Článek
Punk - britský export, počátky a konce
Punk je styl hudby a života, který se začal postupně vyvíjet ve druhé polovině 70. let 20. století, především v Británii, v menší míře pak v USA. Nelze ho charakterizovat jednoduchými definicemi: „Kolem punku je spousta mýtů, ale žádný z nich nevyjadřuje to, co byl/je.“ (1) Jedná se o odpor proti establishmentu, protest proti měšťácké společnosti a jejímu způsobu života a myšlení, snahu provokovat a upozornit na sebe, ale současně snahu o to, nemít s takovou společností co dočinění. Jako hnutí, nebo spíše stav mysli především nižších sociálních vrstev, dělníků a nezaměstnaných, byl původní britský punk spíše levicově zaměřen, ale jeho základní premisou byla anarchie, právě ve smyslu jedinečnosti každého člověka a jeho práva dělat si, co se mu líbí a nedělat, co se mu nelíbí.
O počátcích punku, který byl v podstatě primárně vyjádřen a šířen prostřednictvím zdánlivě nového hudebního stylu, lze hovořit kolem roku 1974 v souvislosti se vznikem americké skupiny Ramones. Za přelom lze ale považovat roky 1976-1977, kdy v Británii vznikly skupiny Sex Pistols a The Clash.
Lze dlouho spekulovat o tom, zda byl punk vyjádřením frustrace opomíjené mladé generace, nebo geniálním marketingovým tahem manažera Sex Pistols, Malcolma McLarena, který objevil a důkladně využil díru na hudebním a módním trhu a společenskou poptávku po změně. Vzhledem k tomu, že punk nevznikl na jednom místě a v jedné době, ale poté, co začala z rádií dunět úvodní píseň prvního alba Sex Pistols, Holidays in the Sun, se doslova lavinovitě rozšířil, je pravděpodobné, že obě tyto okolnosti hrály významnou roli.
Jakožto módní hnutí punk samozřejmě brzy zdegeneroval. Zpočátku šlo o protest a nezávislost, o snahu vyjádřit svoje pocity a dělat si, co člověk chce. Brzy se ale z punku stala opravdová móda. Styl oblečení z popelnic, psích obojků na krku a rozcuchaných vlasů, jak ji přinesli Sex Pistols, brzy vystřídala móda drahých kožených obleků a pečlivě vyčesaných „čerokýzů“. Punková móda – už vůbec ne levná – začala být nutnou součástí image návštěvníků večírků zlaté mládeže.
Punk s sebou na „západě“ nesl nejen opovržení měšťácké společnosti pro svou špinavost, hlučnost, provokaci a nedostatek „pořádku“. „Bejt punk znamenalo muset si neustále dávat pozor na lidi kolem sebe – tahle plebejská společnost tě brala jako malomocnýho – cejtil jsem se o tolik jinej a mnohem lepší, než většina lidí okolo mě. Zní to arogantně? To doufám!“ (2) V punku šlo od počátku nejen o frustraci, protest a provokaci, ale i o to, užít si „legraci“ za každou cenu, a prožívat život až na kost. Kapely i jejich fanoušci pili do bezvědomí, rvali se mezi sebou i s jinými partami, nebo s metalisty či skinheady, demolovali kluby a hotelové pokoje, dělali „bordel“ a bavili se tím, jaký šok to vyvolává v okolí. „Jednou do hospody přišel Wattie (3)… jeden týpek přišel k němu a povídá: ‚Hele, Wattie, nezdá se ti, že vaše poslední album je trochu moc metalový, a ne punkový?‘ Wattie mu dal hlavičku do obličeje, maník se odpotácel dozadu a Wattie povídá: ‚Je to na tebe dost punkový?‘ “(4)
Současně se ale punk brzy stal, jak jsem uvedl výše, do značné míry módou, a zejména v Británii i lokálním koloritem. Fotky punkerů s vyčesanými kohouty na pozadí Big Benu se objevovaly nejen na stránkách magazínů, ale i na pohlednicích. Jinak tomu bylo v Československu, kde byli punkeři bráni na vědomí bez represe pouze v případě, kdy jich bylo potřeba při natáčení výchovných filmů pro mládež jako komparsu v rolích nepřizpůsobivých a společensky vyřazených jedinců. (5)
V hudbě lze jen velice těžko definovat, co to vlastně punk je a jak zní. Původní punková hudba se vracela k jednoduchosti rocku a rokenrolu, vystačila si často se třemi akordy, písně byly rychlé a kapely si často zakládaly na tom, že neumějí hrát. Přesto punkové počátky zní stále jako – ač poněkud neuspořádaný – dobrý a zemitý bigbít. Nejednalo se tedy vlastně o žádný nový styl, ale naopak o návrat ke kořenům populární hudby: „Sex Pistols´ album Never Mind the Bollocks, a píseň Anarchy in the UK znamenaly tu nejvěrohodnější , „nejskutečnější“ formu popu, který vyjadřoval samotnou podstatu rokenrolu.“(6) Současně Sex Pistols zbořili vyumělkovanou nadstavbu, která se na populární hudbu a rokenrol od jejich vzniku nalepila, a bylo jim vlastně jedno, jestli jejich hudba bude populární: „To, co Pistols odlišuje od jiného punku, je jejich naprostý nezájem o to, co pop předtím představoval.“(7) Podle Garnetta tedy Sex Pistols byli zřejmě jedinou skutečně punkovou kapelou. Ostatním skupinám před nimi i po nich vždy do jisté míry šlo o to, aby se jejich hudba prodávala, a v jejich hudebním uvažování byl tedy jistý kalkul. Jak už jsem uvedl, tato „první vlna“ se brzy vyčerpala a stala se z ní jen komerce a póza.
Brzy se ale objevila „druhá vlna“ britského punku. Místo pouhého „No Future“ se hlásila k heslu „Punk´s not dead“. Byla drsnější, spíš než bigbít by se dala charakterizovat jako metalpunk. „První vlna punku rozbořila zastaralou a snobskou hudební scénu…(a pak) ze stok výhrůžně povstala druhá punková vlna, která odňala korunovační klenoty naparáděným pozérům“.(8) Ke kapelám „druhé vlny“ se řadí třeba UK Subs, Toy Dolls, GBH, Discharge nebo skotští Exploited. „Druhá vlna punku, to byly děcka, který stejně jako my promeškaly dobu, kdy se punk poprvý objevil. Nebyly tak snobský a byly hrdý na punk jako kulturu mládeže…Kapely první punkový vlny byly hudebně zdatný. Když přišel punk, už uměly hrát a vytvořily originální zvuk. Druhá vlna byla ale opravdovější, i když se inspirovali tou první. Punkoví fanoušci se učili hrát na nástroje, jen aby mohli bejt v punkovejch kapelách.“ (9)
Kapely „druhé vlny“, jako třeba Exploited, s rychlou, tvrdou a místy až brutální hudbou na pomezí hardcore, stojí na opačném konci hudebního spektra, než punkoví „otcové zakladatelé“. A někde uprostřed se nachází třeba – jakkoli odporný mi tento výraz je, nenacházím bohužel lepší – „kultovní“ anarchopunková kapela Dead Kennedys, která dokázala s klasickým třínástrojovým obsazením (10) vytvořit neuvěřitelně plastický zvuk. Ve srovnání například se zcela stejně obsazenou českou kapelou Katapult (která nemá, pravda, s punkem nic společného) je jasně vidět propastný rozdíl nejen v instrumentálních schopnostech, ale i v hudební a zvukové představivosti. Nemalou měrou se ovšem na zvuku a drajvu Dead Kennedys podílel zpěvák Jello Biafra, skladatel a především vizionářský zpěvák s mesiášským komplexem a textař s extrémně levicovými názory.
Punkové kořeny ale lze vysledovat i u takových kapel, jako byli třeba Blondie. Jejich světlovlasá, vždy pečlivě oblečená zpěvačka, sexsymbol Debbie Harry začínala pogováním v londýnských klubech. Třebaže Blondie jsou pro většinu lidí typickým sladkým britským popem 80. let, jsou jejich punkové kořeny cítit nejen ve vizáži hudebníků, ale i v drivu, jaký tato hudba, nehledě na diskotékový nátěr, měla, a stále má. Totéž by se dalo prohlásit o popové zpěvačce 80. let, Američance Cyndi Lauper. I v její hudbě, projevu a výrazu je to, co je – nebo by mělo být – punku vlastní. Nespoutanost, třebaže někdy skrytá, živost a exprese. Tyto na první pohled asi nepříliš zřejmé rozdíly jsou cítit především při porovnání jejího vystoupení např. s vystoupením Madony, která se jí ostatně v počátcích silně inspirovala, ale na rozdíl od Cyndi Lauper zůstala – a vždy byla – popovou zpěvačkou, nikoli punkovou divoškou v popovém hávu.
Západní punk postupně „vyšuměl“ do uhlazených, popových či ezoterických písní bývalého zpěváka Sex Pistols, Johna Lydona, zvaného Johny Rotten, nebo „punkových“ kapel, jako jsou třeba Green Day. To, co se z punku vyvinulo, není špatné, určitě je to hudebně živé a poslouchatelné, a poslouchané samozřejmě i konzumní společností: „Tenhle pokračující zájem je částečně způsobený tím, že"pop kultura"se stala mainstreamem.“ (11) Mnoho „klasických“ kapel hraje stále a hraje stále stejně, jako třeba již zmínění Exploited. Punk už ale není dravcem, jako hudba se stal součástí popkulturní scény a jako životní názor je dnes uhlazenější, a snad i kompromisnější. Z hesla „No Future“ dospěl spíš k heslu „leave me alone“.
A jak to bylo u nás? O tom zase příště.
Zdroje:
GARNETT, Robert: Too low to be low. In: SABIN, Roger (ed.): Punk rock, so what? The cultural legacy of punk. Londýn, New York: 1999.
GLASPER, Ian: Burning Brittain. Historie punku ve Velké Británii 1980-1984.Praha: 2010.
HALOUN, Karel, LINDAUR, Vojtěch, MATTUŠ, Jan (eds.): Bav se s volem o sobotě. Jan Ivan Wünsch/Jasná páka/Hudba Praha. Modřice 2009.
HAUBERT, Jan: Hluboká orba aneb 20 let Visacího zámku. Modřice 2007.
PEŠTA, Mikuláš: Rock´n´roll, bigbeat, rock na Příbramsku. Příbram: 2011.
SABIN, Roger (ed.): Punk rock, so what? The cultural legacy of punk. Londýn, New York: 1999.
SCHWUBOVÁ, Martina: Punková subkultura v Písku. Bakalářská práce. Fakulta humanitních studií UK: 2010.
TOMIN, Mikuláš: Společenské konflikty s rasistickým podtextem. Praha: 1990.
VANĚK, Miroslav: Ostrůvky svobody. Kulturní a občanské aktivity mladé generace v 80. letech v Československu. Praha: 2002.
VLČEK, Josef: Rockové směry a styly. Praha: 1988.
VOSTŘESZ, Aleš: NVÚ. Havlíčkův Brod: 2010.
1 SABIN, Roger (ed.): Punk rock, so what? The cultural legacy of punk. Londýn, New York: 1999. s. 1
2 GLASPER, Ian: Burning Brittain. Historie punku ve Velké Británii 1980-1984. Praha: 2010, s. 182
3 Zpěvák kapely Exploited.
4 GLASPER, I.: Burning Brittain, s. 460-461
5 Např. Mravenci nesou smrt, kde epizodní role fetujících punkerů ztvárnila skutečná pražská punková generace, která tak vlastně hrála sama sebe.
6 GARNETT, Robert: Too low to be low. In: SABIN, Roger (ed.): Punk rock, so what? The cultural legacy of punk. Londýn, New York: 1999, s. 17
7 Tamtéž, s. 22
8 GLASPER, I.: Burning Brittain, s. 6
9 Tamtéž, s. 12
10 Kytara, baskytara, bicí – klasické nástrojové složení většiny punkových kapel.
11 SABIN, R.: Punk rock, so what?, s. 1
