Článek
Její slova přišla v době, kdy Evropa čelí vzestupu krajně pravicových tendencí, kdy antisemitismus znovu proniká do veřejného prostoru a kdy svědkové holokaustu vymírají. V srdci Evropy tak znovu vyvstává otázka: co znamená historická odpovědnost – a jak ji předat dál?
Ministryně svůj návrh formulovala jednoduše: mladí lidé by měli mít osobní zkušenost s tím, co znamenala nacistická zvůle. Neměli by se jen učit z učebnic. Měli by projít branou s nápisem „Arbeit macht frei“, stát na místech, kde se lidskost rozpadala na popel, a slyšet ticho, které křičí víc než slova. Je to návrh, který v sobě nese tíhu morálního imperativu – i politické odvahy.
Ale jaký je širší význam takového kroku?
V Německu již desítky let existuje tradice tzv. Erinnerungskultur, kultury paměti. Je to národní snaha nezapomenout – nikoli ve smyslu nostalgie, ale jako forma bdělosti. V tom je Německo unikátní.
Od výuky dějin Třetí říše po památníky holokaustu, od veřejných debat po finanční odškodnění obětem. Tato kultura ale nestojí sama o sobě – je závislá na ochotě další generace ji převzít. A právě zde hraje návrh ministryně svou klíčovou roli.
Návštěva památníku koncentračního tábora není výlet. Je to konfrontace. Je to setkání s tím nejhorším, čeho je lidská civilizace schopná. Je to otřes, který může proměnit pasivní vědomosti ve skutečné porozumění. Ne každý zážitek vede k hlubokému přehodnocení, ale většina těch, kdo prošli místy jako Dachau, Sachsenhausen nebo Auschwitz, potvrzuje, že právě přímý kontakt s tímto dědictvím mění pohled na historii – a často i na vlastní hodnoty.
Odpůrci návrhu tvrdí, že povinná návštěva může ztratit svou hloubku. Že to bude další „splněný bod“ ve školním rozvrhu. Ale právě v tom je úkol učitelů, pedagogických pracovníků, průvodců – udělat z toho víc než jen formalitu.
Povinný rámec nevylučuje autentický zážitek. Ba právě naopak – poskytuje příležitost, jak se systematicky postarat o to, že žádné dítě nevyrůstá v informační izolaci od těchto hrůz. V době dezinformací, historického relativismu a digitálního extremismu je to úkol, který nelze ponechat náhodě.
Nelze opomenout ani to, že návrh přichází v době, kdy Evropa sleduje s napětím růst antisemitismu. Stačí si projít titulky posledních měsíců – útoky na synagogy, hanobení památek, zpochybňování holokaustu na sociálních sítích. To všechno vytváří atmosféru, ve které mládež potřebuje pevné opěrné body. Památníky koncentračních táborů nejsou relikty – jsou varováním. A jak říkal filozof George Santayana: „Ti, kdo si nepamatují minulost, jsou odsouzeni ji opakovat.“
Povinnost není vždy populární. Ale jsou chvíle, kdy je nezbytná. Stejně jako je povinné naučit se číst a psát, protože bez toho nelze chápat svět, měla by být povinná i snaha pochopit nejtemnější kapitoly lidské historie. Ne proto, aby se mladí cítili vinni, ale aby porozuměli ceně svobody a důstojnosti. Protože historie není jen součet dat a událostí. Je to příběh – a ten se přenáší nejlépe tam, kde se skutečně stal.
Německý návrh je výzvou nejen pro Německo. Je připomínkou pro každou zemi, že demokracie není samozřejmost. Že svoboda slova, rovnost, tolerance – to všechno vzniklo na troskách ideologií, které měly v koncentračních táborech svou nejkoncentrovanější formu. A že je naší společnou odpovědností chránit to, co bylo tak těžce znovu vybudováno.
Zavést povinné návštěvy míst utrpení není ani tak o povinnosti, jako spíše o připravenosti. Připravenosti říct nahlas: tohle už nikdy nedovolíme. A to je něco, co by se mělo stát nejen bodem ve školním plánu, ale i kamenem v základech občanské společnosti.
Taková je dnešní pravda.
