Článek
„To, co pro mnohé znamenalo samotný způsob života, bylo pro jiné pouhou zvláštností.“1
Marshallův plán
Politika zadržování komunismu, definovaná Trumanovou doktrínou, a zvláště její součást, spočívající v ekonomické pomoci potenciálně nestabilním zemím a regionům, byla plně realizována v Marshallově plánu. Marshallův plán měl tedy dva základní cíle: jedním z nich byla pomoc válkou zničenému hospodářství Evropy, zabránění utrpení obyvatel postižených zemí a ukončení let bídy a hladu prostřednictvím nastartování ekonomiky. Druhým cílem byla snaha zabránit touto pomocí totalitním hnutím (v první řadě především komunismu) v převzetí moci v těchto nestabilních státech. V souladu s tezí Trumanovy doktríny, že chudoba a hospodářský chaos jsou živnou půdou pro nástup extrémistických hnutí a pro rozšiřování sovětského impéria, se Spojené státy snažily tyto podmínky změnit a pomocí zavedení funkčních státních ekonomik zavést do válkou poničených států společenskou a politickou rovnováhu. „Spojené státy se sice již od konce války snažily, aby se Evropa postavila na vlastní nohy, americká pomoc však byla zatím nedostatečná a nesystematická.“2
Marshallův plán začal být připravován v květnu 1947. V pozadí stál mj. již minule zmíněný George Kennan, v té době již předseda „Rady pro plánování politiky“. Základ americké účasti na obnově Evropy spočíval v politické a hospodářské rekonstrukci Německa. Adresátů nabídky americké pomoci bylo ale podstatně více a nechyběl mezi nimi ani Sovětský svaz.
Plán hospodářské pomoci byl veřejnosti prezentován na vystoupení státního tajemníka George Marshalla na Harvardské univerzitě dne 5. června 1947. Všestranná pomoc zpustošenému hospodářství Evropy měla být „hrází proti hladu, bídě, zoufalství a sociálnímu chaosu“.3 Vzhledem k předjednání plánu v diplomatických kruzích byla reakce Velké Británie a Francie velmi rychlá a obě země navrhly Sovětskému svazu společné jednání o americkém návrhu. K jednání skutečně došlo 27. června v Paříži. Sovětský svaz ale samozřejmě neměl na přijetí Marshallova plánu žádný zájem. Problémem pro něj bylo právě to, co bylo motivem této ekonomické pomoci, tedy nejen hospodářská, ale i politická stabilizace daných zemí a regionů, která se od ekonomické pomoci očekávala. SSSR neměl zájem na tom, aby v jeho vlastní zemi, nebo v zemích jeho sféry zájmu přestali mít lidé pocit, že se hospodářství a doba vůbec normalizuje, a aby třeba získali dojem, že je to zásluhou fungujícího kapitalistického systému.
Sovětský svaz se ve své zájmové sféře stále ještě necítil natolik jistý, aby byl schopen takovouto „ideologickou diverzi“ nějakým způsobem negovat, nebo využít ve svůj prospěch. „Pro Kreml znamenaly americké plány jasné ekonomické a politické ohrožení sovětské kontroly nad nově dobytými satelity. Rozběsněný Stalin je označil za „americké vměšování do vnitřních záležitostí jiných států“ “.4 Ministr zahraničí Molotov tedy zcela účelově odmítl americký požadavek na zveřejnění ekonomické bilance SSSR a 2. července 1947 americký plán zcela zamítl. Proti zemím, které se nacházely ve sféře sovětského vlivu a které o Marshallův plán projevily předběžný zájem (k těmto zemím patřilo Polsko, Československo a Finsko), pak SSSR vyvinul velký nátlak, kterým jim dal jasně na srozuměnou: kdo nejde s námi, jde proti nám, kdo souhlasí s podvratným imperialistickým plánem, který má za cíl zotročit samostatné a nezávislé země a uvrhnout je do ekonomického područí Spojených států, spolupracuje tím na imperialistických intrikách proti SSSR.
Když si uvědomíme, co bylo vlastně jasně deklarovaným účelem Marshallova plánu, tedy snaha hospodářskou pomocí uklidnit situaci v nestabilních regionech a tím je vzdálit od možnosti totalitního převratu, vyjádřil se SSSR zcela otevřeně, pravdivě a jasně. Sovětský svaz opravdu neměl sebemenší zájem na tom, aby se země v jeho zájmové sféře odklonily od propagandou pečlivě budované socialistické nálady, podněcované bídou a nestabilitou.
Stejný tlak vyvinul SSSR i na země, které se nenacházely přímo v jeho zóně vlivu, ale kde se vyskytovala silná místní komunistická strana. „Francouzská čtvrtá republika byla ochromena vlnou stávek, koordinovanou komunistickými šéfy odborů, a v zemi byly zakládány tajné „sověty“, které měly čelit americkému vlivu“.5 V Itálii, kde byla komunistická strana vůbec nejsilnější ze zemí mimo sovětskou zónu, se politické kyvadlo vychýlilo nebezpečně doleva a směrem k Moskvě. Spojené státy, zalarmované tímto vývojem, spustily ale svou vlastní politickou kampaň na ovlivnění Itálie a jejího vývoje. „Bylo zmobilizováno deset milionů Italoameričanů, aby napsali dopisy všem svým příbuzným a dobrým známým, které měli ve staré vlasti, a do černých fondů všemožných politických stran (a nejen italských), které tvořily konkurenci komunistům, byly napumpovány miliony dolarů“.6 Tato politika – a americké peníze – přinesly své ovoce. V Itálii vyhráli volby křesťanští demokraté, kteří zůstali u moci po následující více než čtvrtstoletí. Ve Francii komunisté přecenili své možnosti a situaci a sáhli k otevřené sabotáži. Vykolejili rychlík Lille-Paříž a způsobili smrt dvanácti nevinných lidí. To způsobilo všeobecné pobouření a důvěryhodnost komunistů se rozplynula.
Bez ohledu na sovětskou negaci plánu se 12. července 1947 sešla v Paříži konference 16 evropských států. Na této konferenci byl založen „Výbor pro evropskou hospodářskou spolupráci“, „který 21. září předložil Spojeným státům žádost o poskytnutí pomoci v celkové výši 29 miliard dolarů. Později byla tato suma o necelých sedm miliard dolarů snížena“.7
V dubnu 1948 schválil americký Kongres již připravený zákon o zahraniční pomoci, jehož platnost měla trvat do 30. června 1952. „Ve struktuře realizované pomoci převládaly dary, především zemědělské a potravinářské přebytky, suroviny, polotovary a dodávky průmyslového zboží. V menší míře byly zastoupeny přímé finanční půjčky“.8 Státy, které přijaly Marshallův plán a tím i americký program obnovy, založily v dubnu 1948 „Organizaci pro evropskou hospodářskou spolupráci a rozvoj“, známou pod zkratkou OECD, která měla fungovat jako administrátor Marshallova plánu. Činnost této organizace ale s koncem americké pomoci nezanikla. Organizace funguje dodnes jako fórum, kde mohou jednotlivé vlády vzájemně konzultovat svoje zkušenosti s různými typy politik a všemi možnými problémy a koordinovat domácí i zahraniční politiku. Činnost OECD je realizována i na poli ekonomiky, životního prostředí a sociální politiky. Česká republika se po svém odmítnutí Marshallova plánu (tenkrát samozřejmě ještě v rámci ČSR) stala členem OECD až v listopadu 1995.9
„S pomocí Marshallova plánu se Spojeným státům podařilo stabilizovat západní Evropu, iniciovat vojenské a hospodářské integrační procesy, zmírnit pocity obecného ohrožení a zadržet sovětskou expanzi“.10 Lze tedy říci, že účelu Marshallova plánu bylo beze zbytku dosaženo, alespoň v zemích, které jej neodmítly. Tato pozitiva Marshallova plánu měla ale i svá negativa. Jeho nabídkou, prosazením a realizací vlastně USA fakticky přijaly Sovětským svazem nastolené, prosazované a Ždanovem deklarované bipolární rozdělení světa, které potom vydrželo po dobu téměř poloviny století. „Marshallův plán bohužel pomohl těm zemím, které oněm hrozbám byly vystaveny relativně málo a naopak nechal zcela napospas nemilosrdnému osudu ty země, jež jim byly vystaveny nejvíce. Konkrétně řečeno to znamená, že pomohl zemím, jež byly pro USA strategicky důležité a Trumanova administrativa je v žádném případě nechtěla nechat spadnout do sovětské sféry vlivu“.11
„Marshallův plán právě tím, že bezprostředně navazoval na vyhlášení Trumanovy doktríny, vyzněl především jako její ekonomické, finanční a nakonec i politické zajištění. Dal najevo odhodlanost USA co nejvíce pomáhat zemím na západ od jasně vytčené čáry. Jeho návaznost na Trumanovu doktrínu byla jasným poselstvím Stalinovi – říkala, že proniknutí za stanovenou čáru by již bylo příčinou ozbrojeného střetu. To si cynický vůdce Kremlu vyložil zcela po svém. Vzal varování plně v úvahu, ale zároveň si k tomu vyvodil další závěr – co je casus beli na západ od dělící čáry, není casus beli na východ od ní. A v zemích, které považoval za svoji sféru vlivu, nastolil kurs upevňování sovětizace. A při tomto počínání nenarazil na žádný zásadní odpor“.12
Situace v Německu a vznik NATO
Blokádou Berlína samozřejmě vývoj v Německu, respektive v okupačních zónách, na něž bylo Německo rozděleno, neskončil. Na londýnské konferenci, kde bylo rozhodnuto o měnové reformě Trizonie, byl současně deklarován záměr vytvořit německou vládu (samozřejmě pouze na území, na němž měli západní spojenci rozhodovací pravomoc). Během blokády probíhala mezi SSSR a západními spojenci jednání. Západní spojenci se snažili dosáhnout zrušení blokády, Sovětský svaz se naopak snažil donutit Západ k odložení realizace závěrů londýnské konference. Ani jednoho záměru se dosáhnout nepodařilo a rozhovory mezi SSSR a Západem byly přerušeny. Mezitím došlo k rozštěpení dosud jednotného berlínského magistrátu a v prosinci 1948 bylo v Berlíně vytvořeno separátní vojenské velitelství západních spojenců.
Sovětský postoj k blokádě se začal měnit až v lednu roku 1949. Blokáda očividně neplnila svůj účel, Západ jasně demonstroval svou schopnost a odhodlání čelit sovětskému tlaku a západoněmecká veřejnost byla ve velké většině přesvědčena o potřebě vlastního státu. Navíc již v té době probíhala příprava podpisu Severoatlantické smlouvy. Sovětský svaz tedy změnil taktiku, v otázce berlínské krize ustoupil a blokádu ke 12. květnu 1949 zrušil.
Berlínská blokáda měla vliv i na dění mimo Německo. Vyvolala mimořádné znepokojení v západní Evropě i ve Spojených státech a ukázala otevřeně jak Stalinovy agresivní záměry, tak jeho odhodlání použít k jejich prosazení síly. V západní Evropě vyvolala potřebu učinit kroky pro případnou obranu a ve Spojených státech ukázala i dříve umírněným politikům, že Sovětský svaz je hlavní hrozbou míru. „V důsledku toho byly v Kongresu podstatně oslabeny pozice izolacionistů a vzrostla podpora pro americké angažování se v západní Evropě“.13
V roce 1949 pak vývoj v Německu, respektive v okupačních zónách, vstoupil do závěrečné fáze. V květnu až červnu 1949 probíhalo v Paříži zasedání Rady ministrů zahraničních věcí, které se zabývalo otázkou obnovení německé jednoty. Stanoviska jednotlivých okupačních mocností byla ale zcela protichůdná. Sovětský svaz měl v úmyslu sjednotit Německo na základě své okupační zóny, která se měla stát v novém státě určující; s ní se měly stát určující i procesy a principy, které ve své zóně SSSR zavedl. Naopak západní mocnosti chtěly sjednotit Německo v podstatě připojením sovětské zóny k Trizonii, čímž by SSSR musel akceptovat pravidla, zavedená v západní zóně. Jednání v Paříži tak skončilo naprostým neúspěchem, pokud nebereme v potaz potvrzení dohody o odvolání blokády Berlína.
V obou okupačních zónách, východní i západní, bylo v podstatě připraveno ustanovení nových států s výrazně odlišným politickým systémem. Třebaže sovětská (ale i východoněmecká) propaganda neustále zdůrazňovala potřebu jednoty Německa, fakticky již SSSR na vizi jednotného „rudého“ Německa rezignoval.
Od září 1948 byla v západní zóně připravována ústava budoucího německého státu. Tato ústava byla posléze označena jako „Základní zákon“. Důvody této skutečnosti byly dva: jednak zůstala okupační správa této ústavě nadřazena a nejednalo se tedy o ústavu zcela suverénního státu, a jednak tato ústava platila pouze pro polovinu německého území, a tím, že nebyla fakticky nazvána ústavou, byla otázka německého sjednocení stále otevřená. Základní zákon byl nicméně ustaven jako deklarace právní kontinuity Německé říše, která s koncem války nezanikla. Byla pouze dezorganizována a Základní zákon tedy neměl za úkol konstituovat nový stát, ale stávající stát nově organizovat do doby ustavení celoněmecké jednoty.14 Ze své podstaty měl tedy tento dokument od začátku provizorní charakter. Základní zákon vešel v platnost 23. května 1949. V létě 1949 proběhly v západní zóně Německa volby a 7. září byl zvolen prezident a předseda vlády. Tím byl proces zformování Spolkové republiky Německo dokončen.
Odpovědí sovětské okupační správy na probíhající proces formování SRN bylo urychlení vzniku Německé demokratické republiky. Ústava budoucího státu byla schválena 30. května 1949, tedy týden po vejití západoněmeckého Základního zákona v platnost. Východoněmecká ústava byla sepsána zcela v duchu lidové demokracie. Měsíc po vzniku SRN, 7. října 1949, byla vyhlášena Německá demokratická republika.
„Oba německé státy se považovaly za potenciální reprezentanty celého Německa“.15 SRN dokonce na základě tzv. „Hallsteinovy doktríny“ neuznávala právní subjektivitu NDR. Vznikem dvou německých států, a tedy faktickým popřením poválečných záměrů spojenců, byly přesně stanoveny hranice dvou mocenských bloků. Ve studené válce skončil čas získávání nástupních pozic a nastala doba zákopové války.
Se vznikem dvou německých států se kryl vznik vojenského paktu západních spojenců. Základem vojenské integrace Západu byla britsko-francouzská spojenecká smlouva, podepsaná v březnu 1947 v Dunkerque. Tato smlouva byla sice primárně zaměřena proti „německé útočné politice“,16 a jako taková tedy již poněkud mimo realitu doby, nicméně šlo o první krok k opětovné poválečné vojenské a politické integraci západních spojenců. Vědomí vojensko-politické slabosti západních spojenců tváří v tvář sovětské agresivní politice bylo v lednu 1948 impulsem k myšlence široké obranné aliance. Následující události reálnost situace jen potvrdily: Sovětský svaz znásobil tlak vůči Dánsku, v únoru proběhl v Československu komunistický převrat, přičemž byla sovětská vojska v Maďarsku a Rakousku připravena přispěchat mu v případě potřeby na pomoc.
SSSR se začal rozhlížet i na sever, do Skandinávie. Koncem února navrhl Finsku uzavření smlouvy o přátelství, spolupráci a vzájemné pomoci, což byl tradiční první krok k získání dalšího vazala. V březnu 1948 byla mezi pěti západoevropskými státy v Bruselu podepsána „Smlouva o hospodářské, sociální a kulturní spolupráci a kolektivní sebeobraně“, kterou byla ustavena Západní unie. Na počátku léta vypukla berlínská krize a obavy o bezpečnost Evropy ještě vzrostly; vojenské síly dosavadních spojenců (Belgie, Francie, Lucemburska, Velké Británie a Nizozemí) nebyly schopné odolat případné sovětské vojenské agresi. Spojené státy stály dosud ve spojenectví poněkud mimo, protože jim jejich zákony již od doby Georgie Washingtona bránily angažovat se ve vojenských paktech v době míru.
Berlínská krize však byla velmi zásadním impulzem. „Již 11. června 1948 přijal Senát Spojených států amerických rezoluci č. 239…která proklamovala programový rozchod s izolacionismem“.17 Tím byl splněn základní předpoklad pro vznik Severoatlantické koalice. Záhy začala tajná jednání o vytvoření vojenského bloku, jejichž východiskem byl souhrn zemí, které přijaly Marshallův plán. Nakonec se rozhovory omezily na 12 zemí: USA, Kanadu a 10 zemí evropských. Již existující Západní unie zůstala zachována, ale její ozbrojené síly přešly pod velení nově vznikajícího uskupení. V polovině ledna 1949 bylo vyhlášeno vytvoření Organizace severoatlantické smlouvy (NATO) a 4. dubna byla podepsána mezistátní smlouva. NATO, smlouva o kolektivní sebeobraně, pak vešla v platnost uzavřením ratifikačního procesu v srpnu 1949. K původním 12 zakládajícím státům se ještě v roce 1952 přidružilo Řecko a Turecko. V roce 1955 se na základě Pařížských dohod, které mj. formálně odvolávaly okupační režim, opět deklarovaly suverenitu SRN a umožňovaly jí postavit armádu a zahájit zbrojní výrobu, vstoupila do NATO i Spolková republika Německo.
Sovětskou reakcí na vstup SRN do NATO byl vznik Varšavské smlouvy, vojenského uskupení osmi socialistických a lidově-demokratických států. Tato reakce byla velmi rychlá: Varšavská smlouva byla podepsána 5 dní po vstupu SRN do NATO. Z logiky věcí je ale jasné, že vstup SRN do NATO byl jen sověty vítanou záminkou k dlouho potřebnému kroku: „Prakticky řečeno, smlouva legalizovala sovětské vojenské nasazení v Evropě, kdy by jinak, po podepsání dohody o neutralitě Rakouska, musely být sovětské síly staženy z Maďarska a z Rumunska“.18
Nově vzniklé vojenské uskupení vlastně nahrazovalo bilaterální smlouvy mezi SSSR a jednotlivými vazaly. Na rozdíl od NATO ale Varšavská smlouva nebyla vojenským společenstvím suverénních států s demokratickou hierarchií. Jednalo se vlastně o vazalský pakt, kde jednotlivé státy neměly žádný prostor pro prosazování nebo uplatňování vlastních zájmů. Varšavská smlouva do posledního detailu podléhala rozhodnutím sovětského generálního štábu, a spíše než o spojenecký pakt se jednalo o zařazení armád a hospodářství vazalských států do služeb vojenských zájmů SSSR. Tento systém trochu připomínal systém římských legií, kdy byly dobrovolnické sbory cizinců nasazovány do první linie a krvácely za Řím, zatímco římské legie šetřily síly a přicházely dovršit boj ve chvíli, kdy byl již rozhodnut. Zásadní rozdíl mezi oběma vojenskými pakty byl také v celkové strategické koncepci. V případě NATO se jednalo o koncepci obrannou, založenou na myšlence obrany západní Evropy proti sovětskému úderu. Naopak koncepce Varšavské smlouvy „byla založena na ofenzivní vojenské doktríně Sovětského svazu“19 a počítala s úderem na západní Evropu dvěma směry za použití jaderných zbraní. Do šesti týdnů měly „spojenecké“ armády dosáhnout kanálu La Manche a dobýt celou Evropu, kterou by ovšem svým průchodem zcela zničily.
Literatura:
Lynn Etheridge DAVIS, The Cold War begins. Soviet-American Conflict over Eastern Europe, Princeton: 1974.
Robert F. DORR, Jon LAKE, Warren THOMPSON, Stíhací esa Korejské války, Plzeň: 1996.
Petr DRULÁK, Metafory studené války. Interpretace politického fenoménu, Praha: 2009.
Jan EICHLER, Začátky studené války, Historie a vojenství 3/2007, roč. LVI, s. 4-23.
Benjamin O. FORDHAM, Building the Cold War Konsensus. The Political Economy of U.S. National Security Policy, 1949-51, Ann Arbor: 1998.
John HUGHES-WILSON, A brief history of the cold war. The hidden truth abouth how close we came to nuclear conflict, New York: 2006, 434 s.
Bohuslav LITERA, Studená válka (mezinárodní vztahy 1945-1963), Praha: 1993, 72 s.
Petr LUŇÁK, Západ: Spojené státy a Západní Evropa ve studené válce, Praha: 1997, 460 s.
Vladimír NÁLEVKA, Studená válka, Praha: 2003, 234 s.
Robin Alison REMINGTON, The Warsaw Pact. Case Studies in Communist Conflict Resolution, Cambridge, London: 1971, 268 s.
Michael SULLIVAN, The Development of the British Welfare State, Hemel Hampstead: 1996, 284 s.
1 John HUGHES-WILSON, A brief history of the cold war. The hidden truth abouth how close we came to nuclear conflict, New York: 2006, s. 1
2 Petr LUŇÁK, c. d., s. 79
3 Vladimír NÁLEVKA, c. d., s. 22
4 John HUGHES-WILSON, c. d., s. 72
5 Tamtéž, s. 72
6 Tamtéž, s. 72
7 Vladimír NÁLEVKA, c. d., s. 22
8 Tamtéž, s. 23
9 Tamtéž, s. 23
10 Tamtéž, s. 23
11 Jan EICHLER, c. d., s. 19
12 Jan EICHLER, c. d., s. 19
13 Bohuslav LITERA, c. d., s. 36
14 Podle: Vladimír NÁLEVKA, c. d., s. 43
15 Podle: Vladimír NÁLEVKA, c. d., s. 44
16 Tamtéž, s. 38
17 Tamtéž, s. 40
18 Robin Alison REMINGTON, The Warsaw Pact. Case Studies in Communist Conflict Resolution, Cambridge, London: 1971, s. 19
19 Vladimír NÁLEVKA, c. d., s. 91
