Článek
Sebehodnota se nedá vybojovat, získat, ulovit. Je to něco, co musí vyrůst uvnitř.
Skutečná sebehodnota se pozná podle ticha. Podle toho, co cítíme, když se nikdo nedívá. Když jsme sami doma, nikdo nám netleská, nic se neděje – a přesto máme pocit, že náš život má smysl. Že jsme v pořádku. Nepotřebujeme k tomu razítko zvenčí.
Až najdu toho pravého…
Jedna z největších iluzí, kterou nám vtlouká romantická kultura do hlavy, zní: Až najdu tu pravou osobu, budu konečně šťastný/á. Jenže pokud nejsem šťastný se sebou samým, nebude mě šťastným dělat ani druhý člověk. Možná jen na chvíli v opojení zamilovanosti, znásobených hormonů a pocitů, že jsem chtěný. Ale to časem vyprchá. A zůstane to, co tam bylo od začátku. Tedy vnitřní pocit prázdna.
Vztah není záchranný kruh. A partner není terapeut ani spasitel. Pokud si nesu hluboko v sobě, že nejsem dostatečný, čili že nejsem dost zajímavý, dost hezký, dost schopný, tak to žádná zamilovaná sms nezmění. Láska druhého člověka nemůže dlouhodobě držet pohromadě člověka, který se rozpadá sám v sobě.
Sebehodnota znamená říct si: Jsem v pořádku, i když teď nikoho nemám. A když přijde někdo další, bude to přidaná hodnota, ne životní nutnost.
Více peněz, větší prázdno
Stejně tak spousta lidí hledá svoji hodnotu v penězích. Čím víc, tím líp. Jenže peníze nejsou hodnota – jsou jen prostředek. Když je někdo hluboce nešťastný a začne si kupovat dražší věci, je to jako kdyby si do duševní prázdnoty naléval šampaňské. Vypadá to luxusně, ale neteče to dovnitř.
Vidíme to často kolem sebe. Lidé, kteří vydělali tolik, že by už nemuseli nikdy pracovat, se přesto honí dál. Ne proto, že by potřebovali víc, ale protože uvnitř cítí méně. A tak se snaží sami sobě dokázat, že „na to mají“, že „něco znamenají“. Jenže hranice nikdy nekončí. Každý další milion chutná méně než ten první. A štěstí je zase o kousek dál.
Sebehodnota neznamená „mít“, nýbrž „být“. Když se člověk cítí hodnotný sám o sobě, pak ho úspěch potěší, ale nedefinuje. A neúspěch zabolí, ale nezničí.
Sebehodnota není ego
Někdy si lidé pletou sebehodnotu s pýchou. „Já si věřím, takže všechno zvládnu sám, nikoho nepotřebuju.“ Ale to není sebehodnota, to je obranný mechanismus. Skutečná sebehodnota se nebojí přiznat slabost. Nechce za každou cenu vítězit. Ví, kdy říct „ne“, ale taky kdy říct „pomoz mi“. Nepotřebuje se vyvyšovat. Nepotřebuje druhé srážet, aby se sama cítila výš.
Lidé se silnou sebehodnotou působí klidně. Nepotřebují dominovat, přehnaně zářit, být nejchytřejší v místnosti. Jsou v pohodě, i když nejsou středem pozornosti. A právě tím přitahují. Protože mají něco, co se nedá naučit – opravdovost.
Jak ji poznám?
Sebehodnotu nepoznáte podle toho, kolik si vyděláte, jak vypadáte nebo kolik lidí vám napíše. Poznáte ji v tom, jak se cítíte, když vás někdo odmítne. Když vás někdo kritizuje. Když se nedaří. Když někdo odchází.
Člověk se zdravou sebehodnotou si v takové chvíli řekne: Mrzí mě to, ale nejsem kvůli tomu míň. Lidé bez ní si řeknou: Vidíš? Zase se ukázalo, že za nic nestojím.
A jak ji budovat?
Sebehodnota není něco, co buď mám, nebo nemám. Je to proces. Neustálá práce. A začíná u obyčejných věcí:
- Dělej, co říkáš. Když si něco slíbíš, dodrž to. I kdyby to mělo být „zítra vstanu o 15 minut dřív“.
- Nauč se říkat „ne“. Ne z neochoty, ale z respektu k sobě.
- Všímej si, jak o sobě mluvíš. Když uděláš chybu, jsi „pitomec“, nebo člověk, který udělal chybu?
- Netrhej ovoce, které ještě nedozrálo. Nepotřebuješ všechno hned. Dej si čas. Hodnota nevzniká ve spěchu.
- A nejdůležitější ze všeho: přestaň čekat, že tvůj život začne, až…až budeš mít víc peněz. Až tě někdo bude milovat. Až tě někdo ocení.
Tvůj život už běží. A utíká ti mezi prsty. A jiný mít nebudeš. Proto čím dřív ho začneš žít s vděčností za to, co máš a kým jsi, tím ho budeš mít hodnotnější a sebehodnotnější.
Zdroje a doporučená literatura:
The Six Pillars of Self-Esteem, Nathaniel Branden
Jaký má citový chlad rodičů dopad na budoucí partnerství se dozvíte v tomto článku.
