Článek
Seskočil z vejtřasky, dopadl do nehlubokého sněhu a klesl při dopadu na jedno koleno. Sakra, bude mít mokré maskáče. A trochu mrzne… a v noci bude mrznout strašně. Snad to uschne. Starý za ním hodili z korby dva balíky kádéček. Dopadly mu k nohám, sbíral je a protestoval:
„Jakto dvě…? Štyriadvacet je stojka, ne….“
Farkaš se zachechtal: „K***t…dva dny tu budeš, holub.“
No jasně, mazáci přece stojku držet nebudou, když mají k***ta, který to odstojí za ně. Tak to teda asi ne, blbové. Nasrat. Gibáň hodil na zem ještě sekyru, strhl plachtu dolů, aby jim na korbu za jízdy moc nefoukalo, a vejtřaska odjela. Zvuk motoru na lesní cestě pomalu odumřel. Smrad z výfuku se rozplynul ve studeném vzduchu. Jan tam zůstal stát a připadal si jako i***t.
Byl ze sudetského okresního města, bylo mu devatenáct a na vojně u tankového praporu byl přes tři měsíce. Byl prosinec 1983, před sebou měl ještě rok a tři čtvrtě pakárny, teď tu stál, bylo aspoň pět pod nulou, v noci padal teploměr ke dvaceti a měl sloužit čtyřiadvacetihodinovou stojku. Bude sloužit ale osmačtyřicet, protože starým se nechce do zimy.
Ve výcvikovém prostoru probíhaly ostré střelby tankových praporů, okraje střelnic a dopadovek hlídali v bezpečné vzdálenosti záklaďáci, aby tam nezabloudil nikdo, kdo neměl. Jan se rozhlédl kolem. Řídký porost, ne les, ale náletové stromy, hromady hlíny, skrývající sutiny a křoví. Prostor, který kdysi dávno zarostl po záboru vesnice armádou. Sem tam zbytky nějakých kamenných zdí, nebo snad ohrad, nebylo poznat, co tu dřív bylo. Pár metrů odsud oprýskaná kaplička. A kousek od cesty Jan, v maskáčích se zimními humusáky, kanady, v kterých mu byla zima už teď, beranici, kuklošálu, rukavice. Přes prsa samopal bez nábojů, na druhé straně vysílačku, u pasu brašnu se signální pistolí a třemi světlicemi, U nohou dvoje kádéčka, dvakrát čtyři malé konzervy, zatavené v bílém plastu. Lančmít, vepřovka, guláš, paštika. Pořád dokola. Vždycky stejný. Sakra, proč nejsou schopní toho dělat víc, aby člověk nežral denně totéž.
Hlídat nebylo co, do prostoru si z civilů dovolil jít načerno málokdo, zvlášť v době střeleb. Nejdřív oheň. Jan pověsil samopal na větev a vyrazil na dřevo. Nalámal nějaké drobné suché větve, zpod sněhu vyhrabal uschlou trávu a za chvíli už šlehaly skromné plamínky. Ohřál si ruce a šel sbírat dál. V noci bude neskutečná zima. Spacák nemá, spát hlídka stejně nesmí. Kdyby někdo přijel na kontrolu, byl by pr**er. Udělá si u ohně aspoň hnízdo z trávy a větví, aby neležel na zemi, až bude čekat na svítání, a dá si jen dřímotu.
Zvedl ze sněhu sekyru a pustil se do soušek v okolí. Celé odpoledne kácel, sekal a tahal klacky. Byla to hromská práce, ale aspoň se zahřál. Stmívalo se brzy, začalo přituhovat. Jan šel několikrát i kolem zanedbané kapličky. Byla to vlastně jen taková nika, jako bývají zastavení křížové cesty. Měla opadanou omítku, prejzy na střeše byly popraskané, pár jich chybělo. Ale uvnitř byl obraz. Olejomalba Ježíše Krista, s rukou v žehnajícím gestu a s druhou na hořícím srdci. Nezaujala ho. Jan nikdy nebyl pobožný, byl to realista ze Sudet. Jen ho udivilo, že tam obraz ještě je, po všech těch letech, kdy v okolí vládla armáda.
Zásoba dřeva nakonec vypadala, že vydrží do rána. Sešeřilo se, teplota klesala. Jan hodil sekyru na zem, na oheň naskládal hromadu klacků a dvě větší klády, sedl si na podložku z větví a trávy a vybalil kádéčka. Studená večeře bude stačit, řekl si a otevřel paštiku. Bez chleba, paráda. Oheň se rozhořel, Jan bez chuti polykal hmotu z konzervy. Zepředu bylo příjemné teplo, skoro až vedro, záda mu mrzla. Vzpomněl si na samopal, co pověsil na větev. Byl tam, proč by nebyl. Široko daleko nebyla ani noha. Vstal a zbraň hodil na hromadu trávy, kde se povaloval.
Dojedl paštiku a zjistil, že má pořád hlad, a navíc, že je mu čím dál větší zima. Otevřel i lančmít, nakrájel ho na plátky, po jednom je opekl na klacku a horké snědl. Bylo to příjemné, teplé, trochu mu to ulevilo od zimy a navíc zabil dost času. Blížila se půlnoc.
Zrak mu padl na kapličku, osvětlovanou záblesky plamenů. Nevěděl proč, ale zvedl se a došel k ní. Jak se blížil, Kristovy oči vypadaly, že ho po celou cestu sledují, jako by ten, komu patřily, byl živý. Bl**st, řekl si Jan, to přece dělá každý obraz. Zblízka už Kristus živě nevypadal, oči se dívaly dopředu, byly prostě namalované.
Ne že na mě budeš celou noc zírat, řekl obrazu v duchu a vrátil se k ohni. Mrzlo, až praštělo, přihodil na oheň další klacky a klády a lehl si na svoje lůžko. Zkusil spát.
Nespal dlouho, bylo dobře dvacet pod nulou a zezadu mrzl tak, že se vzbudil. Otočil se, aby si nahřál záda, spal zase pár minut. Pak začal pro změnu mrznout zepředu. Zase se otočil, přihodil na oheň další dřevo, usnul. Po čtvrt hodině byl vzhůru zas. Schoulil se u ohně na bobek, v polospánku se průběžně otáčel, rozmrazoval se zepředu, zezadu i z boků. Občas přiložil, zásoba dřeva se tenčila. Tak to šlo až do rána.
Ještě za tmy to vzdal. Chvíli skákal kolem, dělal dřepy, pak několikrát oběhl ohniště. Naložil na oheň zbytek dřeva, otevřel vepřovku a ohřál jí v popelu. Prsty na rukou i nohou měl zmrzlé na kost, nahříval si je nad uhlíky. V kanadách mu za chvíli málem uhořely, ze špiček se nejdřív valila pára, pak už ne. Než mu došlo, že toho tepla je moc, skučel bolestí. Zarazil špičky bot do sněhu, ale chvíli trvalo, než bolest polevila. Pak snědl konzervu, pomalu svítalo. Už neměl dřevo.
Z dálky slyšel řev tankových motorů, pak chvíli ticho, potom střelbu z kanónů. A zase motory. Nezajímalo ho to. Potřeboval dřevo na oheň. Hodil plechovku do ohně, zbytek sádla uvnitř bublal. Sebral sekyru a vydal se zase na dříví. Šel kolem kapličky, Kristus na něj koukal. Jan mu pokynul a popřál dobré ráno. Kristus sledoval, jak míjí kapličku a pouští se dál do porostu pro další klády.
Tahal dřevo celé dopoledne. Zahřál se tím a s východem slunce se i znatelně oteplilo. Ale z noci byl pořád ještě promrzlý na kost. Dvakrát si dal delší pauzu, naložil pořádně oheň, sušil propocené maskáče a nahříval si ruce. Pak si vždycky na chvíli lehl do hnízda, a protože mrzlo už jen málo, vždycky skoro hodinu naspal. A pak šel pro další dřevo. Kristus se občas díval, ale když přišel Jan blíž, viděl jen tahy štětce na dřevěné desce.
V poledne si ohřál guláš, bez nadšení ho snědl a měl toho akorát tak dost. Zvedl vysílačku, zapnul jí (neměl jí na příjem, ale jen na nouzové vysílání v případě nutnosti) a řekl do sluchátka: „Sněžka, Sněžka, zde Vltava 17, slyšíte mě…?“
V éteru po chvíli trochu zachrchlalo, pak uslyšel přiopilý Farkašův hlas: „Čo je, holub?“ za ním bylo slyšet, že na rotě je veselo, starý si udělali příjemný volný den.
„To nemyslíte vážně, že mě tady necháte, že ne? Soudruhu četaři? Je mi zima jako p**se, potřebuju vystřídat, pošlete pro mě vejtřasku,“ řekl Jan jen napůl služebně. Ze sluchátka vysílačky se ozval chechot:
„Jáj, doboha… samozrejme že myslím, súdruh vojín. Máš čo jest? Máš. Máš sekyru? Máš, narob si drevo, urob si vatru. Žiadna vejtraska nebude. A n***r ma, lebo až sa vrátiš, tak sa z toho po**rieš. Snežka končí.“ Za Farkašovým hlasem se ozval řehot ostatních mazáků.
Kokoti, řekl si Jan. Čů**ci čobolský. Ohlédl se po kapličce, Kristus se díval. Ty vole, panebože, ty to vidíš. Až budu starej, nikdy takovej k***t nebudu. Kristus se pořád díval, nebylo znát, co si myslí. Určitě si nemyslel nic, byl to jen obraz. Ale s kým si tady mám povídat, řekl si Jan.
Položil vysílačku do hnízda, pro jistotu si hodil samopal přes rameno (kdyby mi ho nějakej k***t šlohnul, dostanu prokurátora) a obešel ležení v trochu širším okruhu. Narazil na trosky nějakého domu, vytáhl z nich krásný, suchý, asi třímetrový trám. Večer se bude hodit. Když ho nesl na rameni kolem kapličky, Kristus za ním točil oči, jeho ruka mu žehnala. Do pr**le, to je místo, říkal si Jan.
Zbytek odpoledne chodil na dřevo, poslouchal výstřely tanků zpovzdálí, tipoval, který pluk střílí teď, občas se povaloval, občas usnul.
V podvečer otevřel druhé kádéčka a ohřál si guláš. To nejhorší hned, říkal si. Nebylo to dobré, ale bylo to teplé. Voda v láhvi mu dávno došla, zbytek zmrzl. Vytřel sněhem prázdnou konzervu a další sníh si v ní rozpustil. Bylo to hnusné, ale žízeň to zahnalo. Socialistická armáda, k po**ání, napadlo ho.
Hodil okem po kapličce. Neviděl dovnitř, plameny byly nízké. Přihodil na oheň, zvedl se a došel k obrazu. Kristus se zase díval. Udělal krok doprava, Kristus ho sledoval očima. Krok doleva, zase. Blbnu, ty kr**o, řekl si a vrátil se k ohni. Setmělo se, teplota rychle padala, na nebi svítily tisícovky hvězd. Od pusy mu šla pára. Další po***ná noc, napadlo ho.
Položil přes oheň trám, vydrží do půlnoci, pak ho zlomí a zbytek bude hořet do rána. Otevřel druhý lančmít, to zabere čas. Pomalu ho kousek po kousku zase opékal, vychutnával si teplé jídlo. Mrzlo už zase strašně, zase se musel točit k ohni chvíli čelem, chvíli zády. Nakonec se tak nějak nahřál, lehl si a usnul.
Spal jen pár minut, v tom mrazu to prostě nešlo. A navíc měl divný pocit. Pocit, že se na něj někdo dívá. Rozklepaný zimou vyskočil z hnízda. Podíval se ke kapličce, ale neviděl nic, oheň hořel, ale svítil málo. Ohřál si ruce, zvedl se a šel k obrazu. Kristus se zase díval. Ty v**e, nečum, nebo tě sundám, říkal si, nikomu chybět nebudeš.
Kristův nos náhle zplastičtěl. Jako by vystoupil z obrazu. Jan strnul. Díval se, jak obraz skoro neznatelně nabývá živou formu. Oči se dívaly pořád na Jana, pak se stočily trochu doprava, trochu doleva, jako by se rozhlédl. Pak z desky pomalu vystoupila celá jeho tvář. V Janovi se zastavil dech, přestalo se mu kouřit od pusy. Chtěl utéct, ale nemohl.
Z obrazu se po milimetrech vynořila i Kristova žehnající paže. Kynula Janovi ve vstřícném gestu. Lákala ho k sobě. Dlaň a prsty pomalu mávaly směrem k obrazu. Pojď, říkalo to gesto. Pojď. Kristova tvář se usmívala. Pojď.
Jan v sobě zlomil strnulost, skočil dva kroky zpátky, pak se otočil, doběhl k ohni a přihodil na něj náruč drobných větví. Po pár vteřinách vyšlehly plameny a ozářily okolí. Jan stál rozkročený u ohně a přerývaně dýchal. Sáhl po samopalu a doběhl zpátky ke kapličce. Natáhl závěr, vůbec ho nenapadlo, že nemá náboje.
Kristus se na Jana díval. Jeho ruka pořád opakovala ty pohyby. Prsty ho zvaly: pojď. Usmíval se. A pak se pohnuly i jeho rty. Slyšet nebylo nic, ale jasně vyslovovaly: pojď. Pojď. Plameny šlehaly, viděl dobře, plést se nemohl.
Jan zkameněl. Nebyl schopen se pohnout. Nepotřebný samopal u boku pustil, zbraň spadla na zem. Pojď. Pojď. Úsměv. Kynoucí paže a prsty. Pojď.
S úplně prázdnou hlavou sáhl Jan k pasu, vytrhl signální pistoli, postupně do ní nabil všechny tři světlice a vystřelil je k obloze. Pak signálku upustil a zíral na Krista. Pojď.
Za patnáct minut přijela vejtřaska. Mazáci našli Jana, jak stojí před kaplí, zírá na obraz a nereaguje na otázky. Na zemi ležel samopal a signálka, u ohně vysílačka, nikde nikdo nebyl. Naložili ho a odvezli na prapor. Jan zíral do nepřítomna.
Na praporu ho posadili do kanceláře velitele, zabalili do deky, do ruky mu vrazili hrnek horkého čaje. Trvalo skoro hodinu, než zjistil, že na něj velitel praporu mluví. Pomalu rozpoznával slova.
„Co se stalo, soudruhu…? Vojáku… co se vám stalo, člověče?“
„Já nevím, soudruhu majore… nevím.“
„Stalo se něco… zvláštního…?“ zeptal se major podivným tónem.
Jan mlčel. Pak řekl: „Zvláštního… jo, něco… zvláštního.“
Usrkl už studeného čaje. Bylo ticho. Jen hodiny na zdi tikaly. Jan nevěděl, jak to vysvětlit. Ani to vysvětlit neuměl, a neměl sebemenší chuť nic vysvětlovat.
Pak major řekl: „Viděl jste ho, že ano.“
Jan k němu konečně a poprvé zvedl oči. „Koho… jsem viděl…?“
„Jeho. Ježíše Krista,“ řekl potichu major.
„No… viděl, je tam na obraze, přece…“ začal pomalu Jan.
Major vstal, pomalu zvedl ruku a prsty udělal vstřícné gesto. Pojď. Janovi vypadl hrnek z rukou, čaj se rozstříkl po podlaze.
Pojď, řekl téměř neslyšně major. Jan beze slova přikývl.
Majorova tvář byla nehybná, nebylo vidět, co si myslí. Jan zabořil hlavu do dlaní a rozplakal se.
Ještě ten večer ho odvezli do nemocnice. Strávil v ní tři týdny a po propuštění byl přeložen do jiné posádky. Ke kapličce se už nikdy nevrátil. Ale když mi to po 33 letech vyprávěl, třásl se pořád stejně, jako ten mladý kluk, kterým byl tenkrát, a tekly mu pořád stejné slzy.
