Článek
O zřízení Národního soudu se rozhodlo na jednáních v Moskvě na jaře 1945, která vyvrcholila tzv. Košickým vládním programem. Celý projekt, se kterým se původně při retribuci nepočítalo, byl plodem snažení KSČ, a týkal se nejvýznamnějších představitelů protektorátního režimu: členů vlády, zástupců aktivistických institucí a organizací a kolaborantských novinářů. Účelem tohoto projektu bylo exemplárně a viditelně soudit a potrestat představitele režimu, z nichž mnozí měli vazby a kořeny v prvorepublikových stranách, jejichž činnost již nebyla Košickým vládním programem povolena.
Dekret č. 17/1945 Sb. o Národním soudu byl, stejně jako jeho sesterský dekret č. 16/1945 Sb., vydán 19. června 1945 a v platnost vstoupil dnem vyhlášení, 9. červencem 1945. Dekret zřizoval v Praze Národní soud, který měl fungovat jako trestní soud, a zároveň jako soud čestný. Pod jeho pravomoc jakožto soudu trestního spadal státní prezident protektorátu, členové vlád, funkcionáři kolaborantských organizací, aktivističtí novináři a vůbec osoby ve vedoucích postaveních, které měly být vlasteneckým vzorem spoluobčanům. Jakožto soud čestný měl tyto osoby Národní soud soudit v případě, že se sice nedopustily trestných činů, ale „nechovaly se po 21. květnu 1938 jak se slušelo na věrné a statečné občany československé“. Národní soud byl vázán hmotně-právními předpisy retribučního dekretu (tzn. měl soudit podle stejných paragrafů a za stejných podmínek).
Z dekretu vyplývaly následné sankce pro budoucí odsouzené: ztráta aktivního i pasivního volebního práva, práva účastnit se veřejných shromáždění, práva organizovat se v politických spolcích a organizacích a práva vydávat nebo psát do politických časopisů a publikací. Národnímu soudu předsedal přednosta, který sestavoval sedmičlenné senáty. Přednosta soudu, jeho dva náměstkové a předsedové senátu museli být soudci z povolání. Přísedící senátů byli jmenováni vládou na návrh ministra spravedlnosti ze seznamů, připravených zemskými národními výbory. Měli to být lidé, kteří se zasloužili v domácím nebo zahraničním odboji, případně oběti nepřátelské perzekuce a přesvědčení vlastenci. Veřejného žalobce (národního prokurátora) a jeho náměstky měla určit vláda na základě návrhu ministra spravedlnosti, kterému byli podřízeni. Národní prokurátor měl pravomoc určit, která osoba bude souzena Národním soudem, a tím rušit příslušnost veškerých jiných soudů včetně MLS. Vyšetřování se u Národního soudu konat nemělo, vyhledávání mělo být omezeno jen na nutné úkony. I líčení u Národního soudu se mohlo odehrát v nepřítomnosti obviněného. Mělo být veřejné a ústní, a mělo se omezit jen na skutečnosti, pro něž byl obžalovaný před Národní soud pohnán. Stejně jako v případě MLS, proti rozsudku Národního soudu nebylo opravných prostředků a žádost o milost neměla odkladný účinek. Stejně zněla i ustanovení, týkající se trestu smrti a jeho výkonu.
I platnost dekretu o Národním soudu prodloužil zákon č. 149/1946 Sb., o prodloužení účinnosti dekretů prezidenta republiky o mimořádném lidovém soudnictví do 8. ledna 1947. Zákon č. 245/1946 Sb. ze dne 18. prosince 1946 se opět týkal i dekretu o Národním soudu. Kromě různých detailů nově připouštěl možnost podat zmateční stížnost nebo návrh na obnovu řízení a rušil odstavec o veřejném výkonu trestu smrti. I účinnost dekretu č. 17 zákon prodloužil do 4. května 1947. V roce 1948 nebyla účinnost dekretu o Národním soudu jako u jediného z retribučních dekretů zákonem prodloužena, a k revizi případů podle něj tedy nedošlo.
Celá idea Národního soudu i aplikace tohoto dekretu byla, mírně řečeno, pochybná. Před Národním soudem stáli členové protektorátních vlád s výjimkou generála Eliáše, kterého popravil okupační režim za spolupráci s odbojem. Druhou výjimkou byl Ladislav Feierabend, bývalý ministr zemědělství v protektorátní vládě, který ovšem v roce 1940 emigroval a poté působil ve funkci ministra exilové londýnské vlády. Ministr Drtina několikrát odmítl jeho výslovnou žádost, aby byl před Národní soud postaven po bok svých bývalých kolegů, a soud jej nepředvolal ani jako svědka.
Před Národní soud se dostali jen nejvýznamnější kolaboranti a lidé za kolaboranty označení. Jejich výběr ale nebyl nestranný a nezaujatý. Národní soud lze označit jako všechno jiné, jen ne soud nezávislý. Výše trestů se projednávala ve vládě, sovětští poradci žádali v procesu s protektorátní vládou několik trestů smrti atd. Před soudem nestáli například někteří významní představitelé NOÚZ – Národní odborové ústředny zaměstnanecké(Erban a Jungmann), kteří po válce dělali kariéru v ÚRO – Ústřední radě odborů, protože se za ně postavila komunistická strana. Na druhou stranu se staly některé procesy Národního soudu jasným politickým zneužitím retribuce. Měly za cíl odsouzení předních politických odpůrců komunistů a národních socialistů už z doby „první“ i „druhé“ republiky a jejich politickou likvidaci, která v některých případech vyústila až v likvidaci fyzickou. Prostřednictvím odsouzení některých osob, např. Rudolfa Berana, měla být odsouzena celá v současnosti už zakázaná agrární strana a její politika.
Primárním obžalovaným měl být samozřejmě prezident Emil Hácha. Ten se ovšem nacházel v kritickém zdravotním stavu a záhy po válce zemřel ve vazbě. Emanuel Moravec, další zájmová osoba, spáchal sebevraždu 5. května 1945. Karta tedy padla na předsedy a členy vlád. V případě členů vlád tresty smrti nepadly, i když se k tomu vláda, podněcovaná sovětskými „poradci“, snažila soud dotlačit. Adolf Hrubý a Jaroslav Kliment dostali 25 let, Rudolf Beran a Jan Syrový 20. Někteří další ministři byli odsouzeni ke trestům vlastně pod nejmenší možnou výměrou, danou dekretem. Tresty smrti padly v případě některých činovníků kolaborantských organizací: z Vlajky byli takto odsouzeni Jan Rys-Rozsévač, Josef Burda, Otakar Polívka a Jaroslav Čermák, z Kuratoria pro výchovu mládeže v Čechách a na Moravě Karel Mihalíček, František Teuner, Eduard Chalupa a Jan Svoboda (dva tresty ale byly omilostněny, později ještě jeden další). Trest smrti si vyslechlo i sedm aktivistických novinářů (s jednou milostí).
Celkem Národní soud projednal 36 žalob proti 80 osobám, ve třech případech působil jako soud čestný. Pouze 15 osob osvobodil, 65 obviněných odsoudil. Z toho padl v 18 případech rozsudek smrti (tři případy skončily omilostněním), osmkrát doživotí, pět osob bylo odsouzeno v nepřítomnosti a čtyři obžalované soud uznal vinnými, ale od jejich potrestání upustil. Národní soud vyměřil 35 trestů těžkého žaláře v celkové délce 334 a půl roku.
Zdroje:
BORÁK, Mečislav: Spravedlnost podle dekretu. Retribuční soudnictví v ČSR a Mimořádný lidový soud v Ostravě (1945-1948). Šenov u Ostravy 1998.
FROMMER, Benjamin: Národní očista. Retribuce v poválečném Československu. Praha 2010.
KMOCH, Pavel: Provinění proti národní cti. „Malá retribuce“ a Trestní nalézací komise v Benešově u Prahy. Praha 2015.
KUKLÍK, Jan: Mýty a realita tzv. „Benešových dekretů“. Dekrety prezidenta republiky 1940-1945. Praha 2002.
ROKOSKÝ, Jaroslav: Rudolf Beran a jeho doba. Vzestup a pád agrární strany. Praha 2011.
TOMÁŠEK, Dušan – KVAČEK, Robert: Obžalovaná je vláda. Themis, Prušánky 1999.
