Článek
Počátky Úderných oddílů (Sturmabteilung), podřízené organizace nacistické strany NSDAP, původně oficiálně vedené jako tělovýchovný oddíl, ale ve skutečnosti mající za úkol ochranu schůzí a akcí strany, sahají do ledna 1920. Prvním zárodkem SA se staly tzv. Ordentruppen, pořádkové oddíly. Původně se jednalo o party řadových nacistů, vzájemně si známých ze sousedství, kteří nešli pro ránu daleko. Tyto skupiny měly za úkol ochranu stranických schůzí a shromáždění před narušiteli a oponenty, ochranu, založenou často na preventivní agresi.
Taktika malých „bojových“ skupin byla založena na doktríně generála Oskara von Hutiera ze sklonku první světové války. Jím sestavené Sturmtruppen byly malé, lehce vyzbrojené jednotky, nasazované k průlomům stagnující fronty, a ukázaly se jako daleko efektivnější než masové útoky lidských vln nemotivovaných vojáků. I proto Hitler své bitkaře záhy zorganizoval a pojmenoval Sturmabteilung, SA. Jejich heslem bylo „teror musí být zlomen zase jen terorem“ a „veškerá opozice musí být zadupána do země.“ Nacisté nebyli ale zdaleka jediní, kdo podobnou organizaci pouličních bitkařů využíval. Například v rámci Komunistické strany Německa působil Roter Frontkäpmferbund s velmi podobným charakterem a zaměřením.
10. květen 1933: SA v Berlíně veřejně pálí nevhodné knihy.
Kromě násilného teroru proti politickým i rasovým protivníkům patřily k úkolům SA i propaganda, pochody s kapelami po ulicích, šíření nacionálně socialistického světového názoru, sportovní podniky, veřejné sbírky, pomoc při veřejných pracích a sociální práce pro nezaměstnané a chudé členy strany. Mezi lety 1922-1932 spadala pod SA i mládežnická organizace strany, nejprve pojmenovaná Jugendbund, později Hitlerjugend. Mezi lety 1924-1925, kdy byly zakázány stranické uniformované organizace, se SA přejmenovala na Frontban a proti zákazu protestovala např. akcemi, kdy její členové pochodovali po ulicích do půl těla nazí, jen s kravatou.
Postupem času přestaly hospodské a pouliční šarvátky stačit a SA se pod velením náčelníka štábu Ernsta Röhma, bývalého kapitála císařské armády, stávala od roku 1931 politickou organizací s pevnou vojenskou strukturou. Zájemci o členství v SA museli deklarovat dobrovolnost, nacionálně-socialistický světový názor, ochotu podřídit se pravidlům organizace a odhodlání sloužit věrně až do posledního dechu, ale samozřejmě i árijský původ. Jednotky adeptů ochrany strany trávily dlouhé hodiny a dny nejen fyzickým cvičením a polovojenským výcvikem, ale i stranicko-politickým školením. To se zpočátku týkalo především místních velitelů, důstojníků SA. Vznikly jezdecké a námořní Standarty i zvláštní Sturmy SA – ženijní, sanitní a zpravodajské. Od běžných členů SA se předpokládalo, že se budou snažit pro tuto službu, která byla v podstatě předvojenskou přípravkou pro armádu, kvalifikovat.
NSDAP potřebovala po nástupu k moci v lednu 1933 jisté uklidnění situace a pouliční bitkařství, stejně jako „revoluční“ ambice SA, které se pod Röhmovým vedením snažily nahradit zkostnatělou a „nedostatečně uvědomělou“ armádu, straně přestaly vyhovovat. Mnozí členové SA byli v podstatě loajálnější ke svým velitelům, s nimiž se cítili spjatí léty společného boje, než vůdci a straně jako takové. Armáda, Reichswehr, jednotkami SA pohrdala a nazývala je „hnědou spodinou“. SA oproti tomu prohlašovaly, že národně socialistická revoluce uchopením moci ještě neskončila, a že je třeba ji dovést do konce a smést všechny staré struktury. Problém ovšem byl, že mnohé ze starých struktur prorostly se strukturami novými a byly pro Hitlera užitečnější a potřebnější, než byly v nové době SA. Jejich historická úloha skončila.
SA pochodují ulicemi Berlína v roce 1932
Druhým problémem byla narůstající síla a ambice SS, vedených Heinrichem Himmlerem, které vznikly původně jako malá ochranná jednotka vůdce, podřízená strukturám SA, ale v roce 1934 již byly samostatnou celostátní bezpečnostní strukturou, částečně kontrolující policii, mající na starosti nově vzniklé koncentrační tábory, určené pro politické oponenty, a plně loajální Hitlerovi. SS měly ambice stát se jedinou ozbrojenou oporou strany a vůdce, ale SA jim stály v cestě. Röhm osobně nebyl mimo SA nijak oblíbenou postavou a homosexuální eskapády jeho i dalších členů vedení SA byly veřejným tajemstvím. SA se rekrutovaly především z nezaměstnané spodní sociální třídy, u SS i složek Gestapa tomu bylo ale jinak. Tam se jednalo většinou o příslušníky střední třídy, v případě velících kádrů často o studované osoby s akademickými tituly.
SA ve funkci pomocné policie v Berlíně v roce 1933
Himmler, respektive Heydrich, padělali dokumenty, které měly dokazovat, že Röhm přijal z Francie peníze na vzpouru proti Hitlerovi. Ten tomu sice neuvěřil, ale došlo mu, že pokud by se SA ke vzpouře rozhodly, nic by jim v tom nemohlo zabránit. Ukázalo se to ostatně již během dvou revolt SA v letech 1930 a 1931, kdy velitel berlínských a později slezských SA Walther Stennes otevřeně prosazoval „druhou sociální revoluci“. Oba pokusy o puč potlačily jednotky SS a Stennes a pětistovka dalších radikálů byli z SA vyhozeni. Tím ale radikalismus a ambice některých členů SA neustaly.
Na konci června 1934 se Hitler, popichovaný Himmlerem, Göringem a Göbbelsem, rozhodl proti SA radikálně zakročit a utnout sani se třemi miliony členů hlavu. Preventivní zásah, oficiálně nazývaný „Röhmovým pučem“, započal 30. června, kdy bylo jednotkami SS pod Heydrichovým velením najednou pozatýkáno několik set členů nejvyššího velení SA. Několik desítek z nich, počínaje Ernstem Röhmem, bylo přes původní Hitlerovo váhání vzápětí popraveno, respektive povražděno bez soudu. Zavražděni byli ale i někteří další političtí oponenti Hitlerova stranického křídla, jako bývalý kancléř Kurt von Schleicher, nebo exministr obrany, generál Ferdinand von Bredow. Jednotky SS je povraždily v mnichovské věznici Stadelheim, berlínských kasárnách pluku Leibstandarte Adolf Hitler v Lichterfelde i na jiných místech. Jmenovitě je známo asi 90 obětí, ale předpokládá se, že počet zavražděných byl kolem dvou stovek.
Ernst Röhm, úkosem sledován členy SS Kurtem Daluegem a Heinrichem Himmlerem
Armáda se 1. července oficiálně přiklonila na Hitlerovu stranu, stejně tak učinil říšský prezident Paul von Hindenburg. Zákonem ze 3. července, schváleným v Reichstagu, si nechal Hitler nutnost a legalitu celé akce posvětit. Tato veřejná vražda významných osobností režimu (ale i jeho oponentů), tak analogická s pozdějšími komunistickými čistkami 50. let, přispěla k dalšímu zastrašení společnosti a k upevnění Hitlerovy moci.
SA se z této rány už nikdy nevzpamatovaly, naopak moc SS začala skokově narůstat. Novým náčelníkem štábu SA se stal poddajný Viktor Lütze. SA sehrály v historii ještě jednu významnou roli, a to při tzv. křišťálové noci v listopadu 1938, kdy společně s SS ničily židovské obchody a zapalovaly synagogy, čímž markýrovaly spontánní vzedmutí lidového hněvu proti židovskému živlu. V době, kdy již nacisté drželi moc pevně v rukou, už nebylo SA potřeba k ochraně schůzí a pouličním bitkám. Pokračovaly samozřejmě útoky na židovské obyvatelstvo, ale s tím, jak Židé mizeli z veřejného života i ze života vůbec, bylo příležitostí čím dál méně. S vypuknutím války samozřejmě původně velmi vysoký stav členů SA rapidně poklesl, a klesal po celou válku. Muži v odvodním věku odcházeli do armády, někteří odcházeli dobrovolně do Waffen-SS a ke konci války tak v SA zbyli především staří muži, kteří už nebyli pro armádu použitelní.
Ve válečných letech se tak členové SA věnovali především politické a společensko-kulturní činnosti. Ta měla pomoci myšlenkám nacionálního socialismu prostoupit do všech sfér veřejného i soukromého života. Jednotky podnikaly za zpěvu bojových písní pochody v plné polní přes svá domovská města. Organizovaly branné dny pro mládež, kterou vozily na koních a pořádaly pro ni „žertovné hody granátem“. SA se věnovaly politickým a propagandistickým akcím, zajišťovaly návštěvy nacistických funkcionářů, pořádaly koncerty kapel svých Standart, držely pořádkové hlídky, podílely se na finančních i materiálních sbírkách, jako třeba Winterhilfe, darovaly krev, vypomáhaly v zemědělství a při dalších sezónních pracích.
Po vypuknutí války převzaly SA od armády garanci branné výchovy obyvatelstva. Ta sestávala většinou ze zmíněných branných dnů, orientačních běhů, běhů na lyžích a atletických závodů. Vše, stejně jako výcvik samotných SA, směřovalo k budoucí službě v armádě. Na frontu se SA jako takové dostaly jen krátce, a pouze v pomocné roli, jenom v polském tažení. Odvody do armády ale nakonec postihly většinu z nich (asi 80 %), kromě mužů vysloveně starých, nebo „nepostradatelných“ pro stranu a společnost. Zbylí členové SA z domova komunikovali s odvedenými, pomáhali jejich rodinným příslušníkům a dohlíželi na „domácí frontě“ na válečné nasazení ostatních obyvatel.
SA při manifestaci za bojkot židovských obchodů v roce 1934
Jednotky SA se podílely i na výcviku tzv. Wehrmanschaftu. Jednalo se o budoucí, dosud v žádné organizaci NSDAP neregistrované brance z oblasti příslušných Standart SA, kterým SA od ledna 1939 zajišťovaly absolvování branných závodů a soutěží a případný zisk branného odznaku SA. Není třeba dodávat, že tyto (povinné) branné dny sloužily v podstatě jako síto a základní fyzická i jiná evidence pro armádu, kam záhy všichni branci zamířili. S postupem války se branců pro programy Wehrmanschaftu přestávalo dostávat. Pouze v několika župách (Alpenland, Donau, Hochland a Südmark) docházelo od poloviny války k výstavbě vysloveně bojových horských jednotek SA-Wehrmanschaftu.
Na počátku podzimu 1944 došlo k ustanovení domobrany, Volkssturmu, kam se povinně museli přihlásit všichni muži mezi 16-65 lety, kteří ještě nebyli odvedeni. Výjimkou byli samozřejmě tzv. židovští míšenci 1. stupně a muži, žijící v manželství se ženou židovského původu. Volkssturm byl otevřen iduchovním, protektorátním příslušníkům nebo osobám „politicky nespolehlivým“. Češi mohli být přijati pouze v případě, že „se znají k němectví“ a jsou držitelé zbrojního pasu. Hodnosti Volkssturmu byly omezeny na pouhých pět stupňů, od vojáka přes velitele družstva, čety, roty až po velitele praporu. Výstroj si musel každý novopečený voják buď sehnat svépomocí, nebo zajistit ze skladů organizací NSDAP.
Je jasné, že Volkssturm tak shrábl poslední zbytky ještě neodvedených příslušníků SA, kteří se pod novým náčelníkem štábu Wilhelmem Schepmannem na jeho organizaci podíleli. Volkssturm sice operačně spadal pod Wehrmacht a jeho členové požívali mezinárodně právní ochrany členů ozbrojených sborů, organizačně ale spadal pod NSDAP. Sám Schepmann měl ve funkci generálního inspektora Volkssturmu na starost jeho výcvik.
Propagační předpověď z roku 1923 se nakonec naštěstí nevyplnila.
SA fakticky zanikla po pádu nacistického Německa v květnu 1945. Formálně byly její oddíly rozpuštěny a zakázány přijetím zákona kontrolní rady č. 2 ze dne 10. října 1945. V roce 1946 rozhodl Mezinárodní vojenský tribunál v Norimberku, že SA, na rozdíl od SS, nebyla zločineckou organizací, a že její bývalí členové nemohou být tedy za členství trestáni. To ale nezabránilo např. československým retribučním soudům a trestním nalézacím komisím v jednotlivých případech některé lidi za členství nebo funkcionářství v SA žalovat a trestat. Většinou ovšem byli bývalí členové SA v tichosti pardonováni, protože Československá republika potřebovala jejich pracovní dovednosti, například v ostravských uhelných šachtách. Ti nepotřební byli samozřejmě odsunuti s ostatním německým obyvatelstvem.
Zdroje:
LONGERICH, Peter: Die braunen bataillone. Geschichte der SA. München 1989.
ZIMMERMANN, Volker: Sudetští Němci v nacistickém státě. Praha 2001.
ZOUPLOVÁ, Eva: Muži SA, diplomová práce, Pedagogická fakulta Univerzity Karlovyv Praze, Praha 2009.
GALLO, Max: Noc dlouhých nožů. Praha 1986.
