšťané povraždili přímé poddané panovníka. V březnu následujícího roku Karel ale město omilostnil, ovšem zaplacení ztracené daně, kterou měli Židé platit, požadoval od města. Panovník také mohl dát Židy v zástavu za finanční úhradu, což Karel opakovaně udělal. V roce 1349 tak Karel zastavil frankfurtské Židy představitelům města. Když ti si přišli ostříhat ovečku a zabavit židovský majetek, Židé své ghetto raději zapálili a dobrovolně v domech uhořeli.
Téhož roku věnoval Karel tři domy nejbohatších Židů v Norimberku markraběti Ludvíku Braniborskému „…brzy potom, co budou pobiti“. Tady už panovník rovnou amnestoval zločin, ke kterému mělo teprve dojít, čímž jej fakticky povolil. A pokračoval dál: V listopadu pak smlouvou povolil rozrůstajícímu se městu Norimberk zničení židovského ghetta, aby na jeho místě mohl být postaven plánovaný mariánský kostel a tržiště. Dopředu prohlásil, že pokud by při tom náhodou nějací Židé byli vyhnáni nebo zahynuli, případní viníci nebudou podléhat trestu. To přirozeně vyústilo v pogrom, při kterém bylo zavražděno (většinou upáleno) přes 500 lidí a ghetto lehlo popelem. Kostel i tržiště vznikly, na místě bývalého ghetta stojí dnes městské centrum.
Karel IV. (v době zápolení o trůn ještě bez této titulatury) byl pragmatik. Otázka, jestli byl antisemita, neodpovídá středověké mentalitě. Svým způsobem byli antisemity všichni křesťané, protože podle jejich názoru mohli Židé za smrt Ježíše. Navíc Židé nežili podle křesťanských zásad, byli tedy jiní a z hlediska křesťanů byli nevěřící, jelikož nevěřili v jejich trojjediného Boha. Za Židů měl panovník peníze, což bylo samozřejmě důležité. Podporu měst ale potřeboval v dané době ještě víc, než peníze. Osud Židů v podobných případech tedy neřešil, pokud mu přinesly politické výhody.
O skutečnosti, že Karel při těchto rozhodnutích nebyl motivován nenávistí proti Židům, ale čistě politickou potřebou, svědčí fakt, že k podobným excesům docházelo pouze v německých říšských městech, která si panovník potřeboval zavázat. Brutální, cynické..? Z dnešního hlediska jistě, ale který panovník vrcholného středověku jednal „morálněji“.,. V zemích Koruny české, kde měl již vládu jistou, k ničemu podobnému až na výjimky nedocházelo. Takovou výjimkou byl pogrom v Chebu, po kterém ovšem Karel IV. od města nekompromisně vymáhal náhradu škod. V českých zemích bylo pro Karla výhodnější dodržovat letitý úzus držet nad Židy ochrannou ruku a vybírat od nich daně. Pražská města dokonce přijala Židy, vyhnané z Norimberku. V českých zemích navíc mor neřádil zdaleka tak silně, jako v německých zemích, a některé „důvody“ pro pogromy tedy nebyly tak naléhavé.
Zdroje:
BOBKOVÁ, Lenka – BARTLOVÁ, Milena: Velké dějiny zemí Koruny české IV.b 1310–1402. Paseka, Praha 2003.
PĚKNÝ, Tomáš: Historie Židů v Čechách a na Moravě. Sefer, Praha 2001.
