Článek
Alternativa pro Německo (AfD) těží z nespokojenosti lidí a pocitu, že staré strany už nikoho nezajímají. Jenže zatímco tvrdí, že chtějí „skutečnou změnu“, jejich slovník připomíná rétoriku nacistů.
Jako kdysi ve Sportpalast
Když Björn Höcke pronesl řeč, která vypadala jako přepsaná verze Goebbelse, historici zpozorněli. Když se začalo mluvit o „Remigraci“, pamětníci si vzpomněli na deportace. A když europoslanec Maximilian Krah začal vysvětlovat, že „ne všichni SS byli zločinci“, bylo jasné, že se testuje, co všechno společnost ještě skousne.
Odpůrci říkají, že srovnávat AfD s nacisty je přehnané. Možná. Ale tváří se jako normální demokratická strana, zatímco ve skutečnosti posouvají hranice toho, co se smí říkat, kam se smí zajít, a co se vlastně ještě považuje za demokracii.
Nemůžeme jen přihlížet
AfD se nesnaží jen vyhrát volby. Snaží se přepsat historii, normalizovat slovník, který jsme kdysi vymýtili. Když Alexander Gauland prohlásil, že nacistická minulost Německa je jen „ptačí trus“, nebyl to omyl. Byla to zkouška – kdo se ozve, kdo to nechá být.
Co s tím? Zakázat je? Skvělý způsob, jak je udělat mučedníky. Ignorovat? To se taky neosvědčilo. Nejlepší je nenechat se ukolébat. Koneckonců čtvrt milionu lidí v Mnichově ukázalo, že Alternativa pro Německo není alternativa.
Jakmile přijmeme jejich jazyk jako normální, jsme už na šikmé ploše. A jednou bychom se mohli probudit a zjistit, že se už neptáme, jestli je deportace migrantů správná, ale jak ji nejefektivněji provést.
Historie se neopakuje přesně, ale její rytmus je povědomý. A pokud nechceme, aby nám začala hrát další sloku staré písně, měli bychom velmi pečlivě poslouchat, co AfD říká.
