Reinhard Heydrich naštěstí zemřel před 83 lety

Reinhard Tristan Eugen Heydrich se narodil 7. března 1904 v Halle nad Sálou ve středostavovské katolické rodině. Oba jeho rodiče i dědeček byli hudebníky. Reinhard byl inteligentní a všestranně schopný, s výbornými výsledky vystudoval reformní gymnázium. Na druhou stranu byl plachý a nejistý, a špatně snášel, když se mu spolužáci pošklebovali kvůli jeho vysokému, mečivému hlasu.

Po 1. světové válce, v roce 1919, se teprve patnáctiletý Heydrich stal členem Freikorpsu „Halle“, jednoho z prvních Freikorpsů, bojujících proti revolučním pokusům levice. Poté vstoupil do Deutschvölkischer Schutz-und-Trutzbund, největší německé antisemitské organizace. Vzhledem k hospodářské krizi se musel ohlížet po nějaké obživě. V roce 1922 tedy nastoupil do námořnictva, Reichsmarine, kde dosáhl hodnosti nadporučíka. Zde si získal pověst arogantního nadřízeného a sukničkáře.

V dubnu 1931 byl Heydrich za nenaplněný slib manželství postaven před čestnou námořní radu a z námořnictva byl propuštěn. Vzápětí se oženil s jinou slečnou, Linou Mathilde von Tschamer und Osten, jejíž rodina měla blízké kontakty na sílící nacistické hnutí. Již před svatbou se tak Heydrich stal s vidinou budoucí kariéry členem NSDAP i SS.

Okamžitě si padl do oka s říšským vůdcem SS, Heinrichem Himmlerem, který ambiciózního a očividně schopného mladíka s jasnou vizí pověřil úkolem vybudovat bezpečnostní a zpravodajskou službu SS, Sicherheinstdienst. Heydrich úkol promptně splnil. V roce 1934 se po vyřešení kompetenčních sporů stal i šéfem tajné státní politické policie, Gestapa. Téhož roku se zásadně podílel na potlačení příliš ambiciózní organizace SA a vraždách jejich vůdců, tzv. noci dlouhých nožů. O dva roky později se stal státním radou a členem říšského sněmu. Následovalo jeho pověření bezpečnostním zajištěním berlínské olympiády. V listopadu 1938 byl Heydrich jedním z organizátorů tzv. křišťálové noci, státem řízeného pogromu na Židy, který měl vypadat jako vzedmutí „lidového hněvu“.

S počátkem války bylo Gestapo, kriminální policie KriPo a bezpečnostní služba SD sloučeny do jedné instituce, RSHA, Hlavního říšského bezpečnostního úřadu. Ten mimo jiné řídil operační skupiny, Einsatzgruppen, které měly v Polsku a později v SSSR v rámci „bezpečnostních úkolů“ likvidovat potenciální „říši nepřátelské živly“, jako inteligenci, komunisty a především Židy. Jeho šéfem se stal přirozeně Heydrich. Ten byl ale i prezidentem Mezinárodní komise kriminální policie, předchůdce Interpolu, která byla ovšem zcela pod německým vlivem.

Po německém útoku na SSSR byl Heydrich pověřen přípravou „vyřešení židovské otázky v Evropě“. V té době již měl jím řízený úřad za sebou „úspěšnou“ akci T-4, program euthanasie postižených a jinak do společnosti nezapadajících občanů. Vzápětí se rozeběhla „Akce Reinhard“, program výstavby a zprovoznění prvních likvidačních táborů a hledání nejefektivnější cesty k vyvraždění celých etnických a sociálních skupin obyvatel.

Heydrich byl neuvěřitelně ambiciózním workoholikem, který musel vynikat vždy a za každou cenu, a všechny své aktivity dokázal mediálně využít. Byl skvělým houslistou, jachtařem, plavcem, pětibojařem, šermířem, motocyklovým závodníkem, jezdcem na koni, Dokonce se jako major letectva angažoval na frontě jako pilot stíhačky.

Situace v protektorátu se po útoku na SSSR změnila. Do té doby pasivní komunisté se zapojili do odboje, aktivizoval se i odboj demokratický, vzrůstal počet sabotáží. Se sebejistotou po počátečních úspěších na východě se ale změnila i říšská politika. Dosavadní protektor, Konstantin von Neurath, byl odvolán a na jeho místo nastoupil 27. září 1941 šéf RSHA Heydrich s úkolem „odpolitizování“ protektorátu. Čechy a Morava se měly stát pevnou součástí říše.

Zastupující říšský protektor prosazoval politiku cukru a biče. Nastala Heydrichiáda. Okamžitě nechal pozatýkat tisíce Gestapu známých představitelů odboje, včetně předsedy vlády, Aloise Eliáše. Popraveno bylo asi 500 lidí, mezi nimi i několik generálů. Odbojové organizace Heydrichova akce silně postihla. Zastupující protektor zavedl další protižidovská opatření, jako označení žlutou hvězdou, pro Židy ukončil možnost vystěhování a začal je deportovat do terezínského ghetta. Na druhou stranu Heydrich zvýšil důchody a některé druhy pojištění, zlepšil zásobování potravinami, podporoval zaměstnanecké rekreace a kulturní vyžití. Odměnou mu byla sice ještě ne přímá podpora, ale přinejmenším politická pasivita širokých vrstev obyvatel, které za příslib lepších životních podmínek upřednostnily „klid na práci“ před odporem, ať už násilným nebo pasivním.

Heydrichova práce šéfa RSHA ale nestála stranou. Z hlediska říše byla jeho funkce zastupujícího říšského protektora sekundární a dočasná. V lednu 1942 předsedal konferenci ve Wannsee. Ta měla zkoordinovat činnost a zajistit spolupráci nejrůznějších říšských úřadů při dosud poněkud nekoncepčním postupu proti evropským Židům. Měla za cíl jejich bezproblémové shromažďování a transport do likvidačních táborů na východě.

Téměř okamžitě po Heydrichově zásahu proti odboji došlo v řadách československých exilových politiků a vojáků k rozhodnutí, že kýženým signálem, že Čechoslováci se okupaci nepoddali, by měl být nějaký zásadní, radikální čin. Odstranění některého z představitelů okupačního režimu, případně některého z významných kolaborantů. Heydrich se tedy přirozeně dostal do hledáčku zahraničního odboje jako číslo jedna.

Heydrichovi se zdánlivě podařilo protektorát zpacifikovat, z německého hlediska „odpolitizovat“. Odboj byl těžce postižen, ale nikoli zlikvidován, jakkoli to německá propaganda tvrdila. Němci byli sebejistí, ale to byl i zahraniční odboj, který měl o podmínkách a dění v protektorátu jen velmi mlhavé a značně mylné představy. Původně měly přípravy a provedení atentátu zabrat pouhé tři neděle, nakonec se to protáhlo na téměř osm měsíců. Bez zásadní pomoci domácího odboje by jakákoli činnost zahraničních výsadků vůbec nebyla možná. Je pravdou, že někteří představitelé odboje, kteří úkol výsadku Anthropoid vytušili, požadovali jeho odvolání. Jiní s ním ale souhlasili a podporovali jej bez výhrad.

Němci si samozřejmě byli vědomi, že na území protektorátu jsou aktivní zahraniční výsadky, a že jsou podporovány domácím odbojem. V ruce ale neměli nic. Až do atentátu se v protektorátu cítili jistí, i Heydrich značně zanedbával bezpečnostní opatření. Okupanti brali Čechy a Moravu jako historické srdce Germánie, jako vlastní území, kde shodou okolností zatím ještě žije i nějaký jiný národ. Atentát jim tu jistotu 27. května 1942 vzal.

Při vyšetřování atentátu se Němci dlouho neměli čeho chytit. Domácí odboj parašutisty ukryl a jim se se štěstím dařilo unikat raziím. Nepomáhaly ani nabídky odměny, ani výhrůžky. Po atentátu nastalo stanné právo, deportace do koncentračních táborů, popravy, vyvraždění a likvidace Lidic a Ležáků. Počet obětí překročil 5000. Povražděni byli nejen dopadení odbojáři a jejich podporovatelé, ale i lidé, u nichž se jen předpokládaly sympatie k odboji, a dokonce i oběti zcela nevinné, jako právě v Lidicích.

Lidice byly jedním z mála Německem oficiálně přiznaných aktů genocidy. Jednalo se o velký přešlap nacistické propagandy. Němci se domnívali, že tímto činem, přiznaným a propagovaným, zastraší jak obyvatelstvo protektorátu, tak i veškeré další protivníky. Německá propaganda nikdy nepřiznala, že Lidice byly v podstatě náhodně vybraná obec, která měla posloužit jako exemplární příklad. Až do konce války platilo oficiální (a vylhané) stanovisko okupační moci, že obyvatelé Lidic se zapojili do podpory atentátníků, že v obci byly nalezeny zbraně, výbušniny a vysílačka, a obec byla tedy „potrestána“ po právu.

Následky byly ale poněkud složitější. Obyvatelstvo protektorátu zastrašeno skutečně bylo, téměř až do konce války se domácí odboj nacházel v silné defenzivě. Nicméně likvidace Lidic, tedy obce, obývané především rolníky a kladenskými dělníky, nezapadala do rámce dosavadní německé propagandy, která cílila zejména proti odbojné inteligenci a národním elitám. Dělnictvo, korumpované vyššími příděly potravin, závodními jídelnami a rekreacemi si brala za svědka vlastního mírumilovného přístupu k českému národu. Podle situačních zpráv SD o náladách mezi obyvatelstvem byly Lidice zlomem v myšlení dělnictva a většiny národa vůbec. Do této doby byly pracující vrstvy obyvatel vůči okupantům když ne loajální, tedy přinejmenším klidné. Atentát odsuzovaly jakožto čin, který směřuje proti pořádku a klidu na práci a v podstatě souhlasily s oficiální linií německé propagandy. A najednou byla brutálně postižena celá obec jim podobných lidí, u kterých bylo těžké představit si jakoukoli vinu, a už vůbec ne vinu kolektivní. Většina národa se skutečně začala bát, ale současně se začala ptát, nakolik byla původní blahosklonná okupační propaganda míněna vážně.

Německá propaganda ve svém vlastním zájmu prosazovala tezi, že atentát spáchali agenti cizí mocnosti, obyvatelstvo atentát odsuzuje a že si přeje klid na práci. Tak tomu skutečně do značné míry bylo a změnu postoje obyvatel způsobil až brutální zásah proti Lidicím. Ve vinu celé vesnice a ve spravedlivost jejího „potrestání“ věřil málokdo. Dělníkům i rolníkům vzápětí došla závažnost situace a prolhanost nacistické propagandy. Zahraniční odboj oproti tomu atentát prezentoval jako akci, provedenou výhradně domácím odbojem, svůj zásadní podíl nepřiznal. Střetly se dvě politické koncepce.

Teprve 16. června 1942 se do rukou Gestapa vydal psychicky zhroucený Karel Čurda, který se obával, že jeho rodinu a vesnici postihne osud Lidic. Udal všechny spolupracovníky a konspirační byty a vyšetřování se okamžitě rozjelo. Gestapo pozatýkalo desítky členů odboje a z nich dostalo další informace. 18. června nad ránem došlo k akci proti kostelu v Resslově ulici, kde se ukrývalo sedm parašutistů. Z německého hlediska se jednalo o zásah proti teroristům, kteří zákeřně zavraždili legitimního představitele státní moci. S odstupem několika měsíců pak došlo k vyvraždění celých rodin spolupracovníků odboje.

Němci původně nechtěli zásah proti atentátníkům vůbec medializovat. Nakonec se ale propagandisticky rádi chytili skutečnosti, že atentát provedli emigranti, „agenti plutokratické Anglie“, nanejvýše podporovaní několika desítkami „odrodilců“ a „zrádců“. Český národ s „vraždou“ přeci nesouhlasí a usilovně podporuje svou prací vítězný boj říše.

Atentát na Heydricha byl událostí s celoevropským, respektive s celosvětovým významem. Jeho výjimečně výkonnou osobnost se říši nepovedlo plnohodnotně nahradit ani v rámci protektorátu, a již vůbec ne v rámci RSHA. Můžeme se jen dohadovat, co by se stalo, kdyby Heydrich žil dále a měl možnost zasahovat do dění. Možná by se likvidační kola holokaustu pod jeho dohledem časem nezpomalila v zájmu využití pracovní síly vězňů. Spekulace o tom, na koho ze svých spolubojovníků sbíral materiály, že by byl schopen a ochoten nahradit Hitlera a podobně, zůstanou samozřejmě jen spekulacemi. Ale osobnost jeho formátu, mladý, velmi schopný (respektive všeho schopný) zpravodajec a policejní velitel bez jakýchkoli skrupulí by byl nepochybně schopen (a ochoten) do následujících událostí zasáhnout a pravděpodobně je zásadně změnit.

O atentátu samotném a o tom, co následovalo, zase někdy příště.

Zdroje:

KMOCH, Pavel: Operace Anthropoid: Epilog. Atentát na Reinharda Heydricha ve světle dobových pramenů. Vydání první, Academia, Praha 2018.

ŠUSTEK, Vojtěch: Atentát na Reinharda Heydricha a druhé stanné právo na území tzv. protektorátu Čechy a Morava, Scriptorium, Praha 2016.

https://cs.wikipedia.org/wiki/Reinhard_Heydrich