Článek
25. září 1944 došlo na území německé říše Hitlerovým výnosem k ustanovení domobrany, Volkssturmu, kam se povinně museli přihlásit všichni muži mezi 16-65 lety, kteří ještě nebyli odvedeni. Dostali se tam tak mnozí ti, kteří do té doby nevyhovovali zdravotním a věkovým standardům armády, ale i mnoho z těch, kteří byli dosud zcela nepostradatelní na svých pracovních pozicích, nebo alespoň úspěšně vytvářeli tento dojem. Na druhou stranu se do Vokssturmu dobrovolně hlásilo mnoho do té doby zdánlivě důležitých stranických kádrů, kteří doufali, že tato služba nebude příliš nebezpečná a vyhnou se tak odvodu do armády na poslední chvíli a skutečnému frontovému nasazení.
Princip Volkssturmu byl jiný než u armády, jejíž nebyl organickou součástí. Volkssturm vznikl jako domobrana, organizovaná a vedená stranou a jejími činovníky. Organizace Volkssturmu kopírovala místní organizaci NSDAP, která měla zodpovědnost za řádnou politickou indoktrinaci a motivaci odvedenců. Titulárním velitelem byl Heinrich Himmler jako velitel Záložní armády. Ten, respektive jeho SS, převzaly i starost o výcvik a výzbroj Volkssturmu. Ta byla pouze lehká, sestávala z pušek, někdy značně zastaralých, kulometů a pancéřových pěstí. Výcvik, který se potýkal s nedostatkem instruktorů, se omezoval na základní pěchotní taktiku a protitankový boj.
Původním posláním Volkssturmu byla ochrana týlových pozic, železnic nebo opevnění, ne boj na frontě. Branci samozřejmě procházeli po večerech a o víkendech výcvikem a plnili dočasné, např. strážní úkoly, ale mimo tuto dobu stále žili ve svém bydlišti a vykonávali svá povolání a funkce. Do boje se pak měli dostat – a někdy dostávali – až ve chvíli, kdy by jejich širší bydliště, okres či kraj, bylo ohroženo postupující nepřátelskou armádou. Výhodou mělo být, že lidé, kteří se znali celý život, vyrůstali spolu a žili vedle sebe, měli bránit své vlastní domovy. Volkssturm tak byl vyvrcholením principu totální války, vyhlášené Göbbelsem již v únoru 1943.
Výjimku z odvodů tvořili samozřejmě tzv. židovští míšenci 1. stupně, kterým nepovoloval vojenskou službu branný zákon, ale i muži, žijící v manželství se ženou židovského původu. Do Volkssturmu se mohli hlásit i duchovní, protektorátní příslušníci nebo osoby“ politicky nespolehlivé”. Češi mohli být přijati ale pouze v případě, že „se znají k němectví“ a jsou držitelé zbrojního pasu. Z logiky věci jich asi nebylo příliš, nehledě na to, že asi málokterý Čech již hodlal v té době bojovat za skomírající Německo.
Hodnosti Volkssturmu byly omezeny na pouhých pět stupňů, od vojáka přes velitele družstva, čety, roty až po velitele praporu. Prapor o síle 642 mužů v organizační struktuře kraje, kterých bylo v Německu 920, byl i nejvyšší organizační jednotkou Volkssturmu. Černé límcové výložky měly stejný tvar jako u SS, ale hodnost byla vyznačena na obou stranách. Výstroj si musel každý novopečený voják buď sehnat svépomocí, nebo zajistit ze skladů organizací NSDAP. Volkssturmmani tak vykazovali pestrou směsici vojenských a polovojenských uniforem, většinou byli ovšem oblečeni pouze v civilu. Jediným jednotícím prvkem tak byla rukávová páska Deutsche Volkssturm Wehrmacht, která je identifikovala a měla jim v případě zajetí zajistit zacházení v souladu s Haagskou konvencí jakožto s příslušníky ozbrojených sil. Jak Velká Británie, tak USA diplomatickou cestou ještě během války potvrdily, že tuto skutečnost berou na vědomí a uznávají. Sovětská strana to ovšem samozřejmě neudělala.
Rukávová páska, identifikující vojáky Volkssturmu jako příslušníky ozbrojených složek
Mužstvo Volkssturmu bylo rozděleno podle věku do čtyř skupin. Do první spadali všichni bojeschopní muži ročníků 1884–1924, kteří nezastávali důležité funkce a byli tedy schopni nasazení po dobu delší tří dnů, a to až ke hranicím župy. Druhá skupina zahrnovala muže zastávající důležité funkce, kteří měli plnit lokální úkoly, nepřesahující prostor okresu. Ve třetí skupině byli nejmladší členové ročníků 1926–1929, bez dosavadních zkušeností v aktivní vojenské službě. Ve skupině čtvrté pak byli ostatní, pro bojové nasazení zcela neupotřebitelní muži. Dobrovolníci starší 60 let mohli být na vlastní žádost přeřazeni do čtvrté skupiny, v přímém bojovém nasazení se ale – alespoň teoreticky – nesměli ocitnout ani příslušníci ročníků 1928 a mladších.
V praxi se ovšem sedmnáctiletí, šestnáctiletí a dokonce i mladší vojáci zúčastnili bojů nejen ve Volkssturmu, ale i v rámci dobrovolných bojových jednotek Hitlerjugend, jako pomocníci u protiletadlového dělostřelectva Luftwaffe a dokonce i jako prostí vojáci Wehrmachtu nebo jednotek Waffen-SS. V únoru 1945 bylo dokonce povoleno rekrutovat do Volksstrumu i ženy a dívky jako pomocnice.
Ustanovení Volkssturmu bylo veřejně vyhlášeno až 16. října s tím, že rekrutace začne o dva dny později, v den výročí bitvy u Lipska. Podle tehdy populární německé legendy měl na konečné porážce Napoleonovy armády zásadní podíl Landsturm, civilní dobrovolníci, kteří se tehdy přihlásili do pruské armády. Přihlášení do Volkssturmu proběhlo například v Říšské župě Sudety ve dnech 28. – 30. října 1944. V župě bylo evidováno celkem 300 000 bojeschopných branců. V okrese Liberec byl stav Volkssturmu k 1. listopadu 1944 16 517 mužů, z nichž vzniklo 18 praporů, a prapor členů Hitlerjugend o 1 027 chlapcích. Celkově se jednalo o 918 členů ve věku 16–18 let, 15 405 členů ve věku 19–60 let, 74 starších dobrovolníků, 109 mladších dobrovolníků a překvapivě i 11 příslušníků z řad zahraničních dělníků.
Volkssturm trpěl na jaře 1945 maximálními zmatky, pochopitelnými zdravotními problémy, naprosto zoufalou morálkou a dezercemi. Nedostávalo se zbraní ani munice, na konci ledna 1945 disponoval Volkssturm jen 40 500 puškami a 2 900 kulomety nejrůznější provenience a stáří. Mnozí odvedenci Volkssturm proto nijak vážně nebrali a nehodlali v jeho řadách položit život. Na adresu lidové armády tak vznikaly trpké vtipy, jako třeba veršovánka: „Wir alten Affen sind des Führers neue Waffen“ (My, staří opičáci, jsme vůdcovými novými zbraněmi), nebo vtípek, proč je Volkssturm nejdražším německým zdrojem obrany. Mělo tomu tak být proto, že jeho členové měli stříbro ve vlasech, zlato v ústech a olovo v kostech.
Až na výjimky si většina Volkssturmmanů na konci války ani nevystřelila. Některé oddíly se třeba na území protektorátu účastnily protipartyzánských operací, nebo se podílely na ostraze pochodů smrti, křižujících na konci války stále se zmenšující Německo. Jiné oddíly byly ovšem skutečně poměrně efektivně nasazeny na frontě nebo při obraně vlastních měst a vesnic. Takovými případy byla německá města, dobývaná Sověty, jako Königsberg, kde padlo 2 400 vojáků Volkssturmu, nebo Breslau, kde jich zemřelo 1 900. Ale i například v Brně místní Němci, organizovaní ve Volkssturmu, údajně zničili několik sovětských tanků. Prapor 25/235 se na frontě bránil tak dlouho, až z původního stavu 400 mužů zůstalo pouhých deset. Jednotky Volkssturmu u Kostřína bránily frontu úspěšně po dlouhé dva měsíce. U Kolbergu utrpěl místní Vokssturm ztráty 60 %. V rozporu s Haagskou konvencí bylo mnoho členů Volkssturmu po zajetí Sověty postříleno jako partyzáni, tisícovky jich byly deportovány do pracovních táborů v SSSR.
Postarší velitel čety Volkssturmu v Ratiboři instruuje svého nezletilého vojáka
Ke v poslední době známému válečnému zločinu na mužích Volkssturmu došlo v lužické vesnici Niederkaina, dnes předměstí Budyšína. Město bránila pod velením podplukovníka Dietricha Höpkeho narychlo sehnaná skupina frontových i týlových vojáků Wehrmachtu a Waffen-SS, spolu se třemi prapory Volkssturmu, strážnými místní věznice, vojáky 831. turkestánského praporu Idel-Ural a kluky z Hitlerjugend. Obrana byla překvapivě pevná a efektivní, původní snaha Sovětů dobýt město z chodu se zvrhla v několikadenní městské boje. Během nich zajala Rudá armáda 20. dubna v Niederkaině asi 200 vojáků Volkssturmu a zavřela je v cihlové stodole. Téhož dne byl v Bautzenu ostřelovačem zabit oblíbený velitel 254. motostřelecké divize, generál Putejko. To měl být údajně impuls k tomu, že sovětští vojáci polili stodolu se zajatci benzínem a zaživa je upálili. Někteří autoři ale tuto motivaci zpochybňují a poukazují na to, že během úspěšného německého protiútoku museli Sověti ustupovat a tak nějak prostě nevěděli, co si se zajatci počít. Druhého dne takto postříleli dalších asi 200 německých zajatců na městském hřbitově v Budyšíně. Stejně tak Sověti zmasakrovali zajaté obránce městské věznice. 26. dubna, když Němci Budyšín dobyli zpět a vytlačili sovětské síly, na oplátku postříleli v polní nemocnici 254. motostřelecké divize kolem tisícovky sovětských raněných, včetně lékařů a zdravotníků.
Bitvy o Berlín se účastnilo asi 60 000 vojáků Volkssturmu, organizovaných v 95 praporech, přičemž zbraně z nich měla asi jen třetina. Některé jednotky byly ale vyzbrojené poměrně dobře a sestávaly z mužů, kteří ještě zdaleka nebyli za zenitem. Třeba prapor 3/115 Siemensstadt o síle 770 vojáků sestával především z padesátníků na vrcholu sil, veteránů první světové války, kteří pracovali v těžkém továrním provozu a byli vedeni zkušenými důstojníky. Prapor tvořily tři pěší roty, pomocná rota se dvěma pěchotními kanóny, čtyřmi minomety a těžkými kulomety, a z roty těžkých zbraní, vyzbrojené čtyřmi sovětskými houfnicemi a francouzským moždířem ráže 220 mm. Prapor byl nasazen v těžkých obranných bojích od 21. dubna, 2. května mu zbývalo 50 pušek a dva lehké kulomety. 26 mužů praporu bylo vyznamenáno železným křížem.
Na západní frontě to bylo samozřejmě většinou něco docela jiného, vůle k obraně tam nebyla v roce 1945 už nijak veliká. Jednotky se často rozpadly, muži, kteří věděli, že západní spojenci zřejmě nevypálí jejich domy a neznásilní jejich ženy, dezertovali, a prostě odešli domů. Někdy se unáhlené dezerce ovšem nezdařily a uprchlí Volkssturmani byli dopadeni a oběšeni jagdkommandy armády nebo SS, nebo dokonce svými stranickými nadřízenými. Podobné případy se počítají na tisíce.
Ernest Tiburzy, velitel praporu Volkssturmu, byl za obranu Königsbergu vyznamenán Rytířským křížem. Při bojích přišel o oko.
Odhaduje se, že skutečné frontové nasazení zažilo asi 150 000 Volkssturmmanů, ostatní sloužili víceméně v pomocných funkcích. Čtyři vojáci Volkssturmu byli dokonce na sklonku války vyznamenáni rytířským křížem. Poslední čtyři měsíce války stály Německo odhadem asi 1 230 000 padlých. Polovina z tohoto počtu jde na vrub armády, druhá polovina byli členové Volkssturmu.
Původní granitová deska v obci Niederkaina
Kamenná pamětní deska v obci Niederkaina, umístěná na místo masakru vojáků Volkssturmu po sjednocení Německa, byla v roce 2018 zničena levicovými extrémisty pod záminkou, že se u ní konají srazy neonacistů. Ještě téhož roku byla ale nahrazena deskou nerezovou, na kterou se složili místní obyvatelé.
Zdroje
KURAL, Václav – RADVANOVSKÝ, Zdeněk: „Sudety“ pod hákovým křížem, Ústí nad Labem 2002.
LONGERICH, Peter: Die braunen bataillone. Geschichte der SA. München 1989.
POLOPRUDSKÁ, Eliška: Jednotky SA v Říšské župě Sudety (na příkladu hlavního města župy 1938-1945, diplomová práce, Fakulta přírodovědně-humanitní a pedagogická Technické univerzity v Liberci 2019.
ZIMMERMANN, Volker: Sudetští Němci v nacistickém státě. Praha 2001.
ZOUPLOVÁ, Eva: Muži SA, diplomová práce, Pedagogická fakulta UniverzityKarlovyv Praze, Praha 2009.
