Článek
Místo, kde leží dnes druhé největší město Ukrajiny, Charkov, ukrajinsky Charkiv, bylo osídleno již v době bronzové, 2000 let před Kristem. Následovalo osídlení Skyty a Sarmaty, po nich na místě sídlili ranní Slované. V 9.-11. století, za doby Kyjevské Rusi, zde existovalo město Donets, následně město dobyli Kumáni a po nich Tataři. Samotné město Charkov založili záporožští kozáci v roce 1656.
První bitva o Charkov se odehrála 20.-24. října 1941, kdy město, tehdy na Ukrajině největší, dobyla útočící Wehrmacht. V prosinci 1941 se Charkov zapsal do historie tím, že v rokli Drobickij Jar, tak, jako mnohde jinde, nacisté postříleli na 15 000 Židů.
Tou dobou byla Wehrmacht odražena od Moskvy a Rudá armáda, která se z prvotního šoku a porážek alespoň trochu oklepala, měla ambici vyrazit s jarem do širokého protiútoku. Nebyla to ovšem ambice armády a jejích velitelů; byla to ambice sovětského vůdce Stalina, kterého jeho generálové a maršálové, klonící se k obranné strategii, vyčerpávající nepřítele, od úmyslu útočit marně zrazovali.
Ukořistěné sovětské kanóny ZIS
Druhá bitva o Charkov: Útok začal právě na jižní frontě, a jedním z jeho cílů byl Charkov. Německá armáda byla ale po porážce závěru loňského roku již posílená, a naopak sama měla ambice útočit. Sovětský protiútok 12.-28. května 1942, který nebyl pro připravené Němce žádným překvapením, se tak nezdařil a Charkov zůstal v německých rukou. V jeho okolí navíc Němci obklíčili velká sovětská uskupení a zajali asi 170 000 vojáků.
Následoval německý výpad na Rostov a směrem na Kavkaz, který měla na levém křídle jistit 6. armáda dobytím Stalingradu. Historie bojů o toto nešťastné město je dostatečně známá. Němcům se nikdy nepodařilo jej zcela dobýt, naopak po sovětském protiútoku byla 6. armáda obklíčena a po několika měsících se její zbytky koncem ledna 1943 vzdaly.
Stíhač tanků 1. divize SS Leibstandarte Adolf Hitler
Třetí bitva o Charkov: Sovětský protiútok po pádu Stalingradu pokračoval, byl osvobozen Rostov a německá armáda ustupovala. Další na řadě byl samozřejmě opět Charkov. Při úspěchu sovětského útoku hrozilo zaklapnutí obrovských obkličovacích kleští a odříznutí celého německého jižního křídla, včetně Krymu. V té době velel skupině armád jih polní maršál Erich von Manstein. Ambiciózní sovětský útok přinesl své ovoce, a Charkov padl 16. února. Manstein nedodržel Hitlerův rozkaz a město slepě nebránil, ale naopak jej s většinou sil vyklidil, čímž je uchránil od osudu stalingradské 6. armády a zachoval je k následujícímu protiútoku. Kromě Charkova osvobodili Sověti také Bělgorod, Kursk, Izjum a Vorošilovgrad.
Vzápětí ovšem německé jednotky geniálního stratéga Mansteina zaútočily do boku sovětských útočných kolon, rychle postupujících bez dostatečného zajištění, zásobování a letecké podpory. Jižně od Charkova je Manstein odřízl a zničil. To umožnilo německý protiútok ke znovudobytí města.
Jeho jádro tvořil 2. tankový sbor SS pod velením generála Paula Haussera, tedy divize SS Leibstandarte Adolf Hitler a Das Reich, kryté na křídle SS divizí Totenkopf. Ty město v krvavých bojích dobyly mezi 11. až 15. březnem 1943 zpět. Při tomtéž protiútoku Němci opět dobyli i Bělgorod. Bylo to poslední velké německé vítězství na východní frontě. Sověti museli ustoupit o 100-150 kilometrů zpět, ztratili tři armády a jeden tankový sbor, celkem 52 divizí, padlo, raněno a pohřešováno zůstalo přes 86 000 vojáků. Německé ztráty jsou odhadovány na 10-12 000 lidí. Východní fronta zůstala na jižním úseku fronty stabilizovaná až do léta 1943.
Fritz Witt a Kurt Meyer z 1. divize SS Leibstandarte Adolf Hitler na charkovském Rudém náměstí, záhy přejmenovaném na Platz der Leibstandarte
Jedním z vojáků SS divize Totenkopf, který se bojů účastnil, byl i v té době čerstvě vycvičený SS-Sturmmann Igor Moravec, syn protektorátního ministra školství a lidové osvěty. Na sovětské straně se naopak bitvy v rámci sovětské 25. střelecké divize zúčastnil 1. československý samostatný polní prapor, který také zažil u vesnice Sokolovo své první bojové nasazení.
Sovětský nápor si ale jen vybral pauzu. Během několika měsíců útočila opět posílená Rudá armáda, poté, co se udržela při německé letní ofenzívě a bitvě v Kurském oblouku, znovu, a 23. srpna 1943 ve čtvrté bitvě o Charkov město v rámci Operace vojevůdce Rumjancev opět osvobodila. Tváří v tvář nebezpečí obklíčení Němci město opět vyklidili, a při ústupu zničili, co zničit stihli. Němci tak ztratili důležitý opěrný a komunikační uzel, a po dalších sovětských útocích se nakonec museli stáhnout až za Dněpr na obrannou linii Panther-Wotan.
Bitvou u Kurska v červenci 1943 se Němci pokusili opět převzít iniciativu, ale důsledkem neúspěchu bylo naopak to, že iniciativu převzala Rudá armáda, a už ji nepustila. Během všech bitev bylo zničeno asi 70 % města Charkov, a během německé okupace zemřelo až 100 000 obyvatel hlady. Přesto Charkov nikdy nezískal čestný sovětský titul „Město-hrdina“, kterým se pyšní dalších 12 měst a jedna pevnost.
Pátá bitva o Charkov nastala hned na počátku ruské agrese, 24. února až 3. března 2022. Město bylo masivně bombardováno, a bombardování pokračovalo i po odražení ruské tzv. třídenní speciální vojenské operace, a do určité míry pokračuje dodnes.
Charkov leží asi 30 km od rusko-ukrajinské hranice, kterou ruská armáda 24. února 2022 překročila v mohutných tankových a mechanizovaných kolonách, které měly hlavní město Ukrajiny, kde žilo vysoké procento ruskojazyčného obyvatelstva, během jednoho nebo dvou dnů obsadit, rozprášit legální vládu a státní i správní aparát a pravděpodobně instalovat vládu loutkovou, tak, jak to Sověti i Rusové dělají už sto let.
Zničená ruská kolona bojových vozidel u školy č. 134 v Charkově
Na ruské straně útočila 1. gardová tanková armáda, která rychle pronikla od severu k městu, ale pak se ukrajinská armáda i civilisté postavili na odpor. Třebaže pronikly až do města, ruské síly utrpěly velké ztráty, a stejně jako před desetiletími se ukázalo, že vyrazily do útoku plni sebevědomí, ovšem s minimálními zásobami paliva, munice a nefunkční logistikou. V průběhu března se podařilo Rusům oblehnout Charkov i z východu, ale na uzavření obklíčení ani na frontální útok neměli dost sil. Po vytlačení Rusů ze samotného města zůstalo jen u bombardování a dělostřeleckého ostřelování.
Nic nového se nenaučili, nic starého nezapomněli. Napoleon Bonaparte.
Na počátku května provedli Ukrajinci rozsáhlý protiútok, vytlačili Rusy z okolí města a za dva týdny dosáhli státní hranice. Rusové se nicméně drželi v části Charkovské oblasti až do září, kdy Ukrajinci zahájili další úspěšnou protiofenzívu a ukončili přímé ohrožení města. Teprve tehdy se ztrápené město dočkalo a získalo titul „Město-hrdina Ukrajiny“, které drží spolu s dalšími 13 městy, z nichž čtyři titul drží již ze sovětských dob.
Zatím poslední pokus o útok na Charkov podnikli Rusové v květnu 2024, ale k dobytí města jim opět chyběly síly.
Zdroje:
CARELL, Paul: Operace Barbarossa. Mustang, Praha 1996.
CARELL, Paul: Spálená země. Mustang, Praha 1996.
