Článek
Muž přikývne, spokojeně si otevře pivo a otočí se zpátky k televizi. Jeho partnerka zůstane stát s pootevřenou pusou kroutě nevěřícně hlavou, jak to mohl nepochopit. Naštvaná, smutná, nepochopená.
On je pro změnu na oplátku za chvíli zaskočen, proč je zase dusno.
Tento scénář se neodehrává jednou za život, ale klidně několikrát týdně. Jeho banalita je přímo úměrná škodlivosti. Nedorozumění se vrství jako prach pod skříní – nevnímáme ho hned, ale časem z něj vznikne dusivá vrstva nevyřčených výčitek.
Jazyk náznaků vs. jazyk faktů
Muži a ženy často používají jiný komunikační software. Ženy více komunikují mezi řádky, důrazem, pohledem, tónem. Tedy mimoslovní komunikací. Muži naproti tomu bývají přímočařejší. Co řeknou, to si obvykle i myslí. A právě zde vzniká chronické neporozumění.
Ženské „nic“ často znamená „něco“. „Dělej si, co chceš“ může znamenat „zkus to a uvidíš“. A „všechno je v pořádku“ volá o pozornost. Problém je, že když to žena řekne, zároveň očekává, že muž pochopí i tón, výraz a kontext. Jenže pokud ho to nikdo nikdy neučil vnímat, jak by mohl poznat, co tím bylo skutečně myšleno?
Zatímco muži vnímají jazyk jako nástroj pro výměnu informací, ženy ho zpravidla používají jako způsob, jak vytvářet vztah. Zatímco on čeká, že uslyší jednoznačné sdělení, ona čeká, že ucítí porozumění.
Kdo je za to zodpovědný?
Oba. Ženy, které doufají, že partner vycítí, co se děje, se často mýlí. A muži, kteří berou věci příliš doslova, nepochopí signály, které mají být varováním. Je to začarovaný kruh.
Vztah se tak stává hrou na hádanky. Ona mluví v náznacích, on hádá, co to mělo znamenat. Když se netrefí, je v průšvihu. A tak se partneři místo blízkosti pomalu přesouvají do paralelních světů.
Tichá zloba a nahluchlé uši
Vztahy nevraždí jen hádky. Často je ničí právě ticho. Ticho, které není klidem, ale tichou zlobou. Muž, který to nechápe, dál žije v iluzi, že když žena neřekla nic, není asi třeba být ve střehu. Nevidí její zklamané oči, nečte mezi větami.
Mnoho mužů se proto necítí v komunikaci s partnerkou bezpečně. Bojí se, že cokoli řeknou, bude špatně. A tak radši neříkají nic. Jenže tím dávají prostor domněnkám a zklamání. Ženy pak přebírají iniciativu a mluví za oba…dokud je to oba neunaví.
Učit se nový jazyk
Dobrá zpráva? Dá se to naučit. Muži se mohou učit vnímat i signály (tón, gesta, výrazy), nejen slova. A ženy se mohou učit říkat věci jasněji, bez pasivní agrese. „Jsem naštvaná, protože jsi dnes přišel pozdě, i když jsi slíbil, že dorazíš včas,“ je mnohem užitečnější než „všechno je v pořádku“ s pohledem ledového medvěda.
Jako každý jazyk, i tento se učí praxí, trpělivostí a ochotou dělat chyby. Není to snadné, ale je to možné. A především – je to důležité. Protože s každým nepochopeným sdělením se od sebe partneři vzdalují o krok dál.
Chceš vztah, nebo tichý film?
Partnerská komunikace je jako přepínání kanálů. Když on chytá signál v HD kvalitě a ona vysílá na jiné frekvenci, nikdy se nepropojí. Klíčem není ani tak to, co kdo řekne, ale jak to říká. A hlavně zda ten druhý vůbec poslouchá. Vztah totiž není monolog dvou lidí, kteří mluví každý jinou řečí.
A nejde jen o slova. Jde o odvahu být zranitelný. Říct: „Bolí mě, když mě ignoruješ.“ Přiznat: „Nerozumím ti, ale chci to zkusit.“ Dát najevo, že vztah je důležitější než to, kdo má pravdu.
Zdroje a doporučená literatura:
You Just Don’t Understand: Deborah Tannen
Školácké chyby mužů na prvním rande se dozvíte v tomto článku.
