Článek
„To, co pro mnohé znamenalo samotný způsob života, bylo pro jiné pouhou zvláštností.“1
Termín studená válka označuje soupeření velmocí a jejich satelitů, které necharakterizují přímé vojenské akce, ale spíše konfrontace na ekonomickém a politickém poli. Současně byla pro studenou válku charakteristická i nepřímá konfrontace vojenská, ať už formou zbrojení a vojenského zastrašování, nebo formou jakýchsi „vedlejších válek“, vojenského soupeření prostřednictvím podpory nebo přímé participace na konfliktech, vedených „spřátelenými“, více či méně podřízenými státy.
Studená válka nebyl homogenní proces. Probíhal v podstatě od konce 2. světové války až do roku 1991, měl své vrcholy, kdy bylo k válce skutečné velmi blízko, a měl i svá klidová období, kdy přes vnější rétoriku byly vztahy mezi konkurenčními velmocemi v podstatě na docela dobré úrovni. Mezi léty 1945-1956 probíhala nejostřejší fáze studené války, kdy byly konflikty permanentní, nejvyhrocenější, a možnost války skutečné byla často na dosah. Studená válka probíhala mezi dvěma bloky, na jedné straně především SSSR (s jeho „spojenci“, tedy spíše koloniemi), na straně druhé především USA (po boku s ostatními západními zeměmi, a i zeměmi, které lze rovněž nazvat satelity). Pro oba bloky se vžily názvy východní (nebo též sovětský či socialistický), a západní (u nás nazývaný kapitalistický) blok.
Mezi těmito dvěma bloky (a především mezi oběma mocnostmi, které je vedly, tedy mezi SSSR a USA) panovalo v tomto období extrémní napětí a vzájemné nepřátelství, nebo alespoň soupeření. „Obě strany používaly proti sobě nejrůznějších přímých i nepřímých manévrů, aby zjistily limity akceschopnosti druhé strany, její slabiny, aby jí oslabily a vyvedly z rovnováhy“.2
Pro studenou válku byl, podle vyjádření amerického ministra zahraničí Allana Dullese, charakteristický „brinkmanship“, čili balancování na ostří nože.3 Boj mezi velmocemi byl veden nejrůznějšími nástroji a na všech myslitelných úrovních – propagandou, diplomatickými souboji, soupeřením na technologickém poli, budováním vojenských paktů a jejich vyzbrojováním a lokálními válkami s podporou velmocí, kdy si ovšem tyto velmoci dávaly dobrý pozor, aby se proti sobě neangažovaly otevřeně.
Za fakt, že studená válka nepřerostla ve válku skutečnou, a pokud ano, že se tak dělo pouze v okrajových oblastech, které sloužily již zmíněným „vedlejším válkám“, můžeme vděčit existenci jaderných zbraní. Jejich zavedení do výzbroje korespondovalo se vznikem studené války. Velmi brzy jadernými zbraněmi disponovaly oba znepřátelené bloky a množství těchto zbraní dosáhlo záhy takové míry, která by při jejich použití zaručovala nikoli vítězství kterékoli ze stran případného konfliktu, ale naopak válku bez vítěze, při které by byly zničeny jak obě strany konfliktu, tak zřejmě i celá soudobá civilizace.
Litera uvádí, že studená válka byla charakteristická svým šířením. Do konce 40. let se její projevy „soustřeďovaly především na oblast střední a východní Evropy, od přelomu 40. a 50. let se již většina konfliktů odehrávala mimo evropský prostor“.4 V počátečním období studené války, mezi lety 1945-1951/1952 napětí víceméně stále vzrůstalo. Teprve po roce 1954 došlo ve vztazích mezi východem a západem k jistému uvolnění. Toto uvolnění ale nebylo trvalé, narušila jej ještě kubánská raketová krize v roce 1962. Teprve poté nastalo období relativního „klidu zbraní“, které přerostlo v ostražité příměří 70. let. Doba po roce 1956 však již není tématem tohoto článku.
Hodnocení studené války historiky se dělí do tří základních škol. Nejstarší je tzv. tradicionalistický, neboli ortodoxní směr. Tento směr vznikl v 50. letech v USA a k jeho hlavním představitelům patřili např. Herbert Feis, Hans J. Morgenthau a Norman Graebner. Tento směr kladl vinu za vznik studené války na Sovětský svaz a jeho expanzivní politiku, zapříčiněnou komunistickou ideologií. Podle této historické školy nezbylo západním státům ve chvíli, kdy Sovětský svaz obsadil v podstatě celou střední Evropu, nic jiného, než se soustředit na zadržení další sovětské expanze. Tato škola tvrdila, že Sovětský svaz měl už z povahy svého režimu zájem na vytvoření „nárazníkového pásma“ okolo svých hranic, a že americká politika byla při této konfrontaci v podstatě pasivní. Podle tradicionalistů byla motivem jednání USA potřeba bránit bezpečnostní zájmy své i svých evropských spojenců, a s bezpečnostními zájmy Američané hájili i demokratické principy a práva občanů. Na druhou stranu to podle názoru některých ze zastánců této školy byla právě americká pasivita, která umožnila Stalinovi chopit se nadvlády nad polovinou Evropy.
V 60. letech vznikla revizionistická historická škola, která tuto odpovědnost již dělila mezi SSSR i USA. Podle této školy měli na vzniku studené války podíl i Američané, kteří se po válce odpoutali od své bývalé spolupráce se Sovětským svazem, přestali být vstřícní vůči údajně oprávněným imperiálním zájmům Ruska, a zvolili politiku konfrontace. Podle revizionistů se USA již koncem 2. světové války pokoušely eliminovat vliv Sovětského svazu a vůbec levice ve světě a nesnažily se dospět k dohodě se Sověty ve sporných otázkách (např. v otázce Německa). Jednání USA mělo své (převážně ekonomické) cíle, stejně jako mělo ekonomické a (převážně) politické cíle jednání SSSR. Tyto cíle byly mnohdy v přímém protikladu. Revizionisté tvrdili, že americká politika byla zaměřena primárně protisovětsky, a že byla určována především zájmy a potřebami kapitalismu. Podle této historické školy to bylo naopak tvrdé jednání Američanů, které donutilo Sovětský svaz zaujmout podobný nepřátelský postoj a „opevnit se“ v právě vybudované sovětizované Evropě. K reprezentantům této školy patřili především Willim A. Williams, Gar Alperovitz a D. F. Fleming.
Na počátku 70. let pak v souvislosti se zpřístupněním amerických, ale i některých sovětských archivních pramenů vznikla tzv. postrevizionistická škola, která se snažila odpoutat od jednostranných soudů. V podstatě akceptovala závěry revizionistických autorů, že v americké politice hrály úlohu ekonomické zájmy, které se USA snažily prosadit. Postrevizionisté ale odmítají přílišnou protisovětskou motivaci amerických kroků, a stejně tak odmítají tezi, že sovětská politika byla pouze reakcí na americké jednání. Tato historická škola je v podstatě jakousi střední cestou, snaží se postihnout všechny motivy velmocí a bloků, a to jak ty expanzionistické, tak i obranné. K představitelům postrevizionistické školy patří např. John Lewis Gaddis nebo Vojtěch Mastný.5
V problematice počátku studené války existuje „…ještě řada otevřených otázek: kdy vlastně studená válka začala, proč se namísto dřívější spolupráce v boji proti společnému nepříteli nakonec prosadila vyhrocená konfrontace, která konkrétní rozhodnutí studenou válku takříkajíc nastartovala, kdo za její vypuknutí nese větší odpovědnost“.6 Hodnocení studené války se v průběhu doby vyvíjelo a není jednotné ani dnes. Vždy záleží na tom, kdo tento dějinný proces hodnotí a jaké jsou jeho názory a motivy: „Interpretace studené války je politickým aktem s jasnými důsledky pro aktuální politiku, či důsledkem politického jednání“.7
Studená válka v letech 1945-1956 sestávala z velkého množství provázaných a na sobě vzájemně závislých procesů, které měly své milníky. Ty nejdůležitější z nich se zde pokusím popsat.
Konec 2. světové války a jeho vliv na změnu mezinárodních vztahů
Někteří autoři jsou zastánci názoru, že „studená válka začala mnohem dříve, než si většina lidí uvědomuje. Dávno před tím, než bylo komunistické Rusko vůbec ustanoveno, dávno před tím, než Churchill pronesl v roce 1946 svou slavnou řeč o železné oponě, v okamžiku, kdy bolševici vyrazili ke svému úderu proti Petrohradu a převzali moc v Rusku, dne 7. listopadu 1917“.8 To jsou ovšem základy a předpoklady studené války, a podmínky, které její vznik připravily. Vlastní studená válka vypukla až o hodně později.
Studená válka měla své kořeny už ve 2. světové válce, respektive v jejím závěru. Porážka Německa a jeho spojenců „uvolnila soudržnost antifašistické koalice a dříve potlačované rozpory přerůstaly v otevřené konflikty“.9 Někteří autoři ale tvrdí, že tato soudržnost nebyla tak velká, a že základní rozpor mezi oběma největšími spojeneckými velmocemi trval po celou dobu války: „Od roku 1941 do roku 1945 mezi Spojenými státy a Sovětským svazem eskaloval konflikt ohledně politické budoucnosti východní Evropy“.10 Velká Británie, vyčerpaná válkou, v podstatě ztratila své velmocenské postavení, a stejně na tom byla oficiálně vítězná, ale prakticky poražená Francie. Německo jako relevantní politický hráč zmizelo, stejně jako Japonsko a Itálie.
Spojené státy oproti tomu ještě posílily své už před válkou dobré ekonomické postavení a nově získaly dominantní celosvětovou politickou a vojenskou roli. USA vyšly z války jako nejsilnější stát, jehož území a ekonomika nebyly poznamenány válkou. Národní produkt USA vzrostl od roku 1939 do roku 1945 o 69 % a představoval polovinu celosvětové produkce zboží a služeb.11 Ve velmoc vyrostl i Sovětský svaz, který byl sice válkou značně poničen a ztratil miliony obyvatel, ale na druhou stranu během války dobyl rozsáhlá území s materiálními a lidskými zdroji a vybudoval mocnou a efektivní armádu s rozsáhlými zkušenostmi, která byla oporou mocenských ambic země, realizovaných prostřednictvím silného ideologického vlivu. Ze soupeření těchto dvou supervelmocí vzniklo bipolární rozdělení světa.
Americko-sovětské vztahy byly poznamenány antagonismem už od dob bolševické revoluce v roce 1917. Oba státy reprezentovaly zcela protichůdné ideologie: USA byly zemí liberální demokracie s důrazem na občanské svobody, Sovětský svaz byla první „socialistická“ země, kde vládla „diktatura proletariátu“ a která usilovala o světovou revoluci. Oba státy navázaly diplomatické styky až roku 1933 pod vlivem počínající japonské expanze. Americké výhrady vůči Sovětskému svazu vzrostly opět v době, kdy SSSR uzavřel s Německem v roce 1939 pakt o neútočení, obsadil „nárazníkové pásmo“ po celé délce hranice, sestávající z části Polska, Finska, pobaltských států, Besarábie a Bukoviny a svou neutralitou, doprovázenou dodávkami strategických surovin, umožnil Německu útočnou válku ve východní, západní, severní i jižní Evropě. Výhrady Británie a Francie proti Sovětskému svazu byly ale ještě větší, protože SSSR podporoval revoluční hnutí nejen v obou těchto zemích, ale i v jejich koloniích. Teprve pokračující válka, ve které byl i SSSR napaden Německem a dostal se tak na stejnou stranu s Británií a dočasně poraženou Francií, přivedla tyto země do jednoho spojeneckého tábora. Po napadení Japonskem se do něj včlenily i USA.
To ovšem neznamenalo, že by mezi mocnostmi zmizely všechny rozpory. Úhelným kamenem neporozumění byla otázka otevření druhé fronty v Evropě. „John L. Gaddis…došel k závěru, že tyto průtahy podlomily vzájemnou důvěru mezi USA a SSSR, a právě proto se staly prvním zásadním zlomem. Potom následovaly další dvě neblahé události: utajení amerického projektu vývoje a výroby jaderné zbraně a v návaznosti na něj rozsáhlá sovětská špionáž na americkém území, jejímž cílem bylo získat co nejvíce poznatků právě o americkém jaderném programu“.12
V důsledku války polevila skepse americké veřejnosti vůči Sovětskému svazu, ale skepse státního aparátu začala brzy opět sílit. Americká administrativa dospěla ke správnému závěru, že SSSR se snaží získat kontrolu nad východní Evropou. Amerika sice neměla jasnou koncepci poválečného uspořádání světa, nicméně uvědomovala si svůj rozhodující vliv na ně. Prezident Roosevelt byl zastáncem názoru, že základem tohoto uspořádání musí být americko-sovětská spolupráce.13 Základními idealistickými principy této spolupráce bylo sebeurčení národů, antikolonialismus a rozvoj svobodného obchodu. „Roosevelt sám sebe považoval za „žongléra“, který dokáže prostřednictvím improvizace a rychlé reakce vždy nakonec zajistit prospěch své země…jeho vize poválečného světa se soustředila na takové uspořádání, v němž nejdůležitější roli budou hrát vítězové druhé světové války-Velká Británie, Spojené státy, Sovětský svaz a snad i Čína. Tito „policisté“ by společně chránili mír…doufal, že porážka nacismu vytvoří příznivější prostředí pro jednání mezi vítězi“.14
Tato víra v utopické vztahy byla značně naivní, protože jakmile pominulo ohrožení, které spojence stmelovalo, začaly vrchu nabývat jejich partikulární zájmy. Principy poválečného světa, definované v Atlantické chartě z roku 1941, byly sice Sovětským svazem i Velkou Británií odsouhlaseny, ale ani jeden z obou států nehodlal připustit, aby tyto principy ovlivňovaly jejich politiku ve střední Evropě, respektive v koloniích.
Válkou finančně zruinovaná Británie i ostatní evropské státy se snažily zaangažovat USA (jedinou zemi, která byla schopna zplundrované Evropě poskytnout ekonomickou a finanční pomoc) na aktivní evropské politice. Spojeným státům, před válkou prosazujícím politiku izolacionizmu, v podstatě ani nic jiného nezbývalo. O budoucnosti Evropy jednali spojenečtí státníci na konferencích v Teheránu a podrobněji pak v únoru 1945 v Jaltě. President Roosevelt odmítl britský návrh na společný postup USA a Velké Británie a nedal SSSR „jasně najevo, kam až může Sovětský svaz jít ve střední a východní Evropě“.15
Rooseveltův postoj vůči SSSR byl vstřícný, mimo jiné i proto, že USA měly zájem na vstupu SSSR do války proti Japonsku a snažily se svého spojence nepopudit. Hlavní zájem na tom měl prezident Roosevelt, který dokonce ne zcela správně informoval Kongres o tom, že Jaltská konference potvrdila Atlantickou chartu ve věci práva národů na svobodnou volbu svých vlád. Naopak „zapomněl“ Kongres informovat o územních požadavcích Sovětského svazu na dálném východě, kterými byl podmíněn vstup SSSR do války proti Japonsku. Celkové vyznění Jaltské konference bylo takové, že „Stalin…za relativně malé ústupky dospěl k přesvědčení, že západní mocnosti uznají jeho kontrolu nad východní Evropou, i když svých cílů bude muset dosáhnout relativně skrytě a maskovaně pod fasádou sebeurčení“.16
Ve výsledku tedy obě velmoci jakoby dostaly to, co chtěly- USA iluzi, že Sovětský svaz bude respektovat principy svobody a demokracie, a SSSR iluzi, že USA mu daly v Evropě volnou ruku. Rozdělení Evropy tak nastalo jaksi samovolně: v okupované Itálii byl SSSR odsouzen do role pouhého pozorovatele pořádků, zaváděných USA a Velkou Británií, v Rumunsku a Bulharsku tomu bylo právě naopak. „Po Jaltské konferenci Spojené státy nikde ve východní Evropě silně neprosazovaly spojenecký dohled na volbami“.17 V Polsku Sověty instalovaná komunistická vláda odmítala přijmout zástupce londýnského exilu a západní spojenci se zmohli na pouhé protesty. V této situaci zemřel Roosevelt a do funkce nastoupil Harry S. Truman.
Truman byl bývalý izolacionista a od roku 1944 viceprezident USA. Roosevelt ho ale o zahraniční politice prakticky vůbec neinformoval. Truman byl, na rozdíl od idealisty Roosevelta, k Sovětskému svazu velmi skeptický. Po krátké době, kdy se v nové funkci „rozkoukával“, začal být, i pod vlivem některých svých poradců, stejně jako britského premiéra Churchilla, vůči SSSR tvrdší. Navrhl Stalinovi svolání nové spojenecké konference (tentokrát do Postupimi), a kompromis ve věci Polska. Přijetí těchto návrhů Sověty sice na čas atmosféru mezi spojenci zlepšilo, ale brzy se začaly opět vynořovat pochybnosti. SSSR začal vznášet nároky na Turecko (šlo především o tradiční ruský zájem, přístup do úžin Bospor a Dardanely) a podíl na správě Lybie. Třebaže Postupimská konference skončila kompromisy a dohodou o většině sporných bodů, byla asi posledním momentem, kdy se byly velmoci schopny k nějaké shodě dobrat.
Churchill byl na pozici ministerského předsedy vystřídán Clementem Atleem. Ten, ač labourista, zastával názor (a Postupimská konference jej v něm jen utvrdila), že Sovětský svaz je „imperialistickou mocností, která svými ambicemi ohrožuje západní Evropu“.18 Od podzimu 1945 se začaly vztahy bývalých válečných spojenců prudce zhoršovat. „S rostoucím konfliktem začali američtí politici stále více chápat sovětské akce ve východní Evropě nikoli jako izolované události, ale jako známky sovětských záměrů v celém světě. …Sovětské metody a taktiky při přebírání kontroly nad východní Evropou byly pochopeny jako náznaky způsobů, jakými má být prosazena světová revoluce “.19
V únoru 1946 proběhly v Sovětském svazu volby do Nejvyššího sovětu. Třebaže volby v totalitním režimu nejsou volbami ve smyslu, v jakém je chápou obyvatelé demokratických zemí, jsou i tak příležitostí k vystupňování různých předvolebních propagačních kampaní, prosazujících budoucí program a směřování státu. V kampani přes sovětskými volbami v roce 1946 „nejvyšší sovětští předáci varovali před kapitalistickým obklíčením a obviňovali imperialistické fanatiky, že připravují vytvoření protisovětského bloku. Záměrem těchto projevů bylo připravit lid na další oběti vyplývající z přednostního budování těžkého a zbrojního průmyslu“.20 Ve svém projevu z 9. února prohlásil Stalin mj., že „imperialistické soupeření rozdělilo v minulosti svět do dvou znepřátelených táborů a vzhledem k tomu, že se imperialistické mocnosti pokoušejí přerozdělit svět silou zbraní, války jsou nevyhnutelné“.21 Pokud má do budoucna pokračovat spojenectví obou stávajících politických systémů a jejich mírová koexistence, je podle Stalina nutné, aby Spojené státy a Velká Británie neprováděly protisovětskou politiku – jinými slovy, aby se nestavěly do cesty mocenským a hospodářským ambicím Sovětského svazu ve světě. Stalin předpokládal rozdělení imperialistického světa do dvou nepřátelských bloků, mezi nimiž záhy dojde ke třetí světové válce. V té bude SSSR stát mimo a bude si pouze zajišťovat svou bezpečnost. Převážná část západních komentátorů a politiků tento Stalinův absurdní závěr naprosto neakceptovala. „Většinou se klonili k závěru, že Stalin ve skutečnosti vyhlásil nevyhnutelnost války mezi systémy, tj. mezi Sovětským svazem a Spojenými státy“.22
5. března 1946 nastalou situaci okomentoval bývalý britský premiér, Winston Churchil, ve slavném projevu na univerzitě v americkém Fultonu. Vyjádřil se, že napříč kontinentem byla spuštěna „železná opona“, za kterou nyní leží sovětská sféra moci, ve které vládnou policejní vlády, a místní komunistické stany, kontrolované Moskvou, se snaží o nastolení totalitní kontroly.
Churchillův projev ale nebyl americkou veřejností přijat nijak vřele. Američané dosud nevěřili v nebezpečnost Sovětského svazu a v jeho schopnost zasadit Západu fatální úder, a navíc se těžko přeorientovávali z vnímání SSSR jako spojence k jeho vnímání jako nepřítele. Podle Eichlera tento projev, tvrdě odsouzený Sovětským svazem jako válečné štvaní, sjednotil národy SSSR za jejich vůdci a i mnoha lidmi na Západě byl vnímán jako nabádání k válce. Na druhou stranu „Churchill svůj projev konzultoval s prezidentem Trumanem a velká část amerického tisku mu děkovala za to, že řekl nahlas to, co si mnozí mysleli potichu. Churchill tedy svým fultonským projevem připravoval Trumanově administrativě cestu pro nastolení tvrdého, neústupného kursu vůči SSSR“.23 Churchill fakticky vyzýval Spojené státy, aby pomocí nátlaku pohrůžkou nukleárními zbraněmi donutily Sovětský svaz, aby opustil východní Evropu. Mnoha kritiky to bylo ale vnímáno jako snaha přimět USA, aby se zasadily o záchranu britského impéria. To byl i důvod, proč se nakonec i prezident Truman později od Churchillova projevu oficiálně distancoval.
Německé dilema
Ohledně budoucnosti Německa neměly Spojené státy připraven žádný prakticky realizovatelný plán. Ten ale neměl ani SSSR: jeho dvěma základními záměry bylo trvalé odstranění německé hrozby a snaha získat co největší možné reparace jako náhradu za válečné ztráty. Německo mělo být rozděleno na okupační zóny, to je to, co se dohadovalo v Jaltě. Toto rozdělení ale nemělo být trvalé, mělo skončit podpisem mírové smlouvy. Německo mělo setrvat v podobě jednoho hospodářského a politického celku.
Sovětský svaz měl současně v úmyslu provést v Německu ne zcela otevřeně deklarovanou, ale hlubokou hospodářskou přeměnu v duchu socialismu, kterou se snažil prosadit i v západních okupačních zónách. Západní mocnosti měly naopak snahu dosáhnout rychlé obnovy země podle zásad liberalismu. Tento zásadní rozpor znemožňoval společný postup bývalých spojenců ve věci německého vývoje. Všechny německé okupační zóny sice kontrolovala Spojenecká kontrolní rada, ale prosadit v ní nějaké řešení na základě protichůdných vizí a principů bylo nemožné.
V celém Německu „od konce roku 1945 probíhalo formování či přestavba antifašistických a demokratických stran“.24 V sovětské okupační zóně němečtí komunisté, podle sovětských pokynů, oficiálně odmítli okamžitou přeměnu Německa na socialistický stát a navenek deklarovali dodržování demokratických principů a spolupráce všech protinacistických sil. Tato taktika byla odůvodněna skutečností, že komunisté neměli v celoněmeckém měřítku šanci se demokraticky prosadit. Proto podporovali rozvoj dalších politických subjektů, ale současně se snažili o jejich kontrolu. Walter Ulbricht, čelný německý komunista, se o tom vyjádřil, že to musí vypadat jako demokracie, ale vše musí mít v rukou komunisté. To je ostatně princip, která dobře známe z vlastní zkušenosti poválečných let.
Po skončení války vznikla v Německu dvě centra sociální demokracie: jedno v Hannoveru, s vazbami na německý sociálně demokratický londýnský exil, a druhé v Berlíně, které bylo značně levicovější. Toto levé křídlo ustanovilo prozatímní vedení Německé sociálně demokratické strany s celoněmeckou platností a usilovalo o sloučení s komunisty. Vzhledem k odmítavému postoji hannoverské skupiny došlo ke sjednocení obou levicových stran pouze v sovětské zóně. Tak vznikla Jednotná socialistická strana Německa, SED, ovládaná „bývalými“ komunistickými vůdci. V západní zóně si sociální demokracie (SPD) uchovala svou samostatnost a nově vznikly, kromě jiných, dvě křesťansko-demokratické strany: křesťansko-demokratická unie (CDU), a křesťansko-sociální unie (CSU).
V důsledku konfrontace se Sovětským svazem a vývoje v jeho okupační zóně ustoupily Spojené státy od principů „tvrdého míru“ a od zákazu jakékoli formy spolupráce s německým obyvatelstvem, a spolu s Velkou Británií začaly spolupracovat s občanskými politickými stranami. Spolupráce byla určena snahou o renesanci základních demokratických hodnot. SSSR oproti tomu zdůrazňoval požadavek silného sjednoceného Německa, ovšem pod jeho vlastní kontrolou. Pokusy SSSR a jemu podřízených německých komunistů o sjednocení Německa a jeho neutralitu nebyly ze strany západních spojenců akceptovány. Takové sjednocené neutrální Německo by nemohlo být pod kontrolou západních zemí, a naopak by tyto země těžko mohly zabránit tomu, aby tuto kontrolu plíživě nepřevzal Sovětský svaz. Německo, pokud by se jeho kontroly západní spojenci vzdali, by tak přestalo být – v už fakticky rozděleném světě – svým potenciálem k dispozici západním spojencům, naopak by bylo zcela k dispozici SSSR. Tím by bylo ohroženo nejen Německo samotné, ale i s ním sousedící státy.
V Německu vládla katastrofální hospodářská situace: potraviny byly na lístky, příděly byly nedostatečné, rozbujel se černý trh, obyvatelstvo hladovělo a bouřilo se. Británie nestačila zásobovat svojí zónu potravinami. Naléhala na odstranění obchodních a správních bariér mezi západními okupačními pásmy, protože nebyla schopna unést ekonomickou tíži, kterou na ni kladlo zásobování a řízení její vlastní okupační zóny.25 Výsledkem bylo spojení americké a britské zóny v tzv. Bizonii, ke kterému došlo 1. ledna 1947. Odpovědnost za vývoj na tomto území, představujícím více než polovinu rozlohy poválečného Německa, převzaly především USA. V téže době probíhaly mezi velmocemi rozhovory o přípravě mírové smlouvy s Německem. V atmosféře nadcházející studené války a v reakci na sovětské snahy o kontrolu celého Německa ale tyto rozhovory ztroskotaly.
Hospodářská situace v Německu byla nadále katastrofální. V dubnu 1948 se k Bizonii připojilo i francouzské okupační pásmo a vznikla tzv. Trizonie. Největším problémem německého hospodářství byla znehodnocená měna. Západní spojenci připravili na konferenci v Londýně pro Trizonii separátní měnovou reformu, která byla provedena 20. června 1948. Po měnové reformě bylo zrušeno řízené hospodářství a došlo k uvolnění cen zboží. V podstatě okamžitě zmizel černý trh a hospodářská situace Trizonie se začala rychle zlepšovat. O tři dny později byla vlastní měnová reforma realizována i v sovětské okupační zóně a měla platit i pro celý Berlín, tedy včetně západních zón. Ještě týž den byla tedy západní reforma Trizonie aplikována i na západní okupační sektory Berlína.
Sovětskou odpovědí na tento jednostranný postup byla blokáda Berlína, která pak trvala 318 dní. Původně padaly na straně západních spojenců návrhy na proražení blokády vojenskou silou,26 ale Truman a další vedoucí politici USA nechtěli riskovat ozbrojený konflikt, který by mohl lehce přerůst v neomezenou válku. Místo ozbrojeného zásahu nakonec spojenci po deset měsíců zásobovali město leteckým mostem. Blokáda byla oficiálně odůvodněna zabráněním pronikání nové západní marky na území sovětského okupačního pásma. Nevysloveným důvodem byl samozřejmě politický a psychologický nátlak na západní spojence, aby byli povolnější při akceptování sovětských návrhů a zároveň snaha otestovat schopnosti Západu reagovat a prosadit své cíle.27
Trumanova doktrína
Trumanova doktrína je označení pro novou politickou koncepci Spojených států v atmosféře právě vypuknuvší studené války. Jednalo se, stručně řečeno, o koncepci zadržování komunismu a systém politických, hospodářských a vojenských kroků, kterými toho bylo možno dosáhnout.
Trumanova doktrína má své kořeny v myšlence „zadržování komunismu“, kterou formuloval americký diplomat George Kennan.28 Principem této myšlenky bylo několik úvah, například, že sovětskou taktikou je využívání ideje kapitalistického obklíčení k upevňování vnitřní politické struktury režimu. Trvalým cílem komunistického hnutí je pak konečná porážka kapitalistického systému a komunisty proklamované teze o možné spolupráci a mírovém soužití se Západem jsou skutečně jen vážně nemíněnými frázemi. „Kennan tvrdil, že nemá smysl usilovat o dlouhodobou dohodu se Sovětským svazem, neboť ten je rozhodnut zajistit svou bezpečnost pouze úplným zničením nepřítele“.29 Podle Kennana byl v této konfrontaci komunismu se západní demokracií a liberalismem důležitý vliv ruského nacionalismu a současně podvratný vliv bolševické ideologie v politicky a hospodářsky labilních státech. „Kennan vyšel z předpokladu, že politiku Sovětského svazu určují dva postuláty:
1/ hluboký antagonismus mezi socialismem a kapitalismem a
2/ pocit své vlastní neomylnosti.
Konstatoval, že sovětské akce jsou nepřetržitým proudem, snažícím se dostat všude, kde je to jen možné, ke konečnému cíli, zhroucení kapitalismu“.30 Úlohou Západu při obraně proti sovětské globální ofenzívě je tedy dlouhodobě a trpělivě odolávat sovětské expanzivní politice, a současně jako prostředek obrany používat energický protiútok v nejrůznějších politických a mocenských oblastech (přičemž nebylo vysloveně deklarováno, má-li to být i formou války). To by mělo znesnadňovat prosazování sovětské politiky a nutit SSSR k opatrnosti a umírněnosti. Při takovém dlouhodobém tlaku by měla sovětská expanze skončit postupným oslabením a nakonec rozpadem impéria.31
K nastolení tvrdého kurzu vůči SSSR přispěla „dlouhá série sovětských akcí, které vytvářely napětí a nevyvolávaly pochyby o povaze sovětské politiky: neochota stáhnout svá vojska z Íránu, postupné ovládnutí střední a východní Evropy, podpora levice v občanské válce v Řecku, spory o reparace a celkově slepá ulička v německé otázce, vlekoucí se příprava mírových smluv s ostatními státy fašistické Osy a navíc sovětské požadavky vůči Turecku a na Libyi“.32 Akcelerátorem vyhlášení Trumanovy doktríny byly problémy Velké Británie. Ta měla po dohodě se SSSR z roku 1944 dominantní vliv v Řecku, kde probíhala na čas potlačená občanská válka, a měla zájmy rovněž v Turecku.
Ve chvíli, kdy Stalin zpochybnil možnost poválečné spolupráce antihitlerovské koalice, přestal se ohlížet na dohody s Británií a souhlasil se zvýšením aktivity řeckých komunistů. Občanská válka na jaře 1946 opět propukla a řecká vláda nebyla přes britskou pomoc schopna se s povstalci vypořádat. Zároveň začal SSSR vznášet výše zmíněné požadavky vůči Turecku. Mnohostranná angažovanost v kombinaci s hospodářskou krizí měla na válkou vyčerpanou Británii zásadní dopad. Země v zimě 1946-1947 zkolabovala. V únoru 1947 se pak vláda Velké Británie rozhodla, že přeruší hospodářskou a vojenskou pomoc legitimní vládě Řecka, a navíc předá mandát v Palestině do rukou OSN a s konečnou platností se stáhne i z Indie. Pro Británii to znamenalo faktický konec koloniálního panství a konec velmocenského postavení.
USA toto rozhodnutí ale vnímaly v širším kontextu. Pro Spojené státy začalo být zřejmou věcí, že nejde jen o Řecko nebo Turecko. Situace hrozila dominovým efektem a většina amerických politických představitelů (včetně vedení republikánské i demokratické strany, i zastánců politiky izolacionizmu) chápala, že pokud padne do rukou komunistů Řecko, padnou jim do ruky postupně i další země západní Evropy. Výsledkem tohoto širokého politického konsenzu byla podpora žádosti prezidenta Trumana Kongresu o poskytnutí finanční pomoci Řecku a Turecku. Truman se na Kongres obrátil 12. března 1947 s pečlivě připravenou řečí, která formulovala postoj a politické směřování, jenž bylo později označeno jako Trumanova doktrína, a která byla vlastně „konkrétní představou americké role ve světovém dění“.33 Jednalo se samozřejmě o žádost o finanční pomoc Řecku a Turecku, ale jádrem Trumanovy řeči byla myšlenka, že nárůst totalitních režimů je zapříčiněn nouzí. Prvním krokem pomoci státům, ohroženým postupem komunismu by tedy měla být ekonomická pomoc. Trumanovo vystoupení mělo tedy i „obecný rozměr podpory všem svobodným vládám, které jsou ohroženy komunistickou agresí“.34
Trumanův návrh pomoci oběma jižním zemím byl Kongresem schválen. Řecká armáda s americkou finanční pomocí a s americkými vojenskými poradci nakonec komunistické povstalce koncem 40. let porazila. K této porážce ale napomohla i roztržka Sovětského svazu s Jugoslávií, jejíž komunistická strana si nehodlala nechat od SSSR diktovat politický kurz do posledního detailu.
Sovětská reakce na Trumanovu doktrínu na sebe nenechala dlouho čekat. SSSR začal svou dosavadní zájmovou sféru ve východní a jihovýchodní Evropě přetvářet v monolitní mocenský blok. Byly zavrženy dosavadní teorie o specifických cestách jednotlivých zemí k socialismu a sovětský model se stal pro všechny satelitní státy závazným vzorem. V říjnu 1947 bylo založeno Informbyro (neboli Kominforma), mezinárodní organizace devíti evropských komunistických stran, která vydávala závazné směrnice pro komunisty všech zemí a propagovala jedinou možnou, sovětskou stalinskou formu socialismu. Oficiálním úkolem Informbyra byla koordinace politiky jednotlivých komunistických stran, ale v podstatě spíše než o koordinaci šlo o vytvoření těsných svazků mezi jednotlivými stranami a Moskvou a o následování jejich instrukcí. Tím samozřejmě satelitní státy ve sféře vlivu SSSR zcela ztratily i jakýkoli zbytek suverenity.
Informbyro programově navázalo na činnost Komunistické internacionály, která byla rozpuštěna (s ohledem na existenci antifašistické koalice mezi Sovětským svazem a západními spojenci) v roce 1943. Základní a závaznou ideologickou tezi vzniku Informbyra formuloval sovětský ideolog Andrej Ždanov již měsíc před jeho vznikem. Jednalo se o konstatování existence dvou protikladných světových „táborů“, tábora tzv. lidově-demokratického a tábora tzv. imperialistického. Tato terminologie je samozřejmě zcela sovětská: stejně, jako bylo rozporuplné hovořit v souvislosti se sovětskými satelity o jakékoli demokracii, termín imperialismus odpovídal snad politice některých západních zemí, ale rozhodně odpovídal především politice sovětské.
Podle tradicionalistů znamenala Trumanova doktrína „zásadní změnu ve vztahu k SSSR, protože ukončila etapu usmiřování a ustupování a otevřela novou éru, jež se vyznačovala jednoznačným důrazem na tvrdost a neústupné zadržování SSSR v poválečném světě“.35 Její kritici naopak namítají, že „…byla především projevem přílišné ideologizace…teprve až po vyhlášení Trumanovy doktríny následoval v Moskvě obrat ke skutečně tvrdé rétorice a ke konfrontačnímu vidění poválečného mezinárodního uspořádání“.36
Lze tedy říci, že stejně, jako Trumanova doktrína znamenala novou a tvrdší globální politiku Spojených států, znamenala sovětská reakce na ni novou, tvrdší a otevřenější globální politiku SSSR a jeho satelitů. Následné komunistické puče a revolty v různých zemích, stejně jako angažovanost Sovětského svazu po celém světě „nebyly náhodným řetězcem událostí, ale součástí nového globálního střetu s imperialismem “.37 Pro vnitřní politiku SSSR znamenala tato gradace napětí opětovné čistky, perzekuce a zatýkání potenciálních, ale i jen domnělých nepřátel režimu.
Co bylo dál a jak studená válka otevřeně vypukla už bez nějakých tanečků a obezliček si povíme příště.
Literatura:
Lynn Etheridge DAVIS, The Cold War begins. Soviet-American Conflict over Eastern Europe, Princeton: 1974.
Robert F. DORR, Jon LAKE, Warren THOMPSON, Stíhací esa Korejské války, Plzeň: 1996.
Petr DRULÁK, Metafory studené války. Interpretace politického fenoménu, Praha: 2009.
Jan EICHLER, Začátky studené války, Historie a vojenství 3/2007, roč. LVI, s. 4-23.
Benjamin O. FORDHAM, Building the Cold War Konsensus. The Political Economy of U.S. National Security Policy, 1949-51, Ann Arbor: 1998.
1 John HUGHES-WILSON, A brief history of the cold war. The hidden truth abouth how close we came to nuclear conflict, New York: 2006, s. 1
2 Bohuslav LITERA, Studená válka (mezinárodní vztahy 1945-1963), Praha: 1993, s. 3
3 Tamtéž, s. 3
4 Bohuslav LITERA, c. d., s. 3
5 Vladimír NÁLEVKA, Studená válka, Praha: 2003, s. 9-11, a Bohuslav LITERA, c. d., s.4-5
6 Jan EICHLER, Začátky studené války, Historie a vojenství 3/2007, roč. LVI, s. 4
7 Petr DRULÁK, Metafory studené války. Interpretace politického fenoménu, Praha: 2009, s. 14
8 John HUGHES-WILSON, c. d., s. 1
9 Vladimír NÁLEVKA, c. d., s. 12
10 Lynn Etheridge DAVIS, The Cold War begins. Soviet-American Conflict over Eastern Europe, Princeton: 1974, s. 369
11 Bohuslav LITERA, c. d., s. 7
12 Jan EICHLER, c. d., s. 6
13 Bohuslav LITERA, c. d., s. 11
14 Petr LUŇÁK, Západ: Spojené státy a Západní Evropa ve studené válce, Praha: 1997, s. 45
15 Bohuslav LITERA, c. d., s. 11-12
16 Tamtéž, s. 14
17 Lynn Etheridge DAVIS, c. d., s. 374
18 Bohuslav LITERA, c. d., s. 18
19 Lynn Etheridge DAVIS, c. d., s. 395
20 Bohuslav LITERA, c. d., s. 21
21 Tamtéž, s. 22
22 Bohuslav LITERA, c. d, s. 22
23 Jan EICHLER, c. d., s. 14
24 Vladimír NÁLEVKA, c. d., s. 31
25 Bohuslav LITERA, c. d., s. 28
26 Autorem tohoto návrhu byl generál Lucius Clay, vojenský guvernér Německa
27 Vladimír NÁLEVKA, c. d., s. 36
28 Kennan byl nejen vynikající znalec sovětských poměrů a myšlení, ale působil před válkou a na počátku okupace jako diplomat i v ČSR a velice trefně komentoval i zdejší události.
29 Bohuslav LITERA, c. d., s. 24
30 Tamtéž, s. 30
31 Vladimír NÁLEVKA, c. d., s. 16
32 Bohuslav LITERA, c. d., s. 24
33 Vladimír NÁLEVKA, c. d., s. 19
34 Tamtéž, s. 19
35 Jan EICHLER, c. d., s. 17
36 Jan EICHLER, c. d., s. 18
37 Vladimír NÁLEVKA, c. d., s. 21
