Článek
Pavel Šmejkal si předsevzal nelehký úkol a dal dohromady monumentální dvousvazkové dílo. Jeho snahou bylo shrnout všechny dosavadní vědomosti o Pražském povstání formou bedekru. Ten obsahuje nejen jména padlých a okolnosti jejich smrti, ale i jména významnějších bojovníků, kteří přežili, stejně jako místa, kde se jednotlivé události odehrály. Autor správně uvádí, že všechny padlé ani všechna místa paměti se vzhledem k hektičnosti událostí nepodaří kompletně dohledat a zmapovat nikdy. Podobné dílo nebude nikdy kompletní, vzhledem k pramenné nedostatečnosti a torzovitosti.
Základními prameny pro knihu byla Evidence obětí Pražského povstání Oblastní kriminální úřadovny Praha, vzniklá v těsně poválečné době, která je díky tomu i značně nekompletní. Dalším zdrojem informací byla internetová databáze Ministerstva obrany ČR, která se věnuje evidování válečných hrobů, ani ta ovšem není zdaleka kompletní a stále se na základě nově objevených informací průběžně doplňuje. Jako sekundární zdroje autor využil osobní věstníky ministerstva národní obrany, různé pohřební knihy, matriky, kroniky obcí a podobně. Při porovnávání Evidence obětí Pražského povstání a náhrobních kamenů a pamětních desek data nebo jména mnohdy ale samozřejmě nesouhlasí. Často lze také samozřejmě těžko rozlišit padlé bojovníky a případné padlé diváky nebo nezúčastněné civilisty, protože informace o tom, že někdo padl v boji, není v pramenech přítomna zdaleka vždy.
Už odpoledne 5. května, kdy byla většina povstalců (tehdy spíše jen protestujících) neozbrojena, proti nim a proti každému, kdo byl v dosahu, zasahovaly některé německé jednotky, někde spíše jen ozbrojené skupiny, s nebývalou brutalitou. Jiné se ovšem bez většího odporu vzdávaly. Postupem času se brutalita projevila na obou stranách, i když v nesouměřitelné míře.
V knize jsou tak evidováni nejen padlí, ať už bojovníci nebo náhodní chodci, ale i velké množství lidí zavražděných a mnohdy před smrtí mučených. Často nejsou známá ani jména padlých, nebo naopak místa, kde byli zasaženi. Zaráží právě ale i velký počet zahynuvších neozbrojených civilistů, zdaleka ne vždy následkem úmyslné vraždy, ale díky tomu, že byli ve špatné době na špatném místě.
Kniha eviduje i tyto padlé a zemřelé, včetně sebevražd německých civilistů a jejich rodin. Mnohdy se vůbec nejednalo o nějaké zanícené nacisty, ale o obyčejné důstojníky Wehrmachtu v nijak vysokých hodnostech nebo i o příslušníky německé intelektuální elity, kteří byli původem z Československa. Často spáchaly sebevraždu postarší, obyčejné ženy, jejichž strach z toho, co přijde, byl takový, že se jej raději rozhodly ukončit smrtí svou i smrtí svých dětí. Identitu podobných mrtvých se dařilo zjistit v případě, že měli doklady, nebo že sebevraždu spáchali doma nebo poblíž bydliště, kde je někdo znal. O v boji padlých německých vojácích se tohle říci nedá, jejich identita nikoho nezajímala a nikdo je většinou ani nepočítal. Proto se jimi – až na občasné zmínky o počtech, padlých v tom kterém střetu – nezabývá ani Šmejkalovo dílo.
Při čtení knihy šokuje téměř nekonečný výčet stovek padlých a zavražděných. Mnozí padlí nebyli v dané době identifikováni a jejich těla byla dočasně po několik dnů uložena v chladném prostředí. Málo známou je skutečnost, že zoufalí příbuzní, kteří někoho postrádali, i jiné lidé z míst bojů, po povstání obcházeli kostely v okolí, kde byli padlí provizorně uloženi a hledali své blízké. Není také úplně známým faktem, že mnohé oběti byly objeveny až v řádu dnů, ale i týdnů po povstání, např. při sanaci vybombardovaných domů, ale i jako padlí někde v ústraní v křoví, a v jednom případě i jako mrtvola, nedopatřením zapomenutá odložená několik týdnů v kapli. Neidentifikované mrtvoly byly vyfotografovány a byly jim odebrány vzorky šatstva, aby mohly být identifikovány později. K dalším identifikacím docházelo s odstupem měsíců při exhumaci hromadných hrobů.
Text koriguje některé zažité omyly a klišé, počínaje třeba po dlouhé dekády v podstatě zamlčovanou účastí tisíců policistů i českých příslušníků Luftschutzpolizei a konče legendou o osvobození bojující Prahy Rudou armádou. Autor si dal velkou práci s detaily, uvádí mnoho dosud neznámých nebo nepublikovaných drobností, přesné adresy padlých, místo jejich zaměstnání atd. U některých padlých uvádí na pravou míru časem zkomolené jméno, nebo dokonce zjišťuje, že nikdo takového jména, uvedeného na pomníku, nikdy neexistoval. U lokalit, které podlehly zubu času, popisuje, co se na jejich místě nachází dnes a kdy a proč došlo ke stavebním změnám.
Dílo obsahuje i životopisné medailony vedoucích osobností povstání. Popisuje i skutečnost, že většina z nich byla v podstatě okamžitě se skončením války odvolána z jejich pozic a mnozí byli brzy zatčeni a perzekuováni. Kniha přináší obrovské množství detailů z osobních životů jak padlých, tak přeživších, podpořené bohatým poznámkovým aparátem. Nedílnou součástí mamutího díla je extrémně bohatá doprovodná obrazová příloha. Jedná se jak o většinou dosud neznámé portréty padlých, které oživují stovky dnes zapomenutých tváří, tak fotografie jejich hrobů, pamětních desek nebo faksimile listinných dokumentů. Co zaráží, jsou časté zmínky o pamětních deskách nebo pomníčcích, které byly v porevoluční době zničeny, ukradeny, nebo prostě beze stopy zmizely.
Šmejkalova kniha je dílem monumentálním, a jak již bylo řečeno, samozřejmě ne komplexním ve smyslu nalezení všech chybějících údajů. Dodnes totiž ani nelze říci, že jsou ztotožněni všichni padlí z barikád. Nejsou, a nikdy zcela nebudou. Taková kniha, která by opravdu evidovala vše, totiž vzhledem k hektičnosti revoluční doby, torzovité či chybějící pramenné základně a velkému časovému odstupu od daných událostí nevznikne nikdy. Ano, autorovu knihu bude možno v průběhu času doplňovat, možná i v něčem korigovat. Ale v současné době se jedná o maximum možného, o formu „encyklopedie“, která dosud k Pražskému povstání vážně chyběla.
ŠMEJKAL, Pavel: Průvodce povstaleckou Prahou. Bojovníci - barikády - pomníky. Academia, Praha 2025
