Článek
Punk – import do socialismu
Import punku do Československa měl, jako import čehokoliv, poněkud zpoždění, to ale nebylo nijak velké. První skupinou hrající covery zahraničních punkových skupin s českými texty byli v roce 1979 Extempore. Zpočátku se jednalo pouze o import hudebního stylu, navíc mnohdy nepřiznaného jako punk, bez módy či politických názorů. Tyto další vlivy se prosazovaly teprve postupně. Pro první punkery se jednalo především o zábavu. „Ale vlastně my jsme nikdy nenadávali na to, že nemáme prachy, na to že se nikam nemůžeme dostat, my jsme si vlastně hledali cestu, jak se zabavit i v tom světě, kde nebyla zábava“.1
Československý punk přebral od svých britských a amerických vzorů mnohé, ale adaptoval to na podmínky, ve kterých vznikal a následně žil. „Celá hudební (ale v podstatě celá punková, pozn. aut.) scéna je především městskou kulturou. Velké město poskytuje potřebnou anonymitu, kterou venkov ani menší města nemohou nabídnout. Komunikačními centry byly hospody. V lokálních se scházela místní pospolitost, v centrálních se komunikovalo s lidmi z jiných čtvrtí.“2
Protest byl samozřejmě základ, protest vyjadřovalo už to, že člověk vypadal jinak než ostatní a byl si vědom své odlišnosti a následků, které to neustále přinášelo. Odpor proti establishmentu byl druhým „ideovým“ sloupem punku, ale ze západního odporu proti kapitalismu se v podmínkách reálného socialismu zvrtl v odpor proti socialistickému systému a způsobu života. Zdánlivě tedy došlo k totálnímu přepólování z levicového odporu proti pravicovému systému v odpor, který by měl být zákonitě pravicový, protože byl namířen proti systému levicovému. Podle mého názoru ale rozdíl tak velký nebyl, protože na socialistickém systému Československa 80. let toho mnoho levicového nebylo. Byl to spíš, stejně jako na „západě“, odpor dělnické, studentské, nebo mnohdy nelegálně nezaměstnané mládeže proti establishmentu, v tomto případě proti systému státního kolektivistického kapitalismu, který vlastně potlačoval individualitu člověka mnohem více, než to v té době činil kapitalismus západní.
Těžko tedy o československém punku prohlásit, jestli byl pravicový, nebo levicový. Sami jeho aktéři si tuto skutečnost nebyli příliš schopni ujasnit. Někteří, následující západní vzory, viděli sami sebe jako levičáky, ale naráželi přitom na skutečnost, že – přinejmenším titulárně – protestují proti levicové společnosti. Jiní si z této skutečnosti vyvodili, že jsou tedy zřejmě pravičáky, třebaže ve skutečnosti jejich názory nijak pravicové nebyly. V československém punku se navíc mísily názory nejrůznější, jak extrémně marxistické, obviňující systém z glajchšaltování socialismu, tak i extrémně pravicové, mnohdy rasistické, reprezentované nazi-punks a některými – v té době nemnoha – bez problému mezi punkery koexistujícími prvními skinheady.
Podobný byl i odpor proti měšťácké společnosti, třebaže měšťáctví socialismu s jeho víkendy na chatách a systémem známých, fuškařů a protekce se od měšťáctví západního navenek odlišovalo. Snaha provokovat a upozornit na sebe měla samozřejmě své limity, dané podmínkami. Punker, žijící v socialistické represivní policejní (a měšťácké) společnosti musel volit úroveň této snahy. Provokovat a upozorňovat na sebe bylo samozřejmě možné, ale následkem byly časté perlustrace a represe ze strany VB a dalších ramen státu. Pokud člověk nechtěl mít zbytečné problémy, musel dobře uvážit míru provokace, která byla v dané době ještě únosná, a kterou byly represivní složky občas ochotny přehlédnout. Pokud tak nečinil, dostával se vědomě do pozice přinejmenším ideového nepřítele systému.
Na druhou stranu je třeba říci, že přes jednoznačně nepřátelský postoj ke zřízení se punkeři téměř nepouštěli do cílených konfliktů se státní mocí. Jejich způsobem protestu byla spíš pasivní resistence prostřednictvím vlastní existence a vzhledem a oblečením vyjádřeného nezájmu o oficiální linii a vnucovaný způsob myšlení. Vrcholem politického postoje, alespoň podle mých zkušeností, bylo několik punkerů, nesoucích na jedné z prvních demonstrací v listopadu 1989 transparent s textem „Pankáči jdou s vámi“.
Opovržení společností se v socialistickém Československu projevovalo snad ještě víc, než na „západě“. Pokud byl londýnský punker předmětem vcelku bezzubého opovržení měšťáků, nijak zvlášť ho to trápit nemuselo, ba naopak. Jestliže byl punk na západě nejen hudba a životní názor, ale i móda a lokální kolorit, v Československu to nebyl kolorit, ale objekt represe. Měšťácká společnost se nemusela rozhořčovat planě, mohla vyjadřovat – a také vyjadřovala – své pohoršení před státními orgány, které následně rády konaly. Pokud byl punk i v Československu móda, pak byl módou pouze pro ty odvážnější. „Punkové komunity se objevovaly hlavně v Praze a velkých městech - v Plzni, Ostravě a také v Severních Čechách. Šlo tedy o místa, kde se kumulovaly problémy se špatným životním prostředím, nebo tam, kde obrovská sídliště znásobovala pocit odcizení“.3
Mnohým proto stačilo vyjádřit svou neochotu být součástí této společnosti alespoň v poněkud uhlazenější formě: návštěvou zřídkavých koncertů, nebo oblečením a úpravou vlasů, nevyjadřujícím nositelovy názory vysloveně „natvrdo“ a umožňujícím jejich výklad třeba jen jako špatnou práci holiče, nebo nedostatečné hygienické návyky a nedostatek prostředků na „slušné“ oblečení. Mezi takové punkery patřili především studenti, kteří si – nehledě na své názory – museli dobře rozmyslet, jakou měrou lze stát a profesory dráždit, pokud chtějí dostudovat. Takovíto „víkendoví punkeři“ si mnohdy barvili vlasy na veřejných záchodcích až večer cestou na koncert nebo do hospody a před příchodem domů si je zase myli, aby nedráždili rodiče. Vyholit si půl hlavy už znamenalo riskovat silnou nevoli okolí, především živitelů a pedagogů, a vyžadovalo to odhodlání. Dobře to vyjadřoval text kapely Visací zámek:
„Zabralo vám pěknou chvíli
než jste se doma vystrojili
k ránu zase hodný kluci
do skříně dáte revoluci“.4
V Československu ale existovalo i „tvrdé jádro“. Byli to buď ti, kteří již byli ze škol vyhozeni, nebo pak především mladí lidé dělnických profesí, většinou na takových místech, o které nikdo příliš nestál a ze kterých nebylo snadné je vyhodit – nebo kterým to bylo jedno. Stejně tak to byli lidé, zaměstnaní jen prostřednictvím fiktivního razítka v občanském průkazu, a mnohdy ani tak ne. Takoví punkeři v podstatě neměli co ztratit a mohli své názory vyjadřovat bez ohledu na následné represe. Dlužno říci, že mezi těmito lidmi bylo i značné množství pravidelných konzumentů drog, kteří se svým osudem rovněž nijak zvlášť nezabývali. Drogy v té době představovalo hlavně čichání těkavých látek, jakými byl klasický toluen, trichloretylen a perchloretylen, nebo různá ředidla, a také nitrožilní aplikace některých upravených léků, jako např. Alnagonu nebo Solutanu. Drogová scéna ale nebyla svázána pouze s punkem, ve stejné, nebo snad i větší míře, provázela underground.
Punková hudba v ČSSR
Jak jsem již předeslal, vzhledem k podmínkám, jaké v socialistickém Československu panovaly, se punk v ČSSR projevoval především prostřednictvím hudby, respektive často zakazovaných koncertů a amatérsky vznikajících nahrávek. Kapely hrály jak převzatý, tak čím dál tím častěji i původní repertoár.
Zpočátku byly vznikající kapely jen jaksi „polopunkové“, přejímaly z punku některé hudební prvky, ale samy svou hudbu mnohdy ani punkem nenazývaly. To ostatně nebylo ani dost dobře možné, protože punk jako hnutí ani jako hudba nebyl v podmínkách socialismu ničím povoleným. Celou situaci dále komplikovalo to, že v jisté době strčil režim – ale i faktická situace – do jednoho pytle kapely punkové i novovlnné, o čemž bude ještě řeč. Mezi punkové kapely tak byly zařazovány třeba novovlnné či rokenrolové skupiny jako Jasná páka, Laura a její tygři nebo dokonce Pražský výběr, který měl jazzrockové kořeny. Mnoho těchto kapel punkem skutečně v nějaké míře ovlivněno bylo, ale nazývat je vysloveně punkovými je diskutabilní. Pravdou je, že odlišit a pojmenovat punkové vlivy nebylo a není jednoduché, a mnoho kapel, které punkově nemyslely a nehrály, do jisté míry punkové prvky přejalo a punkeři se zařadili mezi jejich fanoušky. Především s novou vlnou prorůstal punk poměrně často. Ostatně i kapely, o kterých se dá říci, že punkové byly, hrály v širokém stylovém spektru a naprosto nelze srovnávat třeba hudbu Visacího zámku a HNF. Z hudebních skupin, které se daly v socialistickém Československu zařadit do škatulky punk, nezmíním zdaleka všechny, a podrobněji popíši jen některé významnější. Jejich pořadí nemá žádný význam z hlediska důležitosti nebo časové posloupnosti a je čistě náhodné.
Určitě je třeba zmínit Visací zámek, který je dnes v očích veřejnosti asi jedinou známější punkovou kapelou, vzniklou za totality a hrající dodnes, a který se stal v podstatě legendou. Kapelu založili v roce 1982 studenti stavební fakulty ČVUT s poměrně velkým humbukem. Dlouhou dobu mezi známými rozhlašovali, že Visací zámek je nejlepší punková kapela v ČSSR, a teprve poté kapelu skutečně založili. Zpočátku opravdu hrát neuměli, což je na nejstarších nahrávkách jasně patrné. Hudební filozofie skupiny byla namíchána z anarchopacifismu, nihilismu a postmodernismu, v textech se projevoval odpor k armádě5 a mnoho dadaistických prvků. Vzhledem k tomu, že zpěvák a frontman skupiny, Jan „Hony“ Haubert měl vždy zálibu v poezii, kapela často zhudebňovala texty např. Christiana Morgensterna6 nebo Jiřího Žáčka.7 Visací zámek nikdy nebyl ortodoxní punkovou kapelou s politickým nábojem a punk pro jeho členy vždycky znamenal spíš svobodu a možnost žít si život po svém. Politický protest, dá-li se to tak říci, byl u kapely vyjádřen spíš formou protestu proti nesvobodě:
A my si hrajem na proroky
Přestože už dlouhý roky
Není nikde ani náznak
Že by se snad blížil zázrak…8
U Visacího zámku, přes časté vážné filozofické exkurzy nebo přes texty, řešící cynickým a snad až brutálním způsobem otázky partnerských vztahů,9 šlo ale i o zábavu. Nikoli o estrádu, ale o možnost bavit se tak, jak to kapele i jejím posluchačům vyhovovalo.10 V porevoluční době se Visací zámek neztratil. Naopak, jeho členové si uvědomili, že hudbou se dá i docela dobře živit. Kapela vydala poměrně velké množství desek a několika téměř popovými hity pronikla i do komerčních rádií a všeobecného povědomí.11 Visací zámek je dodnes vnímán jako punková kapela, ale její punk byl vždy svébytný a její image je do značné míry vlastním dílem kapely.12
Podobně tomu bylo s kapelou Tři sestry, oficiálně vzniklé v roce 1985. Třebaže původně vyšla z kombinace punkového a hospodského prostředí a punkeři vždy patřili mezi její posluchače, její hudba nikdy vysloveně punková nebyla. V kapele byl od počátku, kromě klasické sestavy, netradičně obsazen akordeon a housle a hudba skupiny nebyla nikdy politicky angažovaná. Je spíše charakteristická – alespoň ve svých počátcích – stejně jako u Visacího zámku nihilismem a pohledem v duchu hesla No future, ale současně i glorifikací alkoholu, hospod a radosti z prostého života. První album vydala kapela, stejně jako všechny ostatní, až po revoluci,13 a o tom lze ještě do jisté míry prohlásit, že je punkové – když už ne zvukově, tedy alespoň názorem. Následně začala skupina chrlit množství dalších a dalších desek, které už nebyly punkové, ale spíše pubrockové, nebo prostě bigbeatové. Tento posun v hudební a životní filozofii se odrazil v četných výměnách jednotlivých hudebníků. Stejně jako Visací zámek – a snad ještě v daleko větší míře – si Tři sestry uvědomily podnikatelský potenciál populární kapely, začaly objíždět nejrůznější festivaly a nahrávat téměř popové písně, které prorazily do rádií.14 Dnes vlastní kapela několik restaurací a produkční agenturu. Na posunu zvuku i názoru má nepochybně značný podíl zpěvák a kapelník, František „Lou Fanánek Hagen“ Moravec, který svého času pracoval v reklamní agentuře a nikdy mu nedělalo problém psát texty pro reklamní jingly, popové zpěváky, muzikály, nebo třeba pro písně o Šmoulech. Dlužno dodat, že Moravec není žádný frustrovaný proletář, ale je, stejně jako třeba všichni členové Visacího zámku, vzděláním inženýr.15
Jasná páka vznikla v roce 1981 a hrála zpočátku v jakémsi pubrockovém stylu, založeném na ostrých, ale nepříliš dobře ovládaných kytarách, špatné výslovnosti zpěváka Dády Albrechta a uječených dívčích sborech, které se často nedokázaly trefit do noty. V kapele začínal jako bubeník mj. i pozdější frontman skupiny Lucie, David Koller. Jasná páka nebyla punkovou kapelou, spíše je zařaditelná do nové vlny jako takové, jejíž byl punk pouze jedním ze směrů. Punkeři nicméně Jasnou páku vždy poslouchali a kapela se pogujícímu publiku nikdy nebránila.
Po roce 1984, který přinesl kapele zákaz činnosti, postavil na jejích troskách kytarista Michal Ambrož skupinu Hudba Praha, která byla personálně značně obměněná. Dál sice hrála některé původní věci Jasné páky, ale nová tvorba byla podstatně uhlazenější, lépe zahraná a propracovanější. Stylově se kapela posunula od pub-punku k bigbeatu, místy až k folkrocku a popu. Agrese Jasné páky zmizela. Hudba Praha vsadila na melodičnost, instrumentální kvalitu a dobře vystavěné melancholické texty. Přes nejrůznější peripetie si kapela získala už za socialismu velkou popularitu a v různě pozměněných sestavách a po několika fatálních rozchodech přestávkách hraje dodnes – i když jen nárazově, jelikož její hlavní duch, Michal Ambrož, před dvěma lety zemřel. Punk u ní už publikum ale dávno neočekává a většinou o punkových kořenech kapely ani neví. Jasná páka byla resuscitována roku 2008, kdy lehkou změnou sestavy na koncertech Hudby Praha opět došlo na „starý pecky“, a obě kapely od té doby hrají většinou společně.16
HNF (Hrdinové nové fronty) byla kapela, která na rozdíl od všech tří výše uvedených nepocházela z Prahy, ale z Jihlavy. Vznikla v roce 1985 a oproti pětičlennému Visacímu zámku a mnohačlenným Třem sestrám nebo Jasné páce ji tvořili pouze tři muzikanti. Na rozdíl od jiných začínajících kapel byli HNF instrumentálně na výši, a i po stránce textové nastavili většinou vysokou laťku. Mnoho písní skupiny je silně protiválečných, ale ne v tom naivně deklarativním duchu, v jakém se nesly protiválečné songy na Festivalu politické písně v Sokolově. Skupina, respektive kytarista a výhradní skladatel a textař Petr Štěpán, dokázal v geniální zkratce popsat hrůzy války:
…válka se blíží, a byla tu stále
válečnej rachot, já slyšel jsem jak dupou
obyčejní hrdinové…17
Vrcholem jejich tvorby je pásmo „Válečný území“, vydané načerno jako demokazeta. Ač měla kapela nesčetné problémy se státní mocí a téměř všechny její koncerty se konaly bez povolení, nebyla programově zaměřená proti systému. Její filozofie byla silně antimilitaristická a sociální, frustrovaná a útočná, a tedy vlastně klasicky punková:
A je to stejný každý den že jsem z lidí znechucen
na hlavě mám bodliny to je taky jediný
Dokola se točí svět není čemu závidět
vzpoura která útočí a lidi to vytočí je
Provokace…18
Stejně jako mnohé další punkové kapely socialistické doby se HNF zabývali otázkami, které bychom dnes nazvali ekologickými. V té době to bylo ale pouze zoufalství ze zničeného životního prostředí a podmínek, v nichž jsme všichni žili, aniž jsme měli možnost s tím něco dělat:
Jedy ve vzduchu z chemický továrny, jedy co nám těla sežerou
Komíny valí dál zárodky, embrya, na našich tělech zrůdy vyvstanou
Stali jsme se nosiči jedový nákazy, chtěli jsme chemií dobýt svět
Nemáme sílu na to jí zkrotit, ona nám pokoří super věk…19
HNF ovšem nebyl vlastní ideologický anarchopunk, který zbožšťuje sám sebe a svoje hesla, a v rámci následování kodifikovaného názoru vlastně nutí lidi dělat něco, co necítí a co by sami od sebe nedělali:
My nejsme ti co vykřikujou anarchie anarchie
punk to přece není žádnej náboženskej kult
Co vám dává total chaos po ulicích demolice
vysedávat po hospodách dokáže i vůl…20
Toto odmítání politizace a ideologizace punku ale přineslo skupině odsudky ze strany právě takových ideologických punkerů, především zpětně v době, kdy skupina už nehrála. Druhým důvodem odsudků byl jistý příklon kapely k vznikajícímu hnutí skinheads, zjevný třeba v písních Skinheadská noc nebo Dohola oi oi, nebo v přezdívce bubeníka Pavla Štěpána – „Naci“. V dané době nebylo ale toto prolínání názorů ničím zvláštním, a ještě se k němu vrátím. Třetím zdrojem odsudků – ale i lítosti – se stal konec skupiny v roce 1988. Celá kapela usoudila, že se myšlenkově a hudebně posunula a přestala hrát punk. Přejmenovala se na „XIII. století“, přibrala klávesy, začala hrát gothic rock a jako skupina je činná dodnes. Za necelé čtyři roky svého punkového období se ale stala jedním z vrcholů československé punkové scény.
K dalším vzpomenutí hodným kapelám patřili např. pražští S. P. S. (Snížená pracovní schopnost, ale také Speciální pohlavní styk), Plexis nebo Modrý tanky, příbramští E!E, tepličtí FPB (Fourth price band) a Šanov, liberečtí Hubert Macháně, strakoničtí Telex, dále Našrot, Do řady!, NVÚ (Nepřichází v úvahu), ZNC (Znouzectnost), ABH (A bude hůř), Rádio Most, Požár mlýna, nebo slovenské kapely Zóna A, Slobodná Európa nebo Konflikt. Rozsah tohoto článku mi bohužel nedovoluje zabývat se jimi detailně, ale všechny z nich byly pro československou punkovou scénu významné a některé z nich dodnes fungují.
Uvedl jsem, že jak kapely, tak samozřejmě i punkeři jako individua se většinou nestavěli do očividné politické opozice vůči režimu, pokud jako opozici nebereme ignoraci oficiální propagandy, vůli žít si po svém a hrát a poslouchat muziku, kterou člověk chce. Tento postoj by se snad dal charakterizovat textem slovenské kapely Konflikt:
„Ale ja som zostal sebou, nedal som sa strhnúť dobou, nepredám svoj život,
vybral som si ťažšiu cestu, plával som vždy proti prúdu, punkrock je môj život…“21
Vyskytly se ale řídké výjimky, které byly, dá se říci, skutečně politicky angažované, velmi otevřené a pro kapely a jejich možnost hrát poměrně nebezpečné. Fakt ale je, že tyto „drzosti“ se většinou datují až do doby, kdy měl režim pomalu už úplně jiné starosti než kontrolovat každý koncert závadové mládeže. V roce 1987 tak vznikla píseň příbramských E!E, Míša, která reflektovala pocity z dlouho očekávané návštěvy generálního tajemníka KSSS Gorbačova v Československu a z nulového reformního vlivu, který tato návštěva měla na ustálené vody československého reálného socialismu:
„Každá země, kde se moc mluví o svobodě je podezřelá, tam, kde se furt musí vyřvávat: „My jsme národ, my jsme národ svobodnejch lidí“, tam se chce mermomocí schovat fakt, že se svobodou je to tam pod psa!
Hopsa hejsa pryč jsou můry, co nám nedávaly spát,
schváleni jsme byli shůry, Míša je náš kama kama kama kamarád.
Teď jsme zase pevně v sedle, kdo by nám chtěl židle brát,
ten je vedle jak ta jedle, Míša je náš kama kama kama kamarád.
Můžeš nadál směle křičet, my jsme národ, my jsme stát,
chartu pošlem do prdele, Míša je náš kama kama kama kamarád.“22
Ještě dále šli pražští S. P. S. v písni z roku 1989, která reagovala na tzv. Palachův týden z ledna téhož roku:
„Vodní děla, rozbušky, slznej plyn a vobušky, vodní děla, rozbušky, slznej plyn a vobušky,
Brutální zásah policejních jednotek, nohy máš rychlý, a stejně si neutek´.
Teď už tě vodvážej v tom žlutobílým taxíku, život je pes - a na krku máš podmínku.
Svatý Václave, ty všechno vidíš, Svatý Václave, ty nás zachráníš.
Ty českej národe, nenech se bít, ty českej národe, ty musíš žít…“23
Praxe punkové hudby
Jak už jsem uvedl, československý punkrock žil především prostřednictvím nečetných koncertů. Někdy byly nepovolené, stejně jako celá kapela, která si často nelámala hlavu s povinnými přehrávkami a nutností mít tzv. zřizovatele a o žádné povolení ani nežádala. Takto různě po stodolách a sklepích zpočátku hráli třeba HNF, nebo v období okolo jejího zákazu Jasná páka. Občas se kapela s povolením vypořádala po svém, jako třeba E!E: „Měli nám povolit nějaké texty, tak jsme tam šoupli razítka jedné restaurace…“.24 Jiné kapely přehrávky a zřizovatele měly a čas od času se jim podařilo zahrát na koncertě, který byl v některém z kulturních středisek povolen a z nějakého důvodu nebyl pod jakousi záminkou, nebo zcela bez ní, na poslední chvíli zrušen.
Největší vlnu represe podnítil v roce 1983 článek „Nová vlna se starým obsahem“, otištěný v časopise Tribuna. Jednalo se o „nebývale útočný text, který pod smyšleným jménem „Jan Krýzl“ sepsali nejspíše Jaroslav Kojzar, Jiří Janouškovec a Karel Horák.“25 V textu se objevovaly chybné názvy skupin i písní a jeho dikce a zamýšlené následky, které měl vyvolat, byly zcela jasné. Text začínal obvyklým odvoláním na „vůli lidu“: „V posledních týdnech jsme od našich čtenářů dostali řadu dopisů, v nichž se kriticky vyjadřovali…“.26 Podle Tribuny lid cítil „podiv nad tím, jak je možné, že v naší společnosti je mladým lidem předkládán takovýto kulturní brak“.27 Autor (či autoři) se rozhodli na problém podívat trochu hlouběji:
„To, co se u nás za rockovou muziku často vydává, má někdy s jejím původním obsahem společný jen název…Rocková hudba měla v procesu svého formování i značný sociální náboj, zejména proti masovému útlaku a proti válce ve Vietnamu…(podporovala) …boj černých Američanů v ghettech a slums…Takovýto bojový rock, hudba a texty, které strhávaly tisíce chlapců a děvčat do boje - i když jen živelného - proti politice kapitalistických států, nebyl po chuti její vládnoucí třídě.“ Na druhou stranu „rocková hudba - dostane-li „správný“ obsah (tzn. takový, který mládež odvádí od politiky, od třídního boje, od každodenních životních problémů) - se může stát drogou, která má koneckonců stejný účinek jako drogy skutečné. Vede mládež k pasivitě, k útěku od reality do říše snových představ, vytváří bezvýchodné postoje.“
Podle Tribuny se z rockové hudby stal prostředek ideologické a kulturní diverze. Jejím vyjádřením byl právě punkrock, který měl svým heslem „No future“ pasivizovat mládež v kapitalistické cizině a zabránit jí v boji proti společnosti, která mládež do této bídy uvrhla: „Primitivní texty spojené s primitivní hudbou, odporné šaty, provokující chování, oplzlá gesta, odmítání všeho normálního, barvení vlasů na zeleno, na modro, na růžovo, tetování hákových křížů, malování barevných pásů na obličej apod. to byl výsledek, který tato vlna přinesla“. Jelikož se punk svým tvůrcům vymkl z ruky a překročil míru únosnosti, je nyní šířena tzv. „“nová vlna“, která je uhlazenější a hudebně dokonalejší, ale filozofie přitom zůstává stejná. „V novém hávu je mládeži předkládán starý obsah…Cíl, který je sledován, je více než zřejmý - prostřednictvím ohlušujícího rámusu, jednotvárných melodií a primitivních, často vulgárních textů dávat i naší mládeži onu osvědčenou a vyzkoušenou hudební drogu, která by i u nás mladým lidem vštěpovala životní filosofii „No Future“ a takové postoje, jednání a názory, které jsou socialismu cizí. Prostřednictvím této hudby má být i naše mládež vedena k lhostejnosti, pasivitě, k odporu proti společnosti“. Do tohoto importovaného augiášova chléva článek šmahem zařadil nejrůznější domácí kapely, z nichž mnohé neměly s punkem ani s novou vlnou nic společného: Pražský výběr, Letadlo, Žlutého psa nebo Bronz.28
Tribuna se rozhořčuje nad názvy skupin, oblečením hudebníků a úrovní hudby a textů, propagací alkoholismu a drog, vulgarizací vztahů mezi děvčaty a chlapci, a především nad názory, zcela cizími socialistické společnosti. Hudba je podle autorů textu „jednotvárná a mnohodecibelová“, texty „za jejichž autory by bylo možné považovat spíše chovance psychiatrických léčeben, než lidi, kteří se vydávají za „umělce"… vypadající jako výplod chorého mozku, jsou ve skutečnosti výrazem nihilismu a cynismu, hluboké nekulturnosti a ideologických přístupů, které jsou socialistické společnosti zcela cizí.“29
Článek ale především volá k odpovědnosti pracovníky kulturních zařízení, v nichž podobné koncerty probíhají, zřizovatele, kteří jsou za takové hudební skupiny odpovědní, a otevřeně vyhrožuje jak jim, tak i muzikantům: „Otázek je samozřejmě více. Jak zřizovatelé pracují se svými hudebními skupinami, jak je vedou, vychovávají, jak ovlivňují jejich repertoár a jak kontrolují jejich činnost? Stejně tak je možno položit otázku pořadatelům - vědí, koho si na vystoupení zvou? A když vystoupení neodpovídá zásadám naší kulturní politiky, vyvozují okamžitě příslušné sankce? (Např. odmítnout proplatit honorář, oznámit „kvalitu“ skupiny zřizovateli apod.). Také odbory kultury národních výborů přistupují k povolování těchto „kulturních“ vystoupení značně benevolentně - spokojují se s neúplným vyplněním žádosti, nekontrolují, zda se dodržuje to, co bylo povoleno atd. A pořadatelé často ještě to, co povoleno je, obcházejí.“30 Své výtky dokládá článek mnoha zcela konkrétními příklady. Ten, kdo není „politicky, mravně, eticky, svou inteligencí i chováním“ hoden důvěry, aby mohl promlouvat ke stovkám a tisícům mladých lidí, nemá na pódiu co pohledávat. Ti, kdož takovým „takéumělcům“ podobné vystupování umožňují, „si musejí uvědomit, že svou činností hrubě narušují zásady socialistické kulturní politiky a vědomě či nevědomě slouží cílům, které sleduje náš třídní nepřítel“.31
Výsledek této exkomunikace byl předvídatelný a jasný. Hudebníky samotné přirozeně neodradila, ale bát se začali mnozí zřizovatelé a pořadatelé koncertů a začali dělat kapelám problémy. Kapely byly často z nejrůznějších důvodů a pod nejrůznějšími záminkami zakazovány. První byla na řadě Jasná páka: „Pár dnů po uveřejnění článku se Jasná páka musela podrobit potupné rekvalifikaci. Po „praktické ukázce“…se v ortelu komise objevila slova o tom, že „texty mohou mít negativní vliv na mládež a hudba je v rozporu s vytyčenou kulturní politikou strany.“ .32
V roce 1985 se podařilo snížit počet hudebních skupin z původních 523 (rok 1983) na pouhých 58.33 První vlna československého punku byla celkem úspěšně potlačena, a zdaleka nejen ona. Ovšem druhým výsledkem této široce pojaté akce byl naopak zájem mládeže o zakázané ovoce a odpor proti těm, kteří ho zakazovali: „Rocková hudba byla jedním z ventilů odporu mladé generace k tehdejšímu režimu… Podle vyjádření mnoha někdejších studentů ovlivnila nová vlna velmi silně jejich politické postoje už jen z důvodu výpadu státní moci proti ní“.34
Někdy byl důvod zákazu koncertu nebo kapely očividný: na jednom ze soutěžních festivalů v KD Barikádníků v Praze, které byly pouze chytrou záminkou, jak dát prostor k vystoupení neprověřeným kapelám bez přehrávek a zřizovatelů, hrála skupina Festival. Těžko říci, jestli důvodem, že jsem o ní již nikdy potom neslyšel, byla skutečnost, že muzikanti nastoupili na pódium s pečlivě vyčesanými a obarvenými kohouty na hlavách (což byla v té době nevídaná drzost), nebo fakt, že jedna z jejích tří písní nesla titul „Ó, jak nám září hvězda blahobytu“.
Jindy důvod jasně daný nebyl: kapele najednou třeba odřekl zřizovatel, tedy státní organizace, která měla nad skupinou patronát a nesla za její konání odpovědnost. Tím kapela ztratila možnost legálně vystupovat. Někdy byl skupině jasně vysloven zákaz činnosti, například z důvodu incidentů na proběhlém koncertě. Takový incidentem mohla být třeba neschválená změna v textu, ale i skutečnost, že případný kontrolní orgán byl zděšen pohledem na mládež, zmítající se pod pódiem při zběsilém pogování.35 Některé kapely ale tento zákaz obcházely prostě tím, že se přejmenovaly a jejich členové vytvořili vlastně novou skupinu, která změnila název, zřizovatele a absolvovala nové přehrávky. Takto se, jak již bylo zmíněno, přetransformovala Jasná páka v Hudbu Praha. Visací zámek zase v době zákazu hrál pod názvem VZ nebo V zastoupení, a aby nebylo potenciální publikum udržováno v nejistotě, uváděl na plakátech, že součástí programu jejich koncertu bude i Pan K.
Postupem času represivních zásahů pomalu ubývalo, pořadatelé a zřizovatelé se stávali odvážnějšími a dozor režimu nad hudbou stagnoval. Objevila se druhá vlna československého punku. V roce 1987 už bylo v ČSSR policejně zmapováno 5186 fanoušků hnutí punk, v hudebních skupinách působilo 2165 osob.36 Některé kapely hrály dokonce např. na maturitních plesech (Hudba Praha), začínající skupiny bez potřebných přehrávek byly občas k vidění v rámci různých soutěžních festivalů mladé hudební tvořivosti, organizovaných SSM. Největším takovýmto festivalem se stal pražský Rockfest, zaštítěný ČÚV SSM. V době rozpadajícího se socialismu tak byla dána mladým kapelám šance se ukázat a dát o sobě vědět publiku, třebaže jen v omezené míře. Rockfest se celkem nechtěně stal fórem mladých, ve značné míře punkových kapel, třebaže jejich členové byly nuceni občas vystupovat „slušně“ oblečení a učesaní. Ostatně samo slovo punk bylo nepřípustné, z hlediska oficiální terminologie se jednalo toliko o skupiny rockové. Takto příručka hudebního publicisty Josefa Vlčka sice samozřejmě punkrock mezi hudebními styly popisuje, ale pouze jako britsko-americkou záležitost; o jeho existenci v ČSSR se úzkostlivě nezmiňuje ani slovem.37
Kromě koncertů nebylo možností šíření punkové hudby po republice mnoho. Televize a nečetné rozhlasové stanice tuto hudbu přirozeně nehrály. Desky vzhledem k přísné státní kontrole a selekci připouštěných interpretů nahrávány nebyly. Většina kapel, které byly už nějak hudebně usazeny a pociťovaly vyšší potřeby než jen hrát na koncertech, měly na to repertoár a alespoň nějaké schopnosti, vyprodukovala postupem času demosnímky na magnetofonových kazetách, většinou ve zvukově nepříliš dobré kvalitě. Tyto „desky“ skupiny šířily prodejem načerno mezi své posluchače a ti je kopírovali dál a dál, čímž přirozeně upadala jejich už tak nevalná zvuková kvalita. Totéž se dělo s nahrávkami s koncertů. Některé byly pořízeny jen magnetofonem přes mikrofon, jiné přes kabel, napíchnutý na zvukařskou aparaturu kapely. Tímto způsobem se ale do dnešních dnů zachovaly nahrávky hudby, která neměla ve své době šanci na jakékoli vydání.
Okruh osob, ve kterém se takové nahrávky šířily, byl ale samozřejmě poměrně omezený. Jedinou výjimkou, která se dostala do povědomí snad celého národa, a nejen skalních vyznavačů punku, byla nahrávka z komponovaného pořadu Visacího zámku Harušťápápi z 21. února 1984 a pražském Žofíně.38 Podle tvrzení skupiny tomu tak bylo proto, že celá akce byla pojata jako propagační a kazeta byla samotnou kapelou okamžitě namnožena a rozšířena po republice, kde se lavinovitě šířila dále.
Během postupného rozkladu režimu a uvolňování utažených šroubů se stalo téměř nemožné: objevily se první punkové desky. V roce 1988 vyšel u nejodvážnějšího vydavatelství v Čechách, Pantonu, v rámci edice Rockfest 88 singl Visacího zámku s písněmi Hymna šibeničních bratří a Podvedení kameloti. Pravda, obě stopy byly velmi, velmi uhlazené, s lehce pozměněnými texty, učesaně zpívanými pečlivě vyslovujícím Haubertem. Pro návštěvníky koncertů byly písně těžko k poznání, ale byla to první vlaštovka. Ve stejném roce a u téže firmy nahrála Hudba Praha dokonce dlouhohrající desku, ale díky tomu, že kapely podobného typu byly stále ještě do jisté míry na indexu, vyšlo nakonec místo standardního LP jen dvojité EP pod titulem Hudba Praha. Celé album bylo nakonec vydáno pouze na kazetě.39 To byla až do kolapsu režimu na podzim 1989 veškerá vydaná punková produkce.
Je třeba ale zmínit ještě jednu punkovou věc, která vyšla v ČSSR na desce, a dokonce jako první. Třebaže se jako punk netvářila, nebyla přiznaná a dnes si na ní málokdo vzpomene, je podle mého názoru velmi významná. Jednalo se o píseň z repertoáru režimem přijímané a etablované skupiny Olympic, Jako tele na vrata,40 která vyšla na singlu a na LP Bigbeat už v roce 1986. Přes obvyklé nástrojové obsazení Olympicu a úvodní syntezátorový motiv měla skladba jednoznačně punkový rytmus i zvuk; text ovšem rozhodně punkový nebyl. Ve své době byla přesto tato skladba nebeským zjevením, které režimu vzhledem k jeho protagonistům poněkud uniklo. V punkové komunitě byla ale přesto přijímána rozporuplně a s nedůvěrou. Pro tuto komunitu bylo důležité nejen to, co kdo hraje, ale i kdo to hraje. Visací zámek zhodnotil přejímání moderních hudebních trendů režimem akceptovanými hudebníky následovně:
„Slavnej obličej se usmívá z novinovejch fotek,
A když se na něj podíváš, vidíš, jak slávou votek´,
mírnej pokrok v mezích zákona je jejich Novej zákon,
a nová vlna je naše, naše, nová vlna, nová vlna…
Tak si myslim, že je zavčas křičet, nevěřte nikomu, komu je přes deset…“41
Ostatně Olympic a jeho pečlivá snaha produkovat muziku, která konvenovala režimu a „dotýkala se palčivých společenských témat“, ležel kapele Visací zámek v žaludku už jaksi tradičně:
„Jednosměrná Ulice pro zoufalý Olympiky, Prázdniny na zemi se starými notoriky…“42
Stejné to ale bylo, nahlíženo ze strany režimu: pokud to hrál Olympic, o punk se jednat nemohlo a vydání desky nebyl problém. A tak se Petr Janda, přes svoji nespornou flexibilitu, cit pro moderní trendy a jejich pozdější podporu prostřednictvím vlastního nahrávacího studia, v roce 1986 oficiálně mezi punkové průkopníky nezařadil.
Okamžitě po převratu, spolu s odstraněním administrativních přehrad, začaly samozřejmě v roce 1990 hromadně vycházet desky doposud potlačovaných interpretů, včetně punkových. Vznikla soukromá vydavatelství, mnohé kapely vydaly své hotové demonahrávky, jiné ve chvatu natočily nahrávky nové a vydaly své prvotiny. Hlad po dosud zakazované hudbě vyvolal vydání několika kompilací, jako byly třeba Rebelie nebo Epidemie.
Praxe punkového života
O praxi punkového života jsem se zmínil již ve druhé kapitole. Zmiňoval jsem i postih, který hrozil nejen kapelám, ale i „obyčejným“ punkerům za to, že dávali najevo svojí sounáležitost s oficiálně potlačovaným „hnutím“. Spíš by bylo ale na místě říci, že dávali najevo jiný než povolený styl myšlení a života.
Tento styl života, a především myšlení, byl překvapivě podobný myšlení punkerů na „západě“ Stejně jako tam, i v socialismu část mládeže přijala heslo „No Future“, protože cítila nulovou budoucnost, kterou měla před sebou, třebaže jinou, než kterou před sebou měla dělnická mládež třeba v Londýně. Mládež v socialismu byla soustavně ideologicky masírovaná, ale v osmdesátých letech už vlastně platila nepsaná společenská smlouva: propagátoři věděli, že mluví nesmysly, věděli to i lidé – cílová skupina propagandy, a nikdo po nich už vlastně nechtěl, aby těm nesmyslům věřili. Nesměli jim pouze oponovat. Něco jiného se říkalo ve škole, v televizi a v novinách, a něco zcela rozdílného se říkalo doma, mezi kamarády, v hospodě. Současně nebyl vidět nikde konec této schizofrenie. Perspektiva mladého člověka na sklonku socialismu byla: vychodit základní školu, poté se vyučit nebo vystudovat (pokud to bylo z kádrových důvodů možné), dva roky vojenské služby (pro ty šikovnější „modrá knížka“), a potom 40 let zaměstnání za malé peníze, za které se toho dalo jen málo koupit, respektive sehnat. Cestování možná do NDR, v lepším případě do Bulharska nebo Jugoslávie. Prázdnota a nuda.43
To byl skutečný pocit „No Future“, to byla frustrace, kterou ti, již ji nebyli schopni unést, museli alespoň vykřičet do světa: „A v tý době si těch pár lidí si najednou řeklo: Já na to kašlu! Stejně mě na západ nepustěj, stejně nemám kam jet, radši si udělám svět pro sebe. A když byl punk na světě, tak to byla ta nejlepší revolta, která se dala chytit. Energetická muzika, každá kapela si mohla napsat co chtěla, bez jakýkoliv cenzury, a to je přece voda na mlýn pro všechny ty, který to chtěli dělat, to je přece jasný! Ale co si pamatuju lidi, co kolem nás chodili, tak ti vždycky měli strach se s náma kamarádit aby! Aby je nikdo nenapráskal, aby je nevyhodili ze školy, aby měli maturitu. Takže, když nám tohle někdo říkal: No a co! To je punk, no! Tak jestli mě vyhodí, tak já budu celej život dělat v kolbence, stejně jako kdybych… a já nechci jezdit v pět ráno autobusem a v padesáti ti budou říkat jaký jsi byl výborný pracovník. My jsme se tomu smáli, říkali jsme ježíši to nemá cenu!“44 Samozřejmě, že punk nebyl zdaleka jedinou možností úniku z duševního marasmu, a nebyl zdaleka nejběžnější možností. Lze ale říci, že byl možností z nejhlasitějších a nejviditelnějších.
Postih tohoto veřejně projeveného myšlení byl nejrůznějšího druhu. Nejzákladnějším byla častá perlustrace, především v centrech měst, kde punkeři „dělali ostudu“ a pohoršovali „spořádané“ občany. Perlustrace sestávala z kontroly hlídkou VB, při které musela dotyčná osoba předložit občanský průkaz. Hlídka nemusela takovou kontrolu nijak zdůvodňovat. Kontrolovalo se především, zda perlustrovaná osoba pracuje a není tedy tzv. „příživníkem“. V tom případě se mohla dostat do problémů se zákonem. Kontroloval se i stav občanského průkazu. Za jeho poškození (kterému nebyl problém ze strany hlídky napomoci) následovala pokuta, eventuálně zabavení občanského průkazu a povinnost nechat si vystavit nový. Vyšším stupněm perlustrace pak bylo předvedení na služebnu, kde byla osoba vyslýchána k nejrůznějším tématům, občas už za účasti příslušníků StB. Poměrně častým řešením setkání hlídky VB s punkery byl jejich odvoz na záchytku, nehledě na to, zda byli opilí; krev se jim neodebírala a přestupek opilství byl hlášen na národní výbor nebo do školy, kde z něj vyplýval další postih. „Zajímavým opatřením byly časově omezené zákazy určitého města, což bylo ošetřeno městskou vyhláškou“.45 V případech, kdy to bylo možné, byli postihováni za „nesocialistické chování“ svých dětí i rodiče. Pokud pracovali v nemanuálním zaměstnání, stávalo se, že byli za opakované přestupky svých dětí vyhozeni z práce.46
„Je všeobecně známo, že stoupenci hnutí punk jsou v Československu různými způsoby zastrašováni a pronásledováni. Veřejná i Státní bezpečnost se snaží toto hnutí omezit a jeho příznivcům znepříjemňují protiprávními metodami život. V Písku se punkové např. neodvažují do středu města, při setkání s hlídkou VB jsou často předváděni na oddělení VB, která jim v rozporu se zákonem odnímá odznaky, kování z oděvů a náušnice, většinou stříbrné. Při různých příležitostech jsou podrobováni opakovaným výslechům. Všechny akce řídí Státní bezpečnost“.47
Pokud punker nepracoval a neopatřil si ani nějakým způsobem razítko fiktivního zaměstnavatele, dostal se dříve či později před soud, odkud odcházel s trestem za příživnictví. Stávaly se ale i případy, kdy padaly tresty i za jiné paragrafy. Poměrně typický byl případ z Písku, kdy byli dva punkeři odsouzeni za hanobení rasy, národa a přesvědčení. Nejednalo se ale ani o rasismus, ani o provokativní nošení symbolu svastiky, které se – bez úmyslu nacismus propagovat – občas mezi punkery objevovalo. Jádrem kauzy byly pohrdavé výroky o socialismu, pronesené v hospodě:
„Dvacetiletý strojní mechanik Jan Kolář a třiadvacetiletý automechanik Dušan Matějček byli odsouzeni za trestný čin hanobení rasy, národa a přesvědčení podle 198 písm. b) tr. zákona, jehož se měli dopustit hanobícími výroky v restauraci. J. Kolář byl odsouzen na šest měsíců s podmíněným odkladem na dva roky, D. Matějček k nápravnému opatření (strhávání 15% platu, zákaz požívání alkoholických nápojů a zákaz restaurace Družba po dobu 10 měsíců). V odůvodnění rozsudku se při hodnocení důkazů dokonce uvádí, že „vyjadřovali svůj negativní vztah k socialistickému zřízení“, takže je zřejmé, že důvodem jejich odsouzení bylo vyjadřování kritického vztahu ke společenským poměrům“.48
Častým postihem punkové mládeže, pokud ještě studovala, byl vyhazov ze školy. Nejednalo se ale o nějaké řízení s jasně danými pravidly, o postih na základě spáchaných a prokázaných trestných činů: „Mě vyhodili ze SSM a vyhodili mě i ze školy. To bylo ve třeťáku, ale vyhodili mě měsíc před zkouškama, závěrečnejma. (…) To bylo za propagaci.. já tam měl vyloženě hanobení rasy, propagaci fašismu, hanobení rasy a národů. Tenhleten paragraf mi řekli, že mě za to vyhazujou, že jsem .. že se stýkám s fašistama a že máme soudní spory… Todle proti mně vedl ňákej Měchura, tendleten spor, to byl hlavní svazák, (…) A ten mi řekl, že propaguju fašismus, rasismus, a já jsem mu řek A jaký pro to má důkazy? To mám z kriminálky. A já jsem mu řikal: No a já jsem byl někdy obviněnej? Von řikal: No to ne. Tak jaký máte jako důkazy, že to dělám? Protože podle zákonů tehdejší doby, když někdo není obviněnej nemůžeš vo něm mluvit jako vo vobžalovanym. No do toho ti nic není! Jsi vyloučenej a vypadni!“.49
Schwubová cituje větu ze signálního svazku KS SNB České Budějovice, nesoucí titul PUNK, a úsměvně vyvozuje, že punkery, kteří netušili, že vlastně punkery jsou, byla tehdejší společnost v podstatě zaplavena: „Skupina PUNK se řídila programem, který spočíval zejména v tom, že přívrženci hnutí se aktivně nezapojují v zaměstnání do různých akcí a neplní normy na 100 %. Do SSM či jiných společenských organizací vstupují pouze z donucení a v tomto případě jsou pouze pasivními členy“.50
Veškerý podobný postih a nátlak měl samozřejmě jasný následek: u většiny postižených, kteří třeba původně k punku přišli ze zcela nepolitických důvodů a podnětů, vyvolal odpor k režimu a jeho představitelům, odpor k systému, který člověka perzekuuje za naprosto soukromé věci, jako je oblékání, hudba, kterou poslouchá a názory, které má na život.51 Mladí lidé bez politického rozhledu a zájmů si na základě nesmyslné represe, kterou pociťovali na vlastní kůži, uvědomovali zvrácenost režimu, v němž žili. „Generační revolta, která je pro dospívání zcela přirozená, by se v normálním prostředí vyčerpala ve střetech s rodiči, učiteli, se starší generací. Zásahem represivních složek vytvořil režim společenský problém. Tím se stalo, že mnoho mladých lidí si začalo uvědomovat stát jako omezující, a svou podstatou nepřátelský. Někteří se začali, již vědomě, angažovat v nezákonných aktivitách a přispěli svým dílem k pozdějšímu rozpadu režimu“.52
Co se týče případného rasismu mezi československými punkery, již jsem se této problematiky lehce dotkl. V době socialismu se hnutí skinheads teprve rodilo a první skinheadi (a nemuseli mít zrovna rasistické nebo neonacistické názory) koexistovali mezi punkery jako jakási „variace“. Současně i mezi punkery panovala široká škála názorů. Toto názorové prorůstání a tříbení bylo znát především z některých textů punkových kapel. HNF a jejich občasné skluzy ke skinheads jsem již zmínil. Anonymní autor hesla na wikipedii je hodnotí – podle mého názoru správně – tak, že „jsou odrazem doby, kdy u jednoho stolu seděli punkeři i skinheadi“.53 Studie Institutu pro kriminologii a sociální prevenci z roku 1990 uvádí, že „…za reprezentanty a aktéry „bílého“ rasismu jsou nejčastěji označováni členové hnutí punk a skinheads…obě hnutí jsou v těchto souvislostech část směšována a zaměňována, přičemž se poměrně výrazně liší svou ideologií, aktivitou a jinými atributy“.54
Nepochybně punková slovenská Zóna A (zóna anarchie) svého času sklízela ovace s písní Cigánsky problém, Tři sestry hrály – a dodnes na každém koncertě hrají – skladbu Ztráta imunity, jejíž refrén zní: „Padlejch holek armáda, co s negrem lehnou na záda“. Ještě těsněji s touto tématikou laškovala liberecká skupina Hubert Macháně písněmi Bílej rajón, a především Práskni negra do hlavy.55 Otázka je, nakolik se opravdu jednalo o rasismus a nakolik o šok za každou cenu, což je dnes samozřejmě vysvětlení, které kapela podává: „Tahle věc, kterou jsme od té doby už skoro nehráli, se stala pro kapelu osudnou. Zatímco skini si z toho udělali svou hymnu, anarchisti se nad tím pohoršují a diví se, jak jsme mohli něco podobného hrát. Můžu k tomu napsat jen to, že v roce 1984 v tehdejší socialistické vlasti, kdy ještě žádní skini ani anarchisti neexistovali, byl náš cíl šokovat za každou cenu a to se podle ohlasů celkem povedlo“.56
Vysloveně skinheadské kapely, jako třeba Orlík nebo Braník, sice mají v socialistické době kořeny, ale hrát začaly v podstatě až souběžně s jejím koncem. Podle mého názoru ale v době socialismu platilo, že z hlediska státní moci bylo větším problémem vyjádření odporu proti socialistickému zřízení nebo SSSR než vyjádření odporu proti jiným rasám.
Když zmizel nepřítel
S pádem režimu v Československu přišla změna. Najednou zmizel nepřítel, mohlo se všechno a v prvních porevolučních letech, kdy ještě nebyly ustanoveny nové mantinely a normy chování, snad ještě víc. Mnoho punkových kapel začalo vydávat desky a hrát na četných, teď už nikým nezakazovaných koncertech. Na vlně punku se vezly některé nově vzniklé skupiny, které o sobě prohlašovaly, že jsou punkové, jako např. Wanastovi vjeci. Ty původně nebyly kapelou, ale pouze studiovým projektem etablovaných muzikantů ze skupiny Lucie, kteří měli nahrát punkově znějící hudbu k jakémusi z dalších filmů o protirežimní mládeži. Po revoluci udělaly Wanastovi vjeci už ve formě kapely slušnou kariéru, a třebaže je nutno přiznat, že jejich hudba byla dobrá, nápaditá a řízná, s punkem neměla nikdy nic společného ani ona, ani myšlení členů skupiny.
Popularita kapel vyletěla strmě nahoru, punkové skladby se hrály v rádiích a některé původně punkové skupiny se ve snaze o úspěch dostaly až na pomezí popu, a často i za něj. Již jsem zmínil popové sklony Tří sester nebo Visacího zámku; dalším příkladem byli třeba Plexis. Před revolucí to byla jedna ze špičkových punkových skupin v Československu, na jednu stranu velmi vyhledávaná publikem, na druhou stranu ale i represivními orgány. To vyvrcholilo faktem, že leader a zpěvák skupiny, Petr „Sid“ Hošek po nevybíravém nátlaku podepsal vázací akt StB. V porevoluční době ale tito rebelanti dospěli až ke sladkým baladám, jakou byla třeba píseň Déšť, která kralovala hitparádám a linula se z rádií. Jiné kapely dál hrály to své, ale třeba písně Humusák nebo Dělník jsou dnes v podání příbramských E!E, při vědomí, že členové kapely už dávno nejsou maloměstskými proletáři, ale podnikateli, spíš už jen koloritem a vzpomínkou na staré časy. Naopak únavně, alespoň na starou punkovou gardu, působí třeba politické agitky kapel, jako je Totální nasazení a jejich rýmovačky typu Nacistická tradice, svastiky a orlice.
Některé kapely přestaly hrát, protože jejich členové zestárli a názorově se posunuli, nebo se prostě rozhádali. Zmizely staré problémy, ale objevily se nové. Punk se v porevoluční době začal štěpit. Oddělilo se z něj, a zmohutnělo, ale v dalších letech v podstatě zcela vymřelo, hnutí skinheads, na druhou stranu mnoho starých (a ještě více nových) punkerů se obracelo k levicovému anarchismu a začalo se časem účastnit různých „trendy“ akcí proti kapitalismu. Punkerem najednou mohl být každý, protože neobvyklý zjev s sebou nesl už jen jediné riziko: případný výprask od rodičů.
„A na všech fotkách za komančů, když se podívám těm lidem do vočí tak z nich vyzařuje radost: Já jsem tady! Ten úsměv na rtu tam většinou je. Když se kouknu na ty fotky z dnešní doby, tak je to agrese, nenávist, nevím co se svým životem. Je hroznej zlom za těch 20 let, ne jak se ta muzika změnila, ale ti posluchači. Tenkrát to bylo: „Jo! Teď tady jsem!“. Dneska je to tvrdě: „Já tady jsem! Já si to místo vydobudu!“. Změnil se ten systém v tom, že dneska jsou zlomení ti lidi. My jsme chtěli bejt rovný. To je trošku takovej průser. Voni jsou zlomený z toho systému, ze všeho, proto tíhnou k tomu punku. V tý naší době vono to bylo jinak, to bylo o přátelství, byla to parta lidí, kteří se měli rádi i neradi jako v manželství, ale respektovali se. Dneska je to průser doby, je to produkt“.57
A dnes…?
V dnešní době si mnozí představují punk podle toho, co je jim jako punk předkládáno médii. Mnozí rádoby ortodoxní naopak často zapomínají, že punk je především tolerance, respektive že to, že člověk chce od ostatních, aby ho nechali na pokoji, je předpokladem toho, že nechává on na pokoji ostatní. Pro mě punk nejsou Green day, ale ani Antifa. Řečeno slovy písně v současnosti již pop-punkového Visacího zámku – „punk je jinde“ – jinde než ve vizáži, jinde, než v ortodoxních textech nebo předvídatelné hudební lince, jinde, než v netolerantně vynucované toleranci. Punk je v hlavě, nebo snad v srdci. „Když tě punk rock jednou uchvátí, už tě nikdy nepustí“.58 A to se netýká zdaleka jen muziky.
Punk v podmínkách socialismu byl na jednu stranu jiný, než byl punk v podmínkách kapitalismu, na druhou stranu byl velmi podobný. Rozhodně byl zcela jiný, než je dnes: „Jaký to bylo? Úžasný! Obrovská legrace a pocit, že svět se točí kolem nás. Obrovský přátelství, soudržnost, adrenalin, zábava, nápady. Bejt mladej je krásný, jako u každýho, ale naše mládí je i dnes pořád v paměti…punk´s not dead!“.59
Tento článek je do jisté míry subjektivní, protože je především pohledem člověka, který danou problematiku zažil na vlastní kůži a vidí ji proto nutně ze svého úhlu pohledu.
Zdroje:
GARNETT, Robert: Too low to be low.In: SABIN, Roger (ed.): Punk rock, so what? The cultural legacy of punk. Londýn, New York: 1999.
GLASPER, Ian: Burning Brittain. Historie punku ve Velké Británii 1980-1984.Praha: 2010.
HALOUN, Karel, LINDAUR, Vojtěch, MATTUŠ, Jan (eds.): Bav se s volem o sobotě. Jan Ivan Wünsch/Jasná páka/Hudba Praha. Modřice 2009.
HAUBERT, Jan: Hluboká orba aneb 20 let Visacího zámku. Modřice 2007.
PEŠTA, Mikuláš: Rock´n´roll, bigbeat, rock na Příbramsku. Příbram: 2011.
SABIN, Roger (ed.): Punk rock, so what? The cultural legacy of punk. Londýn, New York: 1999.
SCHWUBOVÁ, Martina: Punková subkultura v Písku. Bakalářská práce. Fakulta humanitních studií UK: 2010.
TOMIN, Mikuláš: Společenské konflikty s rasistickým podtextem. Praha: 1990.
VANĚK, Miroslav: Ostrůvky svobody. Kulturní a občanské aktivity mladé generace v 80. letech v Československu. Praha: 2002.
VLČEK, Josef: Rockové směry a styly. Praha: 1988.
VOSTŘESZ, Aleš: NVÚ. Havlíčkův Brod: 2010.
Stránky Punk.cz. http://www.punk.cz/index.asp?menu=
Sdělení VONS č. 737 (Policejní šikanování hnutí punk v Písku) ze dne 17. 3. 1988. Pár starých popsaných papírů. In: Stránky Punk.cz. http://www.punk.cz/index.asp?menu=1852
KRÝZL, Jan: Nová vlna se starým obsahem. In: Stránky Punk.cz. http://www.punk.cz/index.asp?menu=623&record=8736
Heslo Punk. In: Wikipedie, otevřená encyklopedie. http://cs.wikipedia.org/wiki/Punk
Encyklopedie čs. alternativní scény do roku 1993. http://www.projektpunk.cz/index/index.php
Heslo Visací zámek (hudební skupina). In: Wikipedie, otevřená encyklopedie. http://cs.wikipedia.org/wiki/Visac%C3%AD_z%C3%A1mek_%28hudebn%C3%AD_skupina%29
Heslo Jasná páka. In: Wikipedie, otevřená encyklopedie. http://cs.wikipedia.org/wiki/Jasn%C3%A1_P%C3%A1ka
Heslo Hudba Praha. In: Wikipedie, otevřená encyklopedie. http://cs.wikipedia.org/wiki/Hudba_Praha
Heslo Tři sestry. In: Wikipedie, otevřená encyklopedie. https://cs.wikipedia.org/wiki/T%C5%99i_sestry_(hudebn%C3%AD_skupina)
Heslo Jasná páka. In: Wikipedie, otevřená encyklopedie. http://cs.wikipedia.org/wiki/Hudba_Praha
Heslo HNF. In: Wikipedie, otevřená encyklopedie.
OLYMPIC: Jako tele na vrata. In: Youtube. https://www.youtube.com/watch?v=X_ldtSHJ70Y&ab_channel=MichalExler
Hubert Macháně. In: Seznam kapel. Stránky Punk.cz. http://www.punk.cz/index.asp?menu=602&record=10721
1 SCHWUBOVÁ, Martina: Punková subkultura v Písku. Bakalářská práce. Fakulta humanitních studií UK: 2010, rozhovor s Radkem Hudcem, s. 23
2 Tamtéž, s. 15
3 SCHWUBOVÁ, M.: Bakalářská práce, s. 16
4 Alibi, cca 1986.
5 Např. Uniformy.
6 Např. Veliké Lalula, Hymna šibeničních bratří nebo Půlnoční myš.
7 Např. Čím budu.
8 Alibi, cca 1986.
9 Např. Tradiční nahá svatba, Hra s dámou a další.
10 Dokladem toho je třeba coververze skladby Jiřího Bažanta Chtěl bych mít kapelu ze samých pankáčů, coververze hitu skupiny Katapult ve slovenštině Polnočná pretekárská dráha, nebo četné dadaistické texty, stejně jako okřídlená hesla kapely: „Punk´s not dead, vy volové!“, a „Jsme skromný, ale nejlepší!“
11 Např. notoricky známá Známka punku.
12 Např. HAUBERT, Jan: Hluboká orba aneb 20 let Visacího zámku. Modřice 2007
13 Na kovárně, to je nářez. 1990.
14 Např. Pumpa, nebo Čtvrtá sestra.
15 Např. heslo Tři sestry. In: Wikipedie, otevřená encyklopedie. http://cs.wikipedia.org/wiki/T%C5%99i_sestry
16 Např. HALOUN, Karel, LINDAUR, Vojtěch, MATTUŠ, Jan (eds.): Bav se s volem o sobotě. Jan Ivan Wünsch/Jasná páka/Hudba Praha. Modřice 2009, 252 s., heslo Jasná páka. In: Wikipedie, otevřená encyklopedie. http://cs.wikipedia.org/wiki/Jasn%C3%A1_P%C3%A1ka, a Heslo Hudba Praha. In: Wikipedie, otevřená encyklopedie. http://cs.wikipedia.org/wiki/Hudba_Praha
17 Obyčejní hrdinové. 1987.
18 Provokace. Cca 1986.
19 Chemická továrna. Cca 1986.
20 Punkrocková generace. Cca 1987.
21 Konflikt: Rebel
22 Míša, 1987
23 Brutalita na Václavským náměstí, 1989
24 PEŠTA, Mikuláš: Rock´n´roll, bigbeat, rock na Příbramsku. Příbram: 2011, s. 308
25 KRÝZL, Jan: Nová vlna se starým obsahem. In: Stránky Punk.cz. http://www.punk.cz/index.asp?menu=623&record=8736
26 Tamtéž.
27 Tamtéž.
28 Tamtéž.
29 Tamtéž.
30 Tamtéž.
31 Tamtéž.
32 HALOUN, Karel, LINDAUR, Vojtěch, MATTUŠ, Jan (eds.): Bav se s volem o sobotě. Jan Ivan Wünsch/Jasná páka/Hudba Praha. Modřice 2009, s. 21-22
33 VANĚK, Miroslav: Ostrůvky svobody. Kulturní a občanské aktivity mladé generace v 80. letech v Československu. Praha: 2002, s. 219 – 220
34 SCHWUBOVÁ, M.: Bakalářská práce, s. 23
35 Tomu se samozřejmě nejrůznějšími způsoby předcházelo: např. v pražském klubu Na Chmelnici byly standardně řady židlí nastavěny až těsně pod pódium, aby nebylo ponecháno místo pro podobné excesy. Pravda, občas několik prvních řad židlí padlo za oběť rozdováděné mládeži poté, co jí přestala stačit ulička.
36 VANĚK, M.: Ostrůvky svobody, s. 219-220
37 VLČEK, Josef: Rockové směry a styly. Praha: 1988, 64 s.
38 „Komponovaný pořad“ byl ironií na v té době módní komponované pořady režimem trpěných kapel, jako Olympic, Progres nebo Synkopy. V titulu je jméno fiktivní postavy, které je složeno z prvních slabik jmen členů kapely. Nahrávka vyšla konečně v roce 2002 i na oficiálním nosiči: https://hudba.heureka.cz/visaci-zamek-zofin-live-1984-cd/#prehled/
39 Heslo Hudba Praha. In: Wikipedie, otevřená encyklopedie. http://cs.wikipedia.org/wiki/Hudba_Praha
40 OLYMPIC: Jako tele na vrata. In: Youtube. https://www.youtube.com/watch?v=X_ldtSHJ70Y&ab_channel=MichalExler
41 Hudebně zábavný lidi, cca 1983
42 Dopravní značky, jedna z koncertních variant textu, cca 1983. V textu je narážka na dva komponované pořady a alba Olympiku.
43 Mj.: SCHWUBOVÁ, M.: Bakalářská práce.
44 Tamtéž, rozhovor s Radkem Hudcem, s. 13-14
45 Tamtéž, s. 27
46 Tamtéž, s. 30
47 Sdělení VONS č. 737 (Policejní šikanování hnutí punk v Písku) ze dne 17. 3. 1988. Pár starých popsaných papírů. In: Stránky Punk.cz. http://www.punk.cz/index.asp?menu=1852
48 Tamtéž.
49 SCHWUBOVÁ, M.: Bakalářská práce, rozhovor s Radkem Hudcem, s. 36
50 Tamtéž, s. 37
51 Tamtéž, s. 30
52 Tamtéž, s. 44
53 Heslo HNF. In: Wikipedie, otevřená encyklopedie.http://cs.wikipedia.org/wiki/HNF
54 TOMIN, Mikuláš: Společenské konflikty s rasistickým podtextem. Praha: 1990, s. 7
55 Posléze byl text upraven na méně kontroverzní Práskni Petra do hlavy.
56 Hubert Macháně. In: Seznam kapel. Stránky Punk.cz. http://www.punk.cz/index.asp?menu=602&record=10721
57 SCHWUBOVÁ, M.: Bakalářská práce, rozhovor s Radkem Hudcem, s. 45-46
58 GLASPER, I.: Burning Brittain, s. 6
59 Tamtéž, anonymní narátor, s. 26
