Článek
Nacismus má kořeny ve vypjatém národoveckém vlastenectví 19. století, a také v tradičním antisemitismu, který byl v té době rozšířen zdaleka nejen v Německu. Kořeny nacismu překvapivě spíše než v Německu vznikly v Rakousku, respektive dokonce v českých zemích. To není úplně překvapivé, protože české země se jako národnostně smíšené staly přinejmenším od roku 1848 kolbištěm nacionálně dominančního soupeření českých a německých vlastenců a šovinistů. A nacionalismus nebyl v té době nic jiného, než hledání existenční kotvy v době, kdy byla na ústupu náboženská víra a kdy se postupně rozpadala stále oslabující patrimoniální správa, byla zrušena robota a posléze i poddanství. Obojí bylo následkem osvícenství, které vyvrcholilo Velkou francouzskou revolucí. Velkou roli hrály i sociální problémy nižších společenských vrstev obyvatel, které vznikly díky průmyslové revoluci. Nacismus tedy nespadl z nebe, ale společenský vývoj k němu směřoval dlouhé desítky, možná i stovky let. Nacismus se tak ideologicky vyvíjel v německém prostředí nejen v Německu, ale i v Rakousku, v českých zemích a v dalších oblastech, kde žila silnější německá menšina.
Jedním z prvních teoretiků nacismu byl ing. Rudolf Jung, který se narodil 16. dubna 1882 v českých Plasích. Pracoval jako strojní inženýr státních drah a už počátkem století se angažoval v rakouské politické straně DAP (Deutsche Arbeiterpartei). Tato strana vznikla v Praze v roce 1904. Na stranickém sjezdu v roce 1913 v Jihlavě byl vypracován nový radikální antisemitský a mírně antislovanský program, na kterém se Jung výrazně podílel. Právě v Jihlavě, německém jazykovém ostrově uprostřed českého území, se česko-německé problémy jevily místnímu obyvatelstvu jako významné. V témže roce se Jung stal na rok poslancem Moravského zemského sněmu. Napsal a vydal knihu Der Nationale Sozialismus, čímž vlastně tuto ideologii poprvé pojmenoval.
Po vzniku československé republiky a problémech s dočasným odtržením tzv. německých provincií se DAP v roce 1919 rozdělila na rakouskou a československou část, která přijala název DNSAP (Deutsche nazionalsozialistische Arbeiterpartei). Strana neuznala přináležitost Sudet k ČSR ani existenci republiky jako takové. V parlamentních volbách roku 1920 měla poměrný úspěch.
Rudolf Jung se ve 20. letech stal předsedou DNSAP a jeho vnitrostranická pozice postupně posilovala na úkor jeho oponentů. V roce 1920 se stal poslancem Národního shromáždění, mandát obhájil i v letech 1925 a 1929. Jeho strana postupně stále více inklinovala k fašismu a spolupracovala s Hitlerovou NSDAP. Z tohoto důvodu se v roce 1933 na základě procesu s členy spolku Volkssport rozběhlo řízení o zákazu strany a zbavení imunity čtyř jejích poslanců, včetně Junga. Aby tomu předešla, strana se v září téhož roku sama rozpustila. Jung sám přišel v listopadu o poslanecký mandát, načež uprchl do Německa. Většina členů DNSAP následně přešla Henleinově k ShF (Sudetendeutsche Heimatsfront), která se záhy transformovala v SdP (Sudetendeutsche Partei). Historie její činnosti je poměrně známá. Jung se stal v Německu členem NSDAP a SS, od roku 1936 byl poslancem Říšského sněmu. Po válce byl v rámci retribuce zadržen československými bezpečnostními orgány. Ve vazbě spáchal sebevraždu.
NSDAP vznikla 24. února 1920 přejmenováním levicové DAP, Deutsche Arbeiterpartei (Německé dělnické strany), která existovala od 5. ledna 1919 v Mnichově. Se stejnojmennou stranou rakouskou měla společný nejen název, ale i většinu ideologie. V září téhož roku dostal voják Adolf Hitler, člen tiskové a informační kanceláře politického oddělení vojenského oblastního velitelství a důvěrník roty 2. pěšího pluku německé armády rozkaz, aby prověřil činnost této marginální straničky. Místo toho přednesl Hitler na shromáždění strhující projev, který mu přinesl nabídku členství ve straně. V únoru 1920 pak přednesl v proslovu 25 zásadních bodů programu DAP: antisemitská opatření, vytvoření Velkého Německa (Großdeutschland), silnou centrální vládu, odmítnutí Versailleské smlouvy, zestátnění velkých kartelů a tresty smrti pro lichváře, čímž transformoval DAP v NSDAP.
Hitler teorie nacionálního socialismu dále rozvíjel, prohluboval a institucionalizoval. Vycházel samozřejmě nejen z Junga, ale i z dalších ideologů. Insirací, ale nikoli přímým vzorem, byl pro nacisty samozřejmě i vznikající italský fašismus. Pro veškeré odnože nacismu byl, kromě antisemitismu, společný odpor ke komunismu. Bylo to logické, pro socialistickou stranu byla jiná forma socialismu, který nebyl nacionální, ale internacionální, zásadní konkurencí. Zpočátku měli v NSDAP a jejím politickém směřování velké slovo i bratři Strasserové. Jejich ideologie byla ale více socialistická, než nacionalistická, a jejich ekonomická politika byla, na rozdíl od Hitlerovy, hodně levicová. Hitler však ve druhé polovině 20. let oba bratry ze strany postupně vytlačil. Starší Gregor byl nakonec zavražděn během Noci dlouhých nožů, mladší Otto skončil v emigraci.
NSDAP byla zpočátku do jisté míry ovlivněna tzv. spannismem. Othmar Spann odmítal jak marxismus, tak liberalismus, ideálem pro něj byl stavovský stát, stavící na kolektivismu a popírající individualismus, stejně jako jakoukoli formu demokracie. Síla státu neměla stát na politických stranách a politických volených státních orgánech, ale na katolickém absolutismu, duchovně se navrátivším do středověku. Stejně tak ale odmítal ideologii národního státu, důležitost jazyka nebo rasy. Státní „bohovládné“ společenství mělo podle něj stát na společném duchovním vědomí. Vůdcem takového společenství se tak podle něj mohl stát nejen vyvolený z řad národa nebo rasy, ale kterýkoli schopný člověk. Spannovy teorie byly ve své době velmi populární, ale z výše zmíněných důvodů se s nimi NSDAP během první poloviny 30. let postupně rozešla a zavrhla je.
Nacistickou ideologii precizovaly také myšlenky marxistického sociologa Wernera Sombarta. Tento ideolog měl zato, že válka mezi Německem a Anglií je nevyhnutelná, a tvrdil, že válečnický národ Němců musí porazit anglickou obchodnickou civilizaci. Jednotlivec byl podle něj povinen obětovat své štěstí a život zájmu státu a lidu. V jiných ohledech pro nacisty ale přijatelný nebyl, protože odmítal jejich rasovou doktrínu, tedy další ze základních kamenů nacismu.
Strana postupně dospěla k fašistické formě tzv. führerprinzipu, a svůj původně poměrně latentní antisemitismus dále vystupňovala a institucionalizovala jej po převzetí moci ve formě tzv. Norimberských zákonů. Hitler ale nebyl zase až takový politický vědátor. Většina nápadů, kterými svou ideologii postupně vylepšoval, měla, jak již bylo naznačeno výše, původ u jiných. Alfred Rosenberg je považován za hlavního ideologa NSDAP a za člověka, který byl původcem nacistických rasových teorií o nadřazenosti árijců, nebezpečnosti Židů, potřebě životního prostoru pro německý národ nebo teorií o „degenaritivním umění“.
Nacismus, který nakonec vládl v Německu a který vešel do dějin, tak byl účelovým koktejlem mnoha názorových proudů a podnětů, z nichž mnohé šly původně proti sobě. Hitler si z nich vyzobal to, co se mu hodilo, teorie národnostní, ekonomické, rasové, eugenické, mocenské, konzervativní, revoluční i společenské. Výsledný mix tak obsahoval pro každého něco. Pro konzervativce návrat ke kořenům a neprávem ztracené národní moci, slávě a velikosti, řádu a pořádku, pro dělníky socialismus – každému podle jeho zásluh, pro rolníky návrat k půdě jako základu blaha rodiny a národa, pro majitele výrobních prostředků garanci jejich majetků a státní zakázky, pro zneuznané určení viníků jejich nešťastné situace, pro neschopné ujištění, že mají hodnotu jen proto, kde a jakým rodičům se narodili. Všem, kteří splňovali podmínky a hodlali se spolupodílet na tom, co se po nich chtělo, pak poskytl ujištění, že jsou lepší, než „oni“, že jsou součástí velké, lepší společnosti. Nacismus nebyl zdaleka první systém, který tohle nespokojeným davům nabídl. A bohužel ani poslední.
Zdroje:
HITLER, Adolf: Hitlerův Mein Kampf: z bible německého nacionálního socialismu s komentářem Jiřího Hájka. Dialog, Liberec 2000.
KLIMEK, Antonín Klimek: 30.1.1933. Nástup Hitlera k moci. Havran, Praha 2003.
KOTLÁN, Pavel: Demokracie ve stínu: extremismus, terorismus, fašismus, komunismus. Sokrate, Praha 2003.
ROSENBERG, Alfred: Deníky od roku 1934 do roku 1944. Academia, Praha 2020.
