Článek
Pro jedny to byla nezbytná obrana zdraví národa. Pro jiné symbol ztráty svobody. A právě tento pocit ztráty se stal politickým kapitálem.
V českém veřejném prostoru se ozývají hlasy, zejmena od slepence na kandidatce SPD a STAČILO, které zpochybňují nejen současnou vládu, ale i samotný směr země — směr k Evropě, k NATO, k solidaritě s napadenou Ukrajinou. Není to jen politická kritika. Je to boj o důvěru v instituce. Boj o samotný význam pravdy.
Postavy, jako Rajchl nebo Okamura, nebo Vidlák se staví do čela hnutí, která tvrdí, že brání ‚zájmy obyčejných lidí‘. Ale v podtextu jejich slov slyšíme ozvěnu jiných zájmů — zájmů, které se až příliš často shodují s cíli Moskvy.
A pak je tu Andrej Babiš. Muž, který rád mluví o míru. Ale o cestě, jak k němu dojít, mlčí. Pokud by se vrátil k moci, čekala by ho volba: pokračovat v současném kurzu, nebo jej zlomit a vydat se cestou kompromisu, který by mohl znamenat ústupky vůči Putinovi.
Paradoxem dnešní doby je, že ti, kdo se stali viditelní kritikou takzvané „Babišovy covidové totality“, bez níž by zůstali bezvýznamní a směšní, dnes míří k tomu, aby s ním sestavili budoucí vládu.
Lidé mají právo vědět, kam jejich vůdci chtějí jít. Protože směr, který si dnes vybereme, určí, kde zítra budeme stát.
A to je realita dnešních dní.
