Článek
Operace Manna v dubnu a květnu 1945 byla akcí, která měla zabránit hladomoru ve stále ještě obsazené části Nizozemska:
Operace Manna na podzim 1944 měla za cíl bez problémů obsadit Řecko a odstavit od uchopení moci extrémistické strany a jejich ozbrojená křídla. Těžko říci, proč byl zvolen zrovna tento kódový termín; možná chtěl autor naznačit britskou možnost olíznout božskou smetanu mocenské kontroly s minimální námahou.
V létě 1944 postupovaly sovětské armády do Rumunska a směrem k Jugoslávii. V září padlo Bulharsko, které následně změnilo stranu a stáhlo svá vojska z řecké Makedonie, kde nastalo mocenské vakuum. Pro německé síly v Řecku to znamenalo nebezpečí odříznutí od domácí fronty. Sověti se navíc nemuseli zastavit v Bulharsku, ale mohli postupovat dál na jih. To si uvědomovala i britská strana, která se rozhodla Řecko obsadit a uplatnit v něm svůj vliv, ovšem s co nejmenšími možnými ztrátami.
Na základě následných soukromých dohod mezi Churchillem a Stalinem, kteří oba trpěli na vize tzv. „zón vlivu“, se Sověti nároku na postup na jih vzdali výměnou za britskou laxnost v otázce Polska. V Řecku existovalo ale jiné nebezpečí: Extrémistické strany a ozbrojená uskupení, které měly ambice uchopit moc. Řecko trpělo od prehistorie rozhádaností a atomizací, ani v antických dobách nikdy nevytvořilo jednotný stát. Řekové se vždycky semkli pouze při zásadním vnějším ohrožení, nebo pokud byli podřízeni dobyvateli, jako třeba Makedoncům. Tak tomu bylo i během německé okupace.
Vojáci roty C 4. praporu 2. parabrigády seskakují na letiště Megara
Manna bylo kódové označení operace britských a vládních řeckých sil, provedené v polovině října 1944, během které následovalo postupné víceméně klidné stažení Němců z Řecka. Akce byla zahájena vzdušným výsadkem britské 2. parašutistické brigády, když 12. října seskočila část 4. parašutistického praporu na letiště Megara, pouhých 45 km od Athén. Dalším seskokům zabránilo nepříznivé počasí a zbytek brigády, kromě 5. praporu, dorazil teprve za dva dny. Poté vyrazily oba nasazené prapory, 2. a 4., na Athény. 5. prapor se přidal o další dva dny později, kdy přistál v kluzácích, a brigáda byla posílena britskou 23. obrněnou brigádou. Britové město bez boje obsadili a zajistili a po moři začaly dorážet další posily. Do Athén přijela i řecká exilová vláda.
Stahování německých okupačních sil z Řecka začalo už během září. Kdekoli to ovšem bylo možné, útočila na ně ELAS, ozbrojená partyzánská složka levicové strany EAM, Národní osvobozenecké fronty. V politicky rozdrobeném řeckém odboji byla ELAS nejsilnější partyzánskou organizací. Jejím spolubojovníkem, ale i politickým oponentem a brzy faktickým protivníkem pak byla další odbojová složka, nacionalistická EDES, Národní republikánská řecká liga. Obě strany věděly, že je jen otázka času, než Němci z Řecka odejdou, a obě si brousily zuby na uchopení moci. Britské letectvo a námořnictvo, které ovládaly řeckou oblohu i moře, ale Němce nijak neznepokojovaly. Mezi Němci a Brity totiž platila nepsaná „gentlemanská dohoda“, ke které dospěli už v létě v Lisabonu. Podle ní neměli Britové Němcům nijak bránit v evakuaci země, a ti měli na oplátku Britům bez boje předat řecká města i své opevněné pozice.
Napoleon Zervas, jeden z partyzánských velitelů EDES, s důstojníky štábu jednotky
Na podzim 1944 tak proběhly transporty německých okupačních vojáků z řeckých ostrovů v Egejském i Středozemním moři, aniž by je britské hladinové lodě, ponorky nebo letectvo nějak obtěžovaly. Německá letadla bez problémů odvozila 50 000 vojáků z Kréty a 17 000 dalších ze Rhodu. To vyvolalo protesty sovětského velení. Britové se ovšem potřebovali zmocnit řeckých měst dříve, než to za bojů udělá krajně levicová ELAS, která měla ambice vládnout v Řecku, proto na stažení Němců nijak zvlášť nespěchali. Britové hráli jak o pozice, tak o čas. Sám Churchill napsal 13. září ministru Edenovi: „Většina našeho velení má zato, že se budeme brzy rvát s medvědem, a že jsme teď v lepším postavení, než jsme byli před dvěma měsíci.“
Většina řeckého území byla během německého ústupu osvobozena či obsazena různými partyzánskými skupinami. Dominovala jim samozřejmě ELAS. Zřejmě jediným řeckým městem, kde Britové ELAS podpořili při boji, byl Patras. Tento přístav byl „západní branou“ do Řecka a Britové pro své další plány potřebovali, aby jej dostali do rukou nepoškozený. Již před Churchillovou podzimní cestou do Moskvy, kde oba postarší pánové pekli své představy o „sférách vlivu“ a před spuštěním operace Manna tak nedaleko Patras přistály britské jednotky SBS, Special Boat Service, námořní obdoby britských SAS.
5. skotský parašutistický prapor a řecké vládní jednotky při bojích v Athénách
V samotných Athénách, které se Elas samozřejmě snažila ovládnout, došlo k takzvaným „prosincovým událostem“ (Dekemvriana). Šlo o ozbrojený konflikt mezi stranou EAM, zastoupenou především ELAS, KKE (Komunistickou stranou Řecka) a OPLA (Organizace ochrany lidového odporu) na jedné straně, a částmi řecké vládní armády, četnictva a městské policie, Organizací X (pravicovou antikomunistickou royalistickou organizací) a jednotkami britské armády. Tento konflikt je s velkou nadsázkou popsán v notoricky známé knize Patricka Ryana Jak jsem vyhrál válku, kdy autor popisuje, že britští paras na rebelech z ELAS dobývali pouze zlatnictví, a že někteří měli na rukou tolik prstenů, že nemohli ani ohýbat prsty.
Skutečnost ale zdaleka tak úsměvná nebyla, v podstatě se jednalo o vyvrcholení dlouhodobých animozit a zárodek následné občanské války. Konflikt v Athénách trval od 3. prosince 1944 do 11. ledna 1945. K eskalaci došlo tak, že jelikož mezi řeckými mocenskými frakcemi od května 1944 platila dohoda na vládě národní jednoty a zformování nové řecké armády pod britským velením, 1. prosince nařídil britský generál Ronald Scobie (podle zářijové Casertské dohody velitel všech řeckých jednotek odporu) odzbrojení veškerých guerilových sil s výjimkou částí EDES i ELAS, které se měly podílet na obsazení Kréty a Dodekanských ostrovů. EAM si tento krok ovšem vysvětlila, nebo jej přinejmenším prezentovala, jako jednostranný, zaměřený proti ní.
Ministři EAM (většina z nich byla členy komunistické strany) následně rezignovali a organizace svolala na 3. prosince do Athén veřejný protestní míting, na kterém se shromáždilo 200 000 lidí. Proti tomu ovšem zasáhly střelbou jednotky řecké vládní policie a četnictva a nechaly za sebou 28 mrtvých a 148 raněných. Následně vypukl mezi EAM a vládními jednotkami, podporovanými Brity, otevřený ozbrojený konflikt. Vládní síly byly minimální, a ani Britové ještě nebyli v oblasti nijak silní. Do 12. prosince se EAM prostřednictvím bojovníků ELAS zmocnila kontroly většiny Athén a přístavu Pireus, vládní a britské síly se držely jen kolem centra města.
Britští vojáci před athénskou centrálou EAM
Postupně ale Britové dostali posily a začali získávat navrch. Začátkem ledna byla ELAS, respektive EAM, poražena. Komunistické guerily vyklidily město a na svůj ústup do středního Řecka zajaly množství civilních rukojmí. Při ústupu mnoho z nich zemřelo vyčerpáním, nebo umrzlo. Na konci ledna objevily úřady v Athénách masový hrob 200 lidí. Nikdo z nich nezemřel na střelné zranění, všichni byli ubiti tupými předměty nebo ukamenováni. Asi 13 000 bojovníků ELAS bylo zajato Brity a předáno vládním jednotkám.
Konflikt, který se naštěstí omezil v podstatě jenom na hlavní město, se řadí k nejkrvavějším bojům novodobé řecké historie. Jeho výsledkem byla porážka, odzbrojení a následné rozpuštění ELAS a postupná ztráta moci EAM, která se vyznačovala brutálním „rudým terorem“. Následoval ovšem teror „bílý“, zaměřený všeobecně proti levici, a v roce 1946 pak vypukla regulérní občanská válka. To už je ale jiný příběh.
Zdroje:
COLE, Howard N.: On wings of healing: the story of the Airborne Medical Services 1940–1960. William Blackwood, Edinburgh 1963.
